en ru

Cestopis z Expedice Kazachstán bez jedů 2014 - díl druhý

4.8.2014 - KAZACHSTÁN | Články
Přestože si náš cestopisec Vráťa Vozník dělá pravidelné poznámky z cest, není vždy jednoduché je taky poslat nebo nahrát na web. Připojení kabelem, wifinou ani mobilem často není k dispozici, takže jsme pár dní pozadu. A to není jediná z komplikací, které je nutné v Kazachstánu překonávat. Co tedy Expedici Kazachstán bez jedů 2014 zase potkalo?

24. července 2014, 12:15

V sále veteránů uklizeno, výstava o hot-spotech sbalena. Jdeme si dát oběd a probrat první setkání celé tour. Jasně, pár chybek bylo, třeba ne zcela dokonale sladěná prezentace doktorky s předchozím vstupem Jindry, ale to jsou detaily a dají se poměrně rychle vyladit. Celkově ale dojem rozhodně pozitivní - dostavili se ti, o které nám nejvíce šlo, debata proběhla i s očekávanými dotazy, fungovala technika. Cajk.

Panely s informacemi o výsledcích rozborů

Panely s informacemi o výsledcích rozborů

Abych ale na chvíli odběhl od práce... Nechtěl bych být v této zemi vegetariánem. Nějaká forma masa je tu, s troškou nadsázky, i v čaji. Ale vážně - v běžné jídelně tady krom samostatných příloh není bezmasé nic. I v pizze označené jako "bezmasá" jsou kousky salámu a kuřete. Nicméně vegetariánem nejsem a tak jsem se jal postupně testovat různá jídla. Kotlet mě překvapil tím, že je to v podstatě karbanátek, hamburger tím, že do něj melou vše, co kuchařům přijde pod ruku (ponejvíce tedy cibuli a maso různého druhu). A byť to možná může vyznívat všelijak, opravdu mi tu moc chutná (což asi partnerka nečte úplně ráda).

Zatím bych asi za své nejoblíbenější místní jídlo označil manti. Co to je? Základem je mleté maso a nahrubo nakrájená cibule, jak jinak. To vše smícháno s prozatím neidentifikovaným kořením a obaleno do velkých plátů čerstvých těstovin. Chvíli se to povaří a šup s tím na stůl. Manty vypadají jako trochu přerostlé tortelliny a pokud do Kazachstánu budete mít cestu, rozhodně ochutnejte. Dobrou chuť.

manti

Kazachstánská podoba pokrmu "manti" (copyright)

 24. července 2014, 13:07

Začínají nám docházet tenge - místní měna. Ne, že bychom si na třítýdenní expedici vzali tak málo peněz, ale prostě si je měníme postupně a protože dneska večer budeme zúčtovávat ubytování a jídlo za ekibastuzský pobyt, bylo by trochu trapné být financemi nedostatečně zásoben. Naštěstí tu peníze mění na každém druhém rohu v bankách i směnárnách (na rozdíl od Indonésie, kde je mimo Jakartu a ostrov Bali těžké najít Authorised Money Changera). Sice trvá tři minuty, než se jim otevře trezůrek s hotovostí, což proceduru značně protahuje, na druhou stranu, na "tu svou" bankovní plavovlásku se zelenýma očima bych se vydržel dívat řádově déle. Jen konverzace trochu vázla - já neumím rusky, ona neumí anglicky...

24. července 2014, 14:32

Po krátké siestě a změně oděvu z formálního na terénní vycházíme před dům, kde už na nás čekají kolegové z EkoMuzea a dvě expediční vozidla. Vyrážíme na odběry dalších vzorků vajec a sedimentů z okolí měnírny. Jen tak mimochodem - měnírna měla pracovat s napětím až milion voltů a měla elektrickou energii připravovat na transport daleko za vzdálenost tisíce kilometrů.

Do chatových osad se nám nedaří dostat, ale to nevadí - lidé, kteří obývají místní dače už prý stejně celou snůšku rozprodali - ano, ona vajíčka kontaminovaná dioxinovými látkami skončila na jídelních stolech místních obyvatel. Úlovek se ale povedl v nedalekém "jakoby-motorestu" a kus za měnírnou ještě jedna osada je, třeba budeme úspěšnější. To už jsme se ale rozdělili, jedna skupina šla po sedimentech, druhá po vejcích.

Expediční Transporter připraven k odjezdu i s potřebným vybavením na odběr vzorků

Expediční Transporter připraven k odjezdu i s potřebným vybavením na odběr vzorků

 24. července 2014, 17:48

Vydali jsme se najít jezero, kde loni bylo k vidění hejno pelikánů. Bohužel jsme si GPS souřadnice zapomněli v bytě i s notebookem. Nevadí, máme nezničitelný UAZ, tak tenhle kus stepi prostě propátráme. Na první pokus to bohužel nevyšlo. Účastníci loňské expedice si sice pamatovali jakousi zemljanku u železniční trati, ale v její blízkosti bylo jen zazemněné cosi, co asi jezerem bývalo. A i když je dnes bohatě zarostlé rákosem, sedimenty se odebrat daly. A prošli jsme se po transkazachstánské železnici.

Ale pelikány jsme najít prostě chtěli! Vydali jsme se tedy pátrat dál. Druhý pokus už vyšel a pelikání jezero jsme ovzorkovali taky.

Pár chvil na to jsme se potkali se druhou skupinou, které se podařilo sehnat vejce. Odpolední mise byla úspěšná, hurá na večeři a připravit se na asi osmisetkilometrovou cestu následujícího dne.

Nevíme komu ani k čemu tato zemljanka slouží. Víme jen, že je kousek od železniční trati a pelikáního jezera kousek od elektrárny

Nevíme komu ani k čemu tato zemljanka slouží. Víme jen, že je kousek od železniční trati a pelikáního jezera kousek od elektrárny

 25. července 2014, 5:07

Sakra, pět ráno a já musím po třech hodinách spánku vstávat. Ach jo, to je tak, když se člověk snaží dohnat nějakou práci a vyřizovat maily i přes nastavenou automatickou odpověď. Teď nás čeká zhruba osmisetkilometrová cesta po místních "dálnicích", jejichž kvalita osciluje někde mezi hooodně rozbitou okreskou a polní cestou. Takže rychle se dobalit, nic nezapomenout a šup do auta směrem na Pavlodar, Semipalatinsk, Usť-Kamenogorsk a Glubokoje.

Minimálně na několik následujících dní přesedá naše skupina z UAZe do Volkswagen Transporteru. Auto přečkalo bosensko-srbský konflikt a teď si podobné vozy pořizují za daňově zvýhodněných podmínek místní nevládky. Tak si ta auta třeba trochu napraví karmu, než skončí na šroťáku.

Nejprve... ...potom
UAZ transporter

Do zavazadlového prostoru jsme se sotva vešli, osm sedaček obsadili jejich pasažéři a cesta okolo půl sedmě započne. Jsem docela zvědav, jak dlouho bude trvat, když pomyslím na místní silnice.

Někteří cestu nesou trochu smutně. A tak je "chemický guru výpravy" utěšuje

 

Někteří cestu nesou trochu smutně. A tak je "chemický guru výpravy" utěšuje

25. července 2014, 9:00

Máme pauzu u jakési benzinky. Všiml jsem si jedné, pro mě zprvu pozoruhodné věci. Okolo silnic, čerpacích stanic a jakýchsi motorestů, kterým se říká kafe, docela často rostou slunečnice. Pak jsem zjistil, že se prodávají na každé čerpací stanici. Pracovní teorie: protože jsou neloupané, řidiči je dostávají ze slupky jen nedokonale a sem tam vyhodí i celé semínko. A odtud tolik slunečnic okolo míst, kde se ve zvýšené koncentraci vyskytují řidiči.

"Jako slunečnice každým dnem, vyrážíme za sluncem..."

"Jako slunečnice každým dnem, vyrážíme za sluncem..."

 25. července 2014, prostě někdy po cestě

Nedostatečný noční spánek se snažíme dohánět při dlouhých přejezdech. A často i usneme. Ale spánek je to tak nedokonalý, že se skoro za spánek ani označit nedá. Odpočatí rozhodně nejsme. Většinou usínáme a budíme se po skupinách - ze šesti lidí se vždycky najde několik, kteří spolu zrovna nic neřeší nebo nebo se neobčerstvují místními pochutinami. Ti pak upadnou do limbu. Doufám, že to nepostihne i řidiče.

Cestovní počasí nám celkem přeje. Nepraží slunce, je spíše pod mrakem, sem tam sprchne. Což je fajn, protože auto má jen dvě otevíratelná okna a za slunečného počasí bychom se asi upekli. Každopádně cesta ubíhá, auto je až nečekaně pohodlné, nebýt co pár metrů výmol nebo jiná nepředloženost.

 

25. července 2014, po 14. hodině

Konečně jsme po „horské dráze zadarmo“, jak naší jízdě interně přezdíváme, doskákali stepí až do míst, kde se začínají vyskytovat lesy. Ano, to je přesně to, co mi v širých stepích Kazachstánu chybělo nejvíc a co jsem si uvědomil právě ve chvíli, kdy jsem spatřil desítky a stovky vzrostlých borovic.

Pamatujete si na film Voskovce a Wericha s názvem „Hej rup!“? Naše jízda probíhá velmi podobně, jako když si hrdinové filmu koupili nákladní automobil na převážení mléka a povedlo se jim po cestě utlouct máslo. Jako v podobném „maslostroji“ se cítím i v našem transportéru.

Taková normální kazachstánská dálnice :D

 

Taková normální kazachstánská dálnice :D

 25. července 2014, 17:34

Sedíme v „kafe“ někde v někdejším Semipalatinsku (dnes Semei) a dáváme si menší občerstvení, fakticky oběd. Majitelkou podniku je paní Taťána, která si prostě přestavěla byt na provozovnu, v části bydlí, v části pracuje. A vaří dobře. Jakmile se dozvěděla, že jsme Slované – prostě jsme si povídali česky a ona to poznala -, hned se s námi dala do řeči, začala zjišťovat, co v Kazachstánu děláme, kam a proč jedeme, co jsme vlastně zač.

Semipalatinské "kafe"

Semipalatinské "kafe"

S tím, že jsme z ekologických organizací a řešíme otázku toxického znečištění Kazachstánu, se netajíme. Proč taky, když máme slovem „Ekologové“ olepeno několik oken „našich“ aut. Když zjistila, co děláme a kam jedeme, hned se rozvyprávěla o své sestře. Ta bydlela v Glubokoye a s tamním znečištěním má vlastní zkušenost. „Kvalitou“ místního ovzduší se totiž vysloveně přiotrávila a musela do nemocnice. I proto, aby se podobné události nestávaly, celý projekt zvyšování chemické bezpečnosti Kazachstánu děláme. Dobré životní prostředí přece patří mezi základní lidská práva.

Po kolena v bahně ve snaze zlepšit chemickou bezpečnost Kazachstánu

Po kolena v bahně ve snaze zlepšit chemickou bezpečnost Kazachstánu

25. července 2014, 23:13

Dneska už naposled, slibuju. Sice se na řadě míst stavějí nové silnice a práce postupují rychle, ale nepracuje se jako u nás. Tady se prostě zavřou oba pruhy a objížďka vede po stepi. Což vyvolává dost prašné zážitky. Takže potřebujeme ze všeho, včetně sebe, otřepat nánosy prachu, které jsme po cestě nachytali. Hlavní ale je, že jsme do Usť-Kamenogorsku nakonec nikoli po třinácti, ale po šestnácti hodinách dorazili.

 

jbj
Sledujte nás:

Přehled zpráv emailem

captcha