en ru

Rtuť, životní prostředí a zdraví

Rtuť je vysoce toxická a pro svou schopnost ničení či poškozování struktury bílkovin v buňkách představuje nebezpečí jak pro organismy živočichů i rostlin. Toxicita je závislá na způsobu, jakým se rtuť do organismu dostává (požitím, inhalací nebo difusí pokožkou), a na formě, ve které je organismem přijata.   

Nejnebezpečnější pro lidský organismus jsou organické sloučeniny rtuti (především dimethylrtuť), které se velmi dobře akumulují v organismech a následně se přenášejí potravním řetězcem.  Nejvýznamnějším zdrojem jejích příjmu je tedy strava, hlavně pak ryby, mořské plody, vnitřnosti živočichů či zemědělské plodiny z oblastí zamořených sloučeninami rtuti. Dimethylrtuť má vysoce toxické účinky na nervovou soustavu a pro svou schopnost prostupovat placentární a mozkovou tkání je nebezpečná zejména pro těhotné ženy, jejichž plody ohrožuje, a pro vyvíjející se organismy dětí. Podle některých výzkumů má rtuť v této podobě negativní důsledky rovněž pro kardiovaskulární systém a předpokládá se, že by mohla způsobovat i rakovinu. Uvádí se, že smrtelná dávka dimethylrtuti je 0,1 ml.

Elementární rtuť je pro lidský a zvířecí organismus taktéž jedovatá a dostává se do něj především ve formě výparů (například při přípravě nebo aplikaci amalgamových plomb nebo na pracovišti). V tomto případě působí, stejně jako organické sloučeniny rtuti, na nervový systém a způsobuje problémy jako nespavost, ztrátu paměti, emoční nestabilitu, neschopnost koordinace pohybů či bolest hlavy. Poškozeny jí mohou být i ledviny nebo štítná žláza. V některých případech může inhalace výparů rtuti způsobit i smrt. Smrtelná dávka při požití elementární rtuti je přibližně 1g.

Nechvalně známé zkušenosti z Japonské zátoky Minamata, kde v 50. letech docházelo k průmyslovému vypouštění rtuti do moře, ukazují na negativní důsledky chronického vystavení působení rtuti. Můžeme mezi ně zařadit poruchy reprodukce a nervové soustavy, mentální retardaci novorozenců, ochrnutí a další symptomy.

Rtuť je z lidského organismu odbourávána velmi pomalu, má kumulativní charakter a ukládá se především ve vnitřnostech, kde může vydržet až desítky let. Negativní důsledky zvýšené koncentrace rtuti byly zjištěny i u jiných organismů – u ptáků, savců, ryb, mikroorganismů, půdních organismů nebo vodní flory. Rtuť tak představuje nebezpečí pro téměř všechny oblasti živé přírody.