Jaroslav Netík: Největší raritou byly dvě WWOOFerky z Hongkongu

Ekofarma Jaroslava Netíka ve Spáleništi u Dobrušky

„Kombajn má motor Volkswagen Brouk 1200, hektar s ním seču čtyři hodiny a zatímco normální kombajny berou dvacet, pětadvacet litrů na hektar, tak tenhle jen patnáct. Krásná hračka a když na ní člověk něco potřebuje, tak zajde do mototechny, žádný specializovaný obchod.“ Jaroslav Netík patří k nejdéle hospodařícím ekofarmářům v naší zemi, a tak není s podivem, že podobných „vychytávek“ má na své farmě několik. Za rok 1995 získal Bartákův hrnec ocenění pro nejlepšího ekologického zemědělce.

Od kdy Vaše ekofarma funguje?

Od 1. 7. 1991. Tehdy ještě člověk musel mít v občance uvedeno, čím se živí, takže si to pamatuji přesně na den.

A proč jste začal ekofarmařit?

Tři roky předtím jsem pracoval v družstvu, kde jsem patřil k nejchytřejším (smích). Po revoluci mi tedy nezbývalo nic jiného, než se předvést. Před revolucí tady byla kolem domu družstevní orná půdy. Bylo běžné, že třeba i v sobotu nebo v neděli vyjeli s postřikovači a objeli nám dům. Kvůli zápachu ani člověk nemohl být na zahradě. Když jsem dostal možnost hospodařit, tak jsem věděl, že touhle cestou jít nechci.

Kde jste získal znalosti o zemědělství?

Původní profesí jsem seřizovač textilních strojů. Hodně zkušeností jsem získal od tchána. Na úplném začátku jsem toho ale věděl hrozně málo. Tehdy mi hodně pomohli manželé Dvorští ze svazu Biova, kteří mi sestavili podrobný osevní plán s termíny. Postupem času jsem ho pak upravoval podle toho, čemu se tu daří a nedaří.

Jak je Vaše farma velká, a jaké produkty nabízíte?

Celkem máme 36 hektarů. Z toho je 24 hektarů luk a pastvin a12 hektarů orné půdy. Ještě před dvěma lety jsme to měli obráceně. Pěstovali jsme i ředkvičky nebo saláty, ale finančně už to nešlo utáhnout. Zelenina je náročná na práci, a pokud musíte někomu platit kromě mzdy ještě zdravotní a sociální pojištění, tak se nevyplatí. Odřít sami to nemůžete, chvíli pracovat dvanáct hodin denně vydržíte, ale pořád to nejde. Dřív nebo později si hnete třeba se zády a už musíte zvolnit. Teď na orné půdě máme špaldu, žito, jetel, hořčici, ze zeleniny pak brambory, dýni hokaido, cibuli a česnek. Mléko a sýry, které si děláme doma, máme jen pro vlastní potřebu. Ze dvora totiž můžete prodávat mléko jen když máte kvóty a ty jsou už rozebrané. Jinak všechno prodáváme z domu a jednou za rok jezdíme do Prahy na Biojarmark. Dříve jsme ještě dodávali zeleninu do Bioklubu pana Růžičky v Praze.

Popište mi prosím postup výroby sýra.

Většinou ho dělám z 20 litrů mléka, což jsou ve výsledku 2 kila sýra. Mléko ohřeji na 28 stupňů, dám tam 5 miligramů syřidla a nechám dvě až tři hodiny odpočinout. Pak to rozmíchám, odeberu vodu, přihřeji na 40 až 42 stupňů a dám do formy. Důležité je dodržet teplotu, jinak jde o velice snadnou záležitost.

Jak se na Vás v počátcích dívali místní?

Měli z nás velkou radost. Začínal jsem bez peněz, a techniku jsem si mohl pořídit jenom za úvěr. Koupil jsem si malý zahradnický kloubový traktor, s kterým jsem obdělával 13 hektarů. Když jsem s ním oral třeba na podzim ve vaťáku, tak ten traktor ani nebyl vidět. Družstevníci z okolí zastavovali a nevěřili svým očím. Říkali, že mrzačím zemědělství (smích). Jeho výhodou bylo, že na něj šly použít staré stroje, který se původně zapřahaly za koně a nízká spotřeba. Devítilitrová nádrž se nedala za jeden den projet. Člověk z toho byl ale hodně rozlámaný.

Jaké projekty plánujete do budoucna?

Důchod by nebyl špatný (smích). Když vše dobře dopadne, tak si farmu rozdělím se svým synem, jeden bude mít ornou půdu a druhý zvířata. Stejně to tady dokážu držet a obstarávat jen díky dětem a manželce.

Zkuste nám popsat svůj typický den na farmě.

Asi nemyslíte den, kdy prší. Samozřejmě zaleží, co se musí se udělat. Podojit chodím mezi půl sedmou až sedmou. Třeba když je v plánu seno, tak se ráno spěchat nemusí, kolikrát se ale potom skládá třeba i do desáté hodiny večer.

A na dovolenou si čas najdete?

Prvních deset let jsme neměli skoro žádnou. Teď se snažíme alespoň na pět dní vyjet třeba do Tater. Farmu nám hlídají rodiče, sestra manželky a teď už i děti. První tři dny je člověk na dovolené nadšený, pak si ale stejně začne říkat, kdoví co doma, jak to zvládají, a už se těší zpátky. Říká se, že si zemědělci odpočinou v zimě, kdy nemají co na práci. Vy ale asi víte, že krávy se krmí a dojí i v zimě. Je ale pravda, že v zimě je volna víc. Chodíme hodně na běžky, v loni jsme byli alespoň desetkrát, a taky tancovat a s dětmi do tanečních. Práce je ale pořád, v zimě loupeme špaldu a je nutné opravit stroje na sezónu. Za den vyloupeme a očistíme asi 200 kilo špaldy, což znamená přibližně 100 kilogramů vyloupaného zrní.

Jste zapojeni do WWOOF systému, kdy jste o něm slyšeli poprvé?

Těsně po revoluci jsme jezdili na různé biofarmy v zahraničí, podívat se, jak se farmaří u sousedů. Tamější farmáři nám říkali, že jim brigádníci jezdí zadarmo pomáhat s prací, jen za jídlo a bydlení. Moc jsme tehdy nevěřili, že by to mohlo fungovat i v naší zemi. Ale městská generace bez babiček na venkově, se poměrně rychle objevila i u nás.

Měli jste na farmě už nějakého WWOOFera?

Průměrně máme tak dvě tři návštěvy do roka. Letos tu byl už potřetí Marko z Lipska s dcerou a zastavil se také jeden Angličan, který byl u nás jako WWOOFer před třemi lety. Přiletěl tehdy do Prahy, kde si koupil kolo, vyjel na Plzeň, stočil to na Jižní Čechy a přes Rakousko, Maďarsko a Slovensko dojel k nám. Byl u nás asi čtrnáct dní. Opravovali jsme zrovna studny, tak nám pomohl s kopáním. Byl hodně pracovitý a nevadila mu žádná práce. Po těch šesti hodinách na farmě se pak jel projet na kole a většinou prozkoumával nějaký malý český pivovar. Měl o nich úžasný přehled. Věděl například že v trutnovském Krakonošovi pracoval kdysi Václav Havel. Pravidelně nám jezdí také pomáhat s cibulí a bramborami lidé z Hnutí Brontosaurus.

Takže zkušenosti s WWOOFerama máte pozitivní?

Zatím jsme měli štěstí a se všema jsme byli spokojení. Několikrát jsme tady měli třeba jednoho WWOOFera z Trutnova. Největší raritou byli dvě WWOOFerky z Hongkongu. Šlo o učitelky a o zemědělství nevěděli vůbec nic. Hlavně nám pomáhali sklízet cibuli. Třeba při sečení se snad hodinu přehrabovali v obilí na vlečce. Díky tomu, že byly z velkého města, tak podobné věci vůbec neznaly. Z přírodu, z obyčejného potůčky nebo ze skal v Adršpachu byly úplně unešené.

Kam své produkty dodáváte?

Co jako bio produkt prodám sám z domu, tak to se mi vyplatí. Pokud mám ale navazovat na nějakého překupníka, tak je s tím problém. Výkupní ceny se za poslední roky spíše snížily nebo zůstaly stejné, ale o nákladech to neplatí. Proto špaldu ale i ostatní věci prodáváme už jen ze dvora přímo zákazníkům. Třeba pro špaldu a žito jsme koupili loupačku a nabízíme je už vyloupané. Ve výsledku se to vyplatí nám i zákazníkům.

Od kdy ho máte bio certifikát? Co vše se hlídá při kontrolách?

Certifikaci máme šestnáct nebo sedmnáct let. Jednou ročně je povinná kontrola, bez níž nedostanete certifikát na rok následující. Kontroluje se snad všechno. U zvířat třeba zda mají pohyb, jestli nejsou hubená, jak vypadají stáje, zda odpovídají normám. Na pastviny musí odpovídat množství zvířat. Je nutné vést pastevní deník, kde je uvedeno na jakých pastvinách se zvířata pásla atd. U zeleniny nám třeba potravinářská inspekce brala vzorky brambor a cibule, které nechala otestovat na přítomnost pesticidů. Vše nám vyšlo ideálně.

 

Jan Losenický

Sledujte nás:

Přehled zpráv emailem

captcha