en ru

Rozhovor se Sergejem Kuratovem o ochraně přírody v Kazachstánu

2.7.2015 - PRAHA/ALMATY | Články
Sergej Georgijevič Kuratov, se kterým Arnika spolupracuje na kampani Zachraňme irbise, patří k nejvýraznějším ekologickým aktivistům v Kazachstánu. V roce 1987, ještě v dobách Sovětského svazu, založil jednu z prvních nevládních ekologických organizací Green Salvation, která zde dodnes působí a stojí za řadou výrazných občanských kampaní. Na svém kontě má mimo jiné nejvíce soudních sporů se státními úřady ze všech občanských iniciativ v zemi.  

Můžete nám říci, jak jste se dostal k ochraně životního prostředí?
Všechno to začalo, když jsem byl ještě studentem. Věnoval jsem se historii a vzá­jemným vztahům mezi přírodou a spo­lečností. Někdy v roce 1977 nebo 78 se u nás na univerzitě konala konference o znečištění ledovců v horách a jejich vli­vu na kvalitu životního prostředí v našem městě, v Almaty. Tehdy mě začalo životní prostředí skutečně zajímat.

Měla na vás nějaký vliv i samotná příroda? Vždyť Almaty je obklopené neskutečně krásnými horami sever­ního Ťian Šanu.
Ano, vyrůstal jsem v horách, které byly otevřené a veřejně přístupné, všude bylo možné svobodně chodit, lézt. S ochranou přírody to ani tehdy nebylo ideální. Ve vy­sokých horách se pásl skot, což pro cit­livé ekosystémy nebylo dobré. Celkově ale bylo v horách čistěji a lépe než dnes. Tržní ekonomika je pohromou zejména pro předhůří, kde se necitlivě staví silnice a různé rekreační objekty. Za mého mládí byli lidé do hor ještě zamilovaní a zanechá­valo to v nich stopy na celý život.

Mluvíme o dobách Sovětského sva­zu, kdy stát kontroloval veřejný život a kdy nebylo zvykem pouštět se do nezávislých aktivit. Kdy jste se začal angažovat v nevládních orga­nizacích?
Nevládní organizace jako dnes neexis­tovaly, vše bylo přinejmenším polostátní. Ke Společnosti pro ochranu přírody, jedi­né oficiální ekologické organizaci, jsme já ani mí přátelé neměli žádný vztah. Byla ale řada dobrovolnických iniciativ, student­ských kroužků a podobně. Během let se stav přírody začal přímo před očima zhor­šovat a mnozí cítili potřebu s tím něco udě­lat. Tak jsme ve třech lidech v roce 1987 založili Green Salvation - vůbec první ne­vládní ekologickou organizaci v Almaty.

Jak těžké bylo se v osmdesátých letech vyjadřovat k ekologii z občanské pozice?Je složité říci, zda to bylo těžší teh­dy nebo dnes.
Dříve platily sovětské zá­kony a měli jsme tu KGB. Na druhé stra­ně ovšem byly silné stranické organiza­ce a aktivní poslanci oblastních a míst­ních sovětů. Pokud jsme nějakou kauzu pozvedli až na partajní úroveň, problémy se řešily a reakce byly tvrdé. Dnes jsou všechny mechanismy zničeny. Partijní or­ganizace jsou slabé, zastupitelské sbo­ry mají jiný právní rámec a nulové pravo­moci. I ve státních úřadech byla dříve řada vynikajících odborníků, kteří věřili přestav­bě režimu a byli aktivní. Dnes na úřadech o odborníka prakticky nezavadíte.

Pokud byste měl vyjmenovat tři největší ekologické problémy Ka­zachstánu, které by to byly?
Jako první musím jmenovat velmi špat­ný stav ekologické legislativy. Z toho vyplý­vá neplnění mezinárodních úmluv, porušo­vání lidských práv, korupce. Ve výsledku dochází k mrhání prostředky státního roz­počtu - peníze nejdou na životní prostře­dí, ale bůhví kam, a výdaje na ekologická opatření jsou vynakládány neracionálně.

Druhým vážným problémem je znečiště­ní chemickými látkami. Dokonce ani radio­aktivní zamoření, kterým mnohé naše regi­ony trpí, není tak závažné. Příčinou je těžba ropy, smog z fabrik i automobilového pro­vozu, jedovaté odpady z továren i neřízené skládkování odpadů z domácností.

Do třetice, obrovským problémem je nízké povědomí veřejnosti. Lidé si neuvě­domují souvislost mezi životním prostře­dím, zdravím a kvalitou života. Všechno vnímají odděleně - vodu, vzduch, peníze. Nevidí, že díky stavu životního prostře­dí se jim znehodnocují nemovitosti, jedí kontaminované potraviny, mají zamořené sady s ovocem.

Souvisí to nějak s bouřlivým eko­nomickým rozvojem Kazachstánu a také s bohatnutím lidí?
Docela určitě ano. Nepochopení vzta­hu mezi přírodou a člověkem začíná u zce­la prostých a málo vzdělaných lidí a po­kračuje až k nejvyšším úředníkům státní­ho aparátu. U nás se stále dokola opaku­je, že teď je pro nás nejdůležitější ekono­mika a teprve pak - někdy v budoucnosti - se budeme moci zabývat ekologií. Takže těžíme ropu, žijeme v otráveném prostře­dí a čekáme.

Můžete nám říct něco o ekologickém hnutí v Kazachstánu? Jaký má vliv?
Oficiální statistiky registrují možná tři stovky ekologických nevládních organizací. Plno z nich ale už dávno neexistuje. Mnohé organizace také vznikají pod přímou kon­trolou vlády a snaží se otupovat ostré otáz­ky a odklánět pozornost od aktuálních pro­blémů k neutrálním tématům. Ty nebudou nikdy mluvit o korupci, lidských právech nebo drancování přírodních zdrojů.

Také vědci zakládají nevládní organiza­ce, aby mohli získávat peníze na své bá­dání. Někteří z nich píší skutečné vědec­ké články, ale mnozí pracují na objednávku. Když jsou dostatečně zoufalí nebo bezpá­teřní, jsou pro peníze připraveni třeba i zfal­šovat výsledky vědeckých výzkumů.
Samozřejmě u nás působí i skutečné ekologické nevládky, které se nebojí mlu­vit o problémech a hájí lidská práva. Těch je ale, jak asi sám tušíte, velmi málo.

Jak se staví k ochraně přírody veřejnost? Přijdou lidem ve Vaší zemi ekologická témata důležitá nebo spíše řeší jiné problémy?
Ve velkých městech je situace se zne­čištěním velmi vážná, zejména v průmys­lových regionech. I tam jsou ale ekologic­ké organizace slabé. Ostatní vrstvy společ­nosti - jako třeba komunisté, odbory nebo ženské organizace - vazbu mezi ekolo­gií a kvalitou života spíše nechápou. Kon­krétním příkladem může být Usť-Kameno- gorsk, průmyslové město pod Altajem ve východním Kazachstánu. Znečiště­ní ovzduší i nemocnost jsou tam enorm­ní. Jenže většina obyvatel zároveň pracuje v chemičkách a slévárnách a jsou na nich ekonomicky závislí. Jejich ochota proti to­várnám výrazně bojovat je nízká.

Z téhož východního Kazachstánu ale mohu jmenovat i jeden dobrý příklad. Lidé tam nedávno přece jen silně povstali pro­ti plánu umístit skládku toxických odpa­dů. Dlouho jsme místním pomáhali a radi­li jim, co mají dělat. Nakonec opravdu do­sáhli toho, že projekt byl zamítnut a sklád­ka se bude stavět na jiném místě, daleko od města.

Myslíte si tedy, že lidé si na vysokou míru znečištění převážně zvykli?
Nezvykli, ale smířili se. Přetrvává u nás psychologie Sovětského svazu: je třeba žít, pracovat a mlčet, aby nebylo ještě hůř. Lidé jsou čas­to svědky toho, jak se prosazují problematické záměry, obcháze­jí se zákony a proti znečišťovate­lům nikdo nezakročí. K tomu vše­mu je u nás přece jen vyšší míra chudoby a mnoho lidí každý den doslova bojuje o přežití. Nemáme žádnou tradici aktivních občan­ských postojů, jako je tomu u vás v Evropě.

Znamená to, že situace se v posledních, řekněme dese­ti letech, nevyvíjí k lepšímu?
Za posledních deset až pat­náct let se vše naopak výrazně zhoršilo. Snížila se úroveň vzdě­lávání, ti nejvzdělanější lidé odje­li do Spojených států, Ruska, Iz­raele, do České republiky..., ať už kvůli práci, nebo proto, že se pro ně tady v Kazachstánu stala situace z růz­ných důvodů neudržitelnou. V důsledku toho se rozpadla i řada zelených iniciativ. Mladí lidé se zpravidla už nevracejí. Nevidí tu žádnou perspektivu.

Co se Vám povedlo v poslední době prosadit nebo změnit?
Loni se nám podařilo zastavit výstavbu vedení vysokého napětí skrz území dvou národních parků. Byla to velká kampaň, ve které proti nám stála státní energetic­ká společnost. Došlo k porušení zákona, který v národních parcích zakazuje stavět, přesto se s námi nikdo nechtěl bavit. Zjis­tili jsme, že projekt má financovat Světová banka. Když jsme se na ni obrátili a ban­ka se začala ptát vlády, situace se obráti­la a nakonec i parlament uznal, že máme pravdu. Energetická společnost nás chtě­la postavit před soud, ale protože jim hrozi­la ztráta financování Světové banky, radě­ji změnili projekt. Posunuli trasu vysokého napětí asi o sto kilometrů, čímž území ná­rodních parků obešli.

V České republice ochranáři přírody své úsilí o zachování původní přírody v horách často prohrávají, asi nejhorším příkladem je devastace našich nejvyšších hor Krkonoš. Jaké jsou podle Vás šance na ochranu území v údolí Kok Željau?
Údolí Kok Željau leží také na území ná­rodního parku, takže podle zákona se ani tam nesmí stavět. V poslední době ale musíme čelit tendencím zmenšovat národ­ní parky, ukrajovat pozemky a přeměňovat hory a lesy na stavební parcely. Je to fak­ticky skrytá privatizace přírody. Nejde při­tom o žádný rozvoj turistického ruchu, byť se různé projekty právě takto zdůvodňují. Luxusní letoviska jsou určena jen vybrané klientele - chrání je betonové ploty s ostna­tým drátem a hlídají je samopalníci - to pro­stě není žádný národní park.

Nevedeme kampaň pouze za záchranu Kok Željau, ale záchranu národních parků vůbec. V tomto případě jde o první oficiální, otevřený a nevybíravý útok komerčních struktur proti zájmům veřejnosti a stát­ní ochraně přírody. Jestli se nám nepoda­ří konsolidovat lidi a tento útok odrazit, po­vede to k hroznému nájezdu na všechny ostatní národní parky.

Specifickým rysem kauzy Kok Željau je také to, že si soukromé firmy chtějí na svůj komerční projekt přivlastnit peníze ze stát­ního rozpočtu - bez obav z konkurence a z tradičních rizik podnikání. Jenže prá­vo užívat přírodu mají všichni občané a lidé mají právo pozvednout hlas na obranu ná­rodního bohatství, kterým naše příroda be­zesporu je. Už jsme podali tři soudní žalo­by a další dvě chystáme. Spolupracujeme s nevládními organizacemi a vědci v za­hraničí. Obrátili jsme se také na výbor Aar- huské úmluvy, protože úřady Kazachstánu porušují mezinárodní závazky naší země.

Kok Željau je zeleným srdcem Almaty. Pokud by tohoto horského masivu nebylo, nežili bychom v metropoli, ale v polopoušti s řídkým osídlením. Právě severní Ťan Šan zabezpečuje příznivé klima, dostatek vody a kvalitní zemědělskou půdu.

Myslíte si tedy, že máte šanci zvítězit?
Vycházíme z toho, že šance existuje. Je však důležité, aby lidé otevřeli oči a začali vnímat všechny souvislosti. Komerční firmy budou nepochybně postupovat dál a situ­ace se vyostří. Lidé musí pochopit, že zde dochází k hrozivé korupci, devastaci příro­dy, že se naši papaláši povyšují nad občany a vytvářejí tím ekologickou hrozbu. Zatímco nemáme dost peněz na školy, na ničení pří­rody se najdou miliony dolarů. Věci je nutné nazvat pravými jmény. Vyhrát je možné jedině, pokud lidé pochopí, že budoucnost Kok Željau do značné míry naznačuje bu­doucnost celé naší společnosti.

Řada vědců se obává, že výstavba na Kok Željau ohrožuje samotné město Alma­ty. Výstavba totiž narušuje velmi strmé vy­sokohorské svahy. To může v případě deš­tě nebo oblevy způsobit masivní sesuvy půdy do údolí.

Co si slibujete od spolupráce s Arnikou?
Když mluví zahraniční organizace, naše vláda lépe poslouchá. Ve chvíli, kdy se naše problémy dostávají na mezinárodní scénu, politikové i úředníci jsou nuceni reagovat. Potřebujeme, aby se o problémech Kazach­stánu dozvěděli široké vrstvy odborníků, in­vestorů, politiků i turistů na Západě.

Potenciální turisty ale může taková reklama odradit... Nebo právě tohle chcete?
Nejsme proti rozvoji turismu. Kazach­stán ale musí sázet na ekoturismus, který nám umožní také chránit sněžného levharta a další vzácné druhy zvířat, reliktní jehličnaté lesy i celou krajinu. Právě proto, že naše pří­roda je unikátní, se jedná o možném zařa­zení Národního parku Ile-Alatau na seznam památek světového dědictví UNESCO. Naše úřady to ale nevnímají a prosazují vý­stavbu luxusního letoviska na Kok Žaljau. Vláda zároveň v Almaty usiluje o pořadatel­ství XXII. zimních olympijských her, což zna­mená další necitlivé stavební projekty a ješ­tě horší devastaci hor. Jenže až V.I.P. spor­tovci a zahraniční turisté odjedou, co tu po olympiádě zbude místním lidem?

Proč by měl evropský turista jet právě do Kazachstánu?
U nás existuje řada míst, která lidé ni­jak nepřetvořili. Není tam žádné obyvatel­stvo, žádné vesnice ani cesty, nepase se tam dobytek. Je to vskutku nedotčená pří­roda. Kterýkoliv z našich národních parků má přitom rozlohu stovek tisíc hektarů a je tak větší než mnohý evropský stát. Po ho­rách můžete chodit celé dny a nepotkat je­diného člověka. To je unikátní. V Evropě se nedotčených míst dochovalo málo.

Jak se v dnešním Kazachstánu žije ekologickým aktivistům?
Nevedeme propagandu a nejsme funda­mentalističtí. Usilujeme o to, aby se dodržo­valy zákony. Všechny naše požadavky sta­víme na faktech a právu. Opíráme se o tvr­zení napsaná ve strategiích vlády, odkazu­jeme se na mezinárodní konvence. Zatím je tu stále možné žít. Nechci tu situaci ideali­zovat - samozřejmě se objevují různé snahy nás umlčet. Vláda má zatím ale určitý smy­sl pro ekologickou demokracii a tak mají ak­tivisté stále k dispozici celou řadu nástrojů.

Chcete vzkázat něco lidem z České republiky?
Chtěl bych poděkovat, že přestože Čes­ká republika je malou a tisíce kilometrů vzdálenou zemí, vaši obyvatelé nás podpo­rují. Žijeme všichni na stejné planetě. Stej­ně jako věnujeme pozornost ekonomické­mu rozvoji, musí nás zajímat rozvoj duchov­ní a udržení rovnováhy, aby příroda zůsta­la pro lidi dostupná a zachránili jsme všech­na ta krásná místa i pro dal­ší generace.

jbj
Sledujte nás:

Přehled zpráv emailem

captcha