Nikl je stříbřito-bílý kov, který je velmi tvrdý a kujný. Poměrně dobře vede elektrický proud, odolává korozi a má feromagnetické vlastnosti. Většina niklu se spotřebuje na výrobu slitin, kterých existuje přes tři tisíce. Nikl se používá například při výrobě nerezové oceli, ale také celé řady dalších slitin a to nejčastěji v kombinaci s železem, mědí (Monelův kov), chrómem, hliníkem a zinkem. Slitiny niklu mají široké uplatnění. Používají se například k výrobě mincí a šperků a hojně se využívají také v průmyslu, pro výrobu celé řady kovových předmětů. Nikl a sloučeniny niklu se také používají ke galvanickému pokovování, k barvení keramiky, při výrobě baterií a magnetů a také v některých případech slouží jako katalyzátory účastnící se chemických reakcích.

Negativní působení niklu na lidské zdraví do značné míry závisí na množství niklu, kterému byl jedinec vystaven a také na délce trvání této expozice. Důležité také je, v jaké podobě se s niklem setkáváme, protože bývá součástí řady sloučenin, které mohou působit různě. Posledním nezanedbatelným faktorem ovlivňujícím účinky na lidské zdraví je celkový zdravotní stav jedince, který se s touto látkou dostává do kontaktu.

Malé množství niklu je pro člověka pravděpodobně důležité, nicméně zatím nebyl pozorován žádný případ, kdy by byla zaznamenána negativní odezva organismu z důvodu jeho nedostatku.

V souvislosti s niklem se nejčastěji objevuje kožní alergická reakce u lidí, kteří jsou na tento kov obzvláště citliví. Lidé si mohou přivodit zvýšenou citlivost vůči niklu například když nosí šperky, které jsou z něj vyrobeny a které jsou v dlouhodobějším kontaktu s pokožkou. U citlivých jedinců pak každý další kontakt s niklem způsobí velmi rychlou odezvu v podobě kožní vyrážky (dermatitidy) v místě kontaktu s kovem. U velmi citlivých jedinců může kontakt s niklem vést až ke vzniku astmatického záchvatu, ale takové případy se objevují jen velmi zřídka. Vedle kožního kontaktu může způsobit negativní reakci organismu také jeho požití v potravě nebo pitné vodě, případně vdechnutí prachu, který nikl obsahuje. U lidí, kteří nejsou na nikl citliví, je potřeba značně velká expozice vůči tomuto kovu, aby byl nějaký efekt pozorován. Soli niklu mohou podobně jako čistý kov vyvolat také řadu zdravotních problémů. Mohou například způsobit pálení a svrbění rukou, které je následováno silným zarudnutím pokožky a vznikem vyrážek v meziprstí, na zápěstích a předloktích. Požití těchto solí vyvolává zvracení. U pracovníků, kteří nedopatřením vypili vodu obsahující velké množství niklu (až 100 000 x víc než v pitné vodě), byly pozorovány bolesti žaludku a ledvinové problémy.

Niklový prach pro změnu způsobuje podráždění očí, nosu a krku. Jeho dlouhodobější vdechování může vést k rozvinutí akutní chronické bronchitidy, snížení funkce plic, ale i k propuknutí rakovinového onemocnění. Negativně mohou být zasaženy i horní cesty dýchací, kdy se mohou objevovat záněty dutin apod. Nemoci způsobené vdechováním niklového prachu byly pozorovány především u dělníků, kteří pracují v továrnách určených ke zpracování niklu. Pokud jde o karcenogenitu niklu a jeho sloučenin tak neexistuje zcela zřejmé propojení, nicméně nerozpustný prach s obsahem oxidů niklu a rozpustné aerosoly jeho sulfátů, nitrátů a chloridů se počítají mezi potenciální karcinogeny.

Co se týče vlivu niklu na ekosystémy, tak lze opět uvést, že určité množství tohoto kovu je nezbytné pro normální růst a rozmnožování některých živočichů. Nicméně je dobře známo, že nikl a jeho sloučeniny vykazují vysokou akutní a chronickou toxicitu pro vodní organismy. Míra toxicity niklu je přitom značně závislá na tvrdosti vody – čím je voda měkčí, tím větší je riziko způsobené kontaminací niklem. Pokud jde o vliv niklu a jeho sloučenin na rostliny a suchozemské organismy, tak zatím není dostatek dat k dostatečnému posouzení jeho toxicity. Podle současných znalostí o niklu nemá tento kov tendenci se akumulovat v živých organismech.

Nikl se v prostředí vyskytuje přirozeně a poměrně hojně. Nalézáme ho v půdě, vodě, potravinách, značné množství niklu se uvolňuje například při sopečných erupcích. V prostředí se často nachází v kombinaci s arsenem, antimonem a sírou. Velké zásoby niklu jsou uloženy na mořských dnech. Čistý nikl můžeme nalézt v kombinaci s železem také v meteoritech. Zemské jádro je také složeno z velké části z niklu a železa (NiFe). Pro získávání niklu se používají rudy, kde se nikl zpravidla vyskytuje jako oxid ve směsi s železem (laterit a garnierit) nebo jako sulfid nikelnato-železitý, neboli pentlandit.

Antropogenní přídavek niklu do prostředí spočívá především ve spalování uhlí a dalších fosilních paliv. Do ovzduší se nikl uvolňuje také z procesů těžby a zpracování niklových rud, ocelářského průmyslu, galvanických procesů nebo spalování komunálního odpadu. Zdrojem niklu do ovzduší je také doprava, kdy dochází ke spalování pohonných hmot.

Jemné částečky niklu a jeho sloučenin, které jsou obsažené v prachu, jsou přenášeny vzdušným prouděním. Jak již bylo uvedeno výše, částice obsahující nikl se uvolňují do atmosféry jak z přírodních, tak antropogenních zdrojů. Suchou a mokrou depozicí se nikl a jeho sloučeniny dostávají do ostatních složek prostředí, jako je voda a půda. Nikl obsažený v půdě se může postupným vymýváním dostávat až do podzemních vod.

V povrchových vodách se může nikl vyskytovat přirozeně a to zvětráváním horninového podloží, které ho obsahuje. Nikl který je ve vodě obsažen, pak podléhá různým fyzikálním a chemickým procesům, které ovlivňují jeho další setrvání v prostředí. Za běžných podmínek se nikl velmi dobře spojuje s hojně se vyskytujícími částicemi železa nebo hořčíku, proto velké množství niklu nacházíme v půdách a sedimentech.

Emisní limit nestanoven.

Imisní limit pro nikl podle Přílohy č. 1 vyhl. č. 350/2002 Sb. je 20 ng/m³.

Imisní limit pro nikl byl převeden do kategorie cílových imisních limitů s datem plnění 31.12.2012 (novela 429/2005 Sb.).

Limity pro zeminy podle Metodického pokynu MŽP ČR (Věstník MŽP 3/1996) pro nikl v mg/kg sušiny: A = 60, B = 180, C (obyt.) = 250, a C (prům.) = 500.