en ru

Citáty o stromech

Blažený, kdo hodně stromy sází,
neb on stálou odměnu nachází;
když již kosti dávno zhynou,
v stínu stromů jeho potomkové,
žehnajíce mu, si odpočinou.

Vojtěch Šwippl, 1840, z knihy O našich stromech


Babička řekla, že mrtví lidé se dají docela snadno poznat. Když se mrtví lidé podívají na ženu, nevidí nic než špínu, když se podívají na druhého, nevidí nic než zlo; když se podívají na strom, spatří jen prkna a peníze; nikdy krásu. Babička řekla, že světem se toulá mnoho mrtvých lidí.

Forrest Carter, The Education of Little Tree (Škola Malého stromu, Kalich, Praha 1993, přel. L. Miřejovský)


„Dole na okrajích kácejí stromy – dobré stromy. Některé stromy jen podetnou a nechají shnít – to je skřetí zlomyslnost; ale většinu rozštípou a odtáhnou jako palivo pro ohně Orthanku. V dnešní době ze Železného pasu pořád stoupá dým. Kolik z těch stromů byli moji přátelé, stvoření, která jsem znal od oříšku a od žaludu; spousta jich mluvila vlastními hlasy, a ty jsou teď navždycky pryč. A tam, kde zpívaly háje, je dnes spoušť pařezů a ostružiní. Zahálel jsem. Nechával jsem si věci proklouzávat mezi prsty.

To se musí zarazit!“

John Ronald Reuel Tolkien, Pán prstenů (Dvě věže, Mladá fronta, Praha 1991, přel. S. Pošustová) 


Nemyslím, že měřítkem civilizace
je výška jejích betonových budov,
ale spíš to, jaký získali lidé vztah
ke svému prostředí a svým bližním.

Sluneční Medvěd, Čipevajané (F. G. a G. S. Lombardiovi, Nekonečný kruh – výklad etiky amerických Indiánů, Timotej, Košice 1996, přel. A. Grušová) 


“Ó podivuhodné stromy, moji staří přátelé, které jsem ctil, když člověk ve mně vzbuzoval odpor, a které jsem od té doby začal milovat ještě čistší oddaností. Kéž nikdy nezapomenu vašeho mužného příkladu. S rozpřáhnutými pažemi jste pevně zakořeněné hluboko v tmách země, naší matky živitelky. Neúnavně a bez přestání směřujete vzhůru k věčné svobodě slunce a nebe. Bez pokoření zůstáváte klidně na místě, nad nímž vládnete svým požehnáním. A i když osud vámi zatřese a zlomí vás ve vaší hrdé marnosti, jste ještě stále krásné. Naučte mne bratři tak žít, tak umírat.”

Albert Schweitzer


Stromy

divocí i krotcí koně se zelenou hřívou
nenápadným tryskem
hrabete kopyty ve větru
na slunci vstoje však spíte
a sníte
mezi dřevem a kůrou
bohyně z dřeně
z masa z čerstvé vody
z jarní mízy
a ze snu léta
podzemní královna
šťastná lesní víla
zpívá svou nahou píseň
dnes ještě žijeme
ale zuby tovární pily
pořád křičí
víc a víc

Piliny v trávě
jsou také skvrny
stejně jako krev

Když dítě
z ženy a muže
osloví strom
strom odpoví
a dítě ho slyší

Později
hovoří dítě o pěstování stromů
se svými učiteli a rodiči

Už neslyší hlas stromů
už neslyší
jejich větrnou píseň

Přesto však
čísi holčička
zoufale vykřikne
v parčíku
z armatur a cementu
z unavené trávy
a ze zhanobené země

Je to … ó … je to
smutek z toho že jsem sama
kdo křičí
nebo strach že zapomenete
stromy mého mládí
mého opravdového mládí

V oáze vzpomínky
právě vytryskl pramen

Mám plakat
že jsem vždycky byla šťastná v davu
v zeleném davu lesa

Jacques Prévert, Stromy – úryvky