en ru

Řekli o knize

KrestKnihyKřtu knihy Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně se ujali Ivan Rynda, environmentální sociolog a vysokoškolský pedagog, a Tomáš Feřtek, novinář, publicista a dramaturg. Níže si můžete přečíst jejich komentáře přednesené právě u příležitosti křtu knihy v pražské kavárně Krásný ztráty 26. listopadu 2010.

Ivan Rynda

environmentální sociolog, vysokoškolský pedagog

Vážené dámy a pánové, kolegyně a kolegové!

Dnes ráno jsem z pozvánky pochopil, že mým úkolem není knihu představovat, ale křtít. A protože nejsem zase až tak zběhlý křtitel, dovolte mi krátkou obecnější úvahu.

Těm z nás, kteří jsme zvyklí kotvit své uvažování do minulosti a uvědomit si vývoj euroamerické civilizace – a takoví jsme tu všichni – je zřejmé, že globalizace, ekonomická a finanční krize nejsou náhodné. Těm z nás, kteří jsme zvyklí vyhodit lano své mysli dopředu do budoucnosti a uvědomit si důsledky tohoto vývoje – a takoví už nejsme všichni, protože se někteří docela pochopitelně bojíme – je zřejmé, že tento vývoj nemůže a také nebude pokračovat a že se trajektorie našich životů a životů našich dětí láme. A těm z nás, kteří jsme zvyklí přemýšlet o řešeních, je taková situace výzvou k přemýšlení, jak ji řešit. A takoví už nejsme všichni, takový jsou Milan Havel, Jindřich Petrlík, Hana Gabrielová, Jitka Straková, Vendula Krčmářová, Miroslava Jopková, Kateřina Trnková, Vlastimil Karlík, Zora Kasiková a Lenka Petrlíková Mašková. A taky Arnika, protože Prha arnika je (neobyčejně) vytrvalá bylina, která vytváří spousty a spousty užitečných oddenků, jako je její nová knížka.

Proč je to tak důležité?Všichni víme, že velká část ekonomické teorie a drtivá většina ekonomické praxe je založena na posedlosti růstem. Když HDP neroste alespoň o 3,5 % ročně, bědujeme; dokonce i když roste, ale pod 2 %, propadáme panice. Hledáme smysl v růstu, místo abychom usilovali o růst smyslu. Méně si však uvědomujeme, že přinejmenším od osvícenství jsme přijali jako samozřejmou představu, že pokrok je samozřejmost; že pokrok je cosi, co je přirozeně a automaticky zabudováno do mechanismu dějin.

Ale tato představa má své důsledky: společenské soudržnosti neumíme dosáhnout než nadějí, nadějí, že se budeme mít lépe, buď my, nebo alespoň naše děti. A právě to přiznání, že lépe už bylo, nás nutí hledat, jak jinak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně. Ne jen proto, že tím pomůžeme, ale i proto, že jde o opuštění růstu a kvantity, obsesivně kompulzivního konzumu, změnu vzorců spotřeby a výroby, ale i o hledání kvality a lidského štěstí. Kniha má proto dvojí funkci: vyřešit neudržitelné plýtvavé a růstové strategie, ale zároveň ukázat jiný model a jiné podoby kvality života. Je tedy tak trochu strategií dvojího vítězství, spojení příjemného s užitečným: pomozme světu tím, že se sami pokusíme být šťastnější jinak. A abych nevedl jen táborové řeči: jako učitel jsem moc vděčný, že ta knížka je udělaná – „pro blbé“. Je plná tabulek, obrázků a příkladů, někdy lehce demagogických názorností a praktických návodů, které mají rádi novináři, ale které se taky dobře pamatují, přesvědčují nás a dají se skutečně provést. Když řeknu, že je něco udělané pro blbé, myslím to vždycky jako poctu: je to rychlé a pochopí to každý, chytrý i hloupý. A taky: kdo dokáže správně a přesně napsat něco právě takhle, musí být sám dost chytrý.A tak za chytrý návod k chytrému životu autorům děkuju a myslím, že můžeme poděkovat všichni.
Strašnice, 26. listopadu 2010

Tomáš Feřtek

novinář, publicista, dramaturg

Zkusím shrnout poznámky k té knížce. Berte to tak, že v tuhle chvíli shrnuji ty kritické. Že je to jinak čtivě napsané, přehledné, s dobrou grafikou a spoustou zajímavých odkazů a údajů, to v tuhle chvíli nezahrnuji.

Ta základní poznámka je, komu je to vlastně určeno. Vzhledem k tomu, jak je zdejší veřejnost mimořádně kritická k čemukoli "zelenému", ocitla se ta knížka v poněkud nešťastném bodu. Pro lidi, kteří šetrně  a ekologicky žít chtějí, tu moc nového není, až na ty odkazy a adresy - to určitě bonus je. A pokud to přečtete v jednom kuse, opravdu z toho souhrnu kalamitních čísel můžete snadno propadnout depresi a říct si, že jediná lidsky slušná cesta je oběsit se na konopí a nechat se zkompostovat.
 
Ostatně cosi jako environeuróza podle mě existuje. Potkávám stále víc lidí, kteří nad vším ohrnují nos, protože to je komerční a konzumentské,  a  všechno považují za zbytný luxus, protože děti v Africe hladoví. To je jeden pól, druzí na totéž totiž reagují tím, že je to všechno jedno, že to stejně všechno nemá smysl - odevzdal jsem elektroniku do sběrného dvora - proč, stejně to sesypou na jednu skládku, nebo to vyvezou do Afriky a tam kvůli tomu lidi chcípají.  Viz str. 67. To si nemyslím, to anticipuji reakci části veřejnosti. Vy sice nabízíte u každé kapitoly nějaké příklady správného chování, ale na jiných místech je nechtíc vyvracíte tím, že hlavním motivem té knížky je, že ať uděláte cokoli - koupíte si jogurt, tričko, ohřejete vodu, tak nepřípustně škodíte planetě. V tomhle případě by méně informací a argumentů asi prospělo víc.

Pro širší veřejnost je ta knížka moc podrobná, složitá a vlastně pesimistická, s příliš mnoha požadavky, které jsou často vzájemně rozporné a v souhrnu zcela nerealistické a natolik maximalistické, že skoro vylučují se podle nich řídit. No a pro ty poučenější tu zas chybí pojmenování faktu, že pro soudobého spotřebitele je vlastně velmi komplikované prohlédnout, jak je výroba zorganizována a jaké je správné chování.

TomasFertek_KrestKnihyI když jsem vůci proenvironmentálnímu chování vstřícný, tak si leckdy nevím rady. Mám dávat přednost bioprodukci, i když je z druhého konce Evropy, nebo konvenčním potravinám z trhu? Je nepřípustné kupovat jakoukoli zeleninu v hypermarketu? Ale co když to, co se prodává v zelenině, je ze stejného zdroje? Co mám dělat, když žádný dosažitelný trh a malovýrobci v okolí nejsou, což je situaci naprosté většiny populace? Mám brát opravdu v úvahu všechny bioznačky, certifikáty, rozlišovat ty pravé a nepravé. Mám zkoumat, z čeho je vyrobeno moje auto, jaká uhlíková stopa je za tím či oním materiálem, z kterého si chci postavit dům...

Život v konzumní společnosti je i tak dost komplikovaný, knížky jako tahle ho činí ještě komplikovanější. Kdybych to měl vzít všechno vážně, tak nedělám nic jiného, než permanentně zjišťuji svou každodenní uhlíkovou stopu a na reálný život bych neměl čas.Fajn, máme komplexní knížku, kde skoro všechno je, ale napříště bych šel víc cestou, která vnímá, ke komu mluví a snažil bych se těm lidem život spíš zjednodušovat než komplikovat. Třeba udělat stupnici prozeleného chování od kategorie Modrý barbar po Zeleného slušňáka a v každém stupni stanovit deset minimálních pravidel, která dodržovat. A i těm nejpřesvědčenějším zdůraznit, že něco má smysl dodržovat a něco je zbytečné. Naučit je v tom zorientovat, zjednodušovat jim život a orientaci v něm, ne jim to ještě zkomplikovat.  A naopak i Barbarovi vysvětlit, že těchhle deset pravidel se mu vyplatí dodržovat, protože i on ušetří. Prostě jasněji a realističtěji cílit na přesně vymezené skupiny. Takhle jste pokropili všechny v souhrnu zcela nerealistickými požadavky, aniž jste jim k tomu dali návod, jak s takovou knížkou vůbec zacházet. To podle mě výrazně snižuje její účinnost. A jinak, jak už jsem říkal, udělané je to hezky.

A ještě jedna věc. Ono je to s tím konzumerismem a společností spotřeby trochu komplikovanější. Fakt, že moderní společnosti mívají většinou mnohem lepší školství a zdravotnictví, například, souvisí s vynálezem z počátku minulého století a tím je masový konzum.  Protože právě ten generuje peníze, z nichž se platí věci ve skromné společnosti samozásobitelů neufinancovatelné. To je také jeden z důvodů, proč bude i do budoucna společnost dobrovolné skromnosti velmi obtížně prosaditelná a zmírňovat lze jen ty obzvlášť  viditelné extrémy ordinérní spotřeby.