Umístění nové budovy Národní knihovny podle návrhů Jana Kaplického v Praze na Letné je podle pražského primátora Pavla Béma nešťastné. Bém zdůraznil, že se jedná o jeho soukromý názor a dodal, že je návrh podle něj architektonicky zajímavý. Rozhodování o knihovně nyní není věcí politiků, ale odborníků, tvrdí pražský primátor. Samozřejmě návrh nové budovy Národní knihovny není jedinou stavbou, která vyvolává emoce. Lze uvést dlouholetou polemiku o tom, zda by v Praze na Pankráci měly vyrůst mrakodrapy. O výškových budovách a hlavním městě uvažuje Ivan Gabaľ:
Podpořte Arniku
Děkujeme za každý dar.
Není náhodou, že Česká televize svého času nepřipustila zvolení Járy Cimrmana největším Čechem. Do dnešní reality show Cimrman nepatří. Je paradoxem, že hlubší kořeny cimrmanologie leží v 50. letech minulého století, na která 60. léta reagovala kulturní, intelektuální a uměleckou reflexí. Až pak přišla politika. V 50. letech se v Praze sice horlivě dostavoval pomník Stalina, když byl tento mrtev, ale je také pravda, že tehdejší architekti dokázali odolat diktátu stylu Lomonosova univerzita a stalinského baroka tím, že sovětský mrakodrap vtlačili do Podbaby, kde nebyl a dodnes není vidět. Kulturní a umělecká reakce na nekulturní poměry přišla jako táhlá vlna a doznívala i skrze léta husákovského absurdistánu. Tehdy Cimrman obzvláště kvetl a potěšil. Dnešní doba je jiná. Deklarovaně oddělila veřejný život a kulturu. To je, jak praví filozof a sociolog Habermas, příznak postmodernismu. Cimrman je dnes zastaralý, protože byl moderní. Je neaktuální v postmoderní době. Dnešní doba je jiná tím, že kvůli mrakodrapům zavrhla česká politika kulturu a její ochránce. Dnešní politika potřebuje mrakodrapy nikoliv utopené v údolí, ale vyvýšené nad město, nad jeho historii, nad jeho kulturní památky. Nevím, zda je dnešní český politický postoj více separováním politiky od kultury nebo povyšováním politiky nad kulturu. Ochota odejít z organizace, která má chránit historii, kulturu a památky pro budoucnost, svědčí spíše o povýšenosti než o intimním a respektujícím séparé politiky a kultury. UNESCO dnešní české politice nic nepřináší. Leda trable. Je ale otázka, zda to platí i pro českou společnost. České politice se zdá, že UNESCO spíše našemu rozvoji brání. Jenomže české politice nebrání UNESCO, ale závazky brát ohledy na kulturu, památky a historickou hodnotu Prahy. Odcizení české politiky a kultury je potvrzenou věcí. Obě strany se vzájemně popírají. Politika chce být bez kultury a zastánci kultury, historie a památek by raději byli bez postmoderní české politiky a jejího směřování do postkulturní doby. Ale co my? Co společnost nebo její různé části? Když jsem se o mrakodrapech v létě bavil s několika reprezentanty české architektury, zjistil jsem, že hlavním argumentem pro mrakodrapy je, že je mají všude. Dovozeno, Praha bude současná, rozuměj postmoderní, až je bude mít také. S protiargumentem Říma nebo Florencie, kde jsou takové stavby zakázané, se advokáti mrakodrapů vyrovnávali těžko, protože říci, že Řím nebo Florencie jsou jen moderní a tudíž zaostalá města, nelze. Nemám empirickou oporu pro argument, že turisté k nám jezdí a přináší peníze, protože zde mrakodrapy nejsou a Praha je tudíž především historická. Teprve život a případné hospodářské ztráty ukáží, kde je pravda. Bude možná pozdě, pro mne i pro turistický byznys, ale nikoho z magistrátu patrně nenapadlo takový průzkum udělat. Nebo se mýlím? Myslím, že nikoli. Postmoderní politika se odděluje od názorů, které jí nevyhovují a nechce je slyšet. Znalosti lidí nahrazují PR a komunikační agentury. Zajímavý je ale argument, že výškové stavby musí být jako jinde. V Šangaji, v Londýně nebo v Detroitu. Byl by možný argument, že by neměly být jako všude, ale měly by být unikátně pražské, odpovídat historickému klimatu, stylu i urbanismu Prahy? Takový argument asi nelze vznést, protože tento typ budov prostě je všude stejný a historický a kulturní ze své podstaty. Něco jako panelák. Jedno, zda je v Ulánbátaru nebo v Šékésvérhérváru. Všude vypadá stejně. To jsou ale zastaralé moderní argumenty. Současná postmoderní architektura myslí jinak. Dům musí být jako jinde. Neboli ten pražský se může hodit i do Sydney nebo do Bruselu. Není-li argumentem, co udělá vyvýšený Pankrác s jemnou skyline barokních věžiček nebo s výhledem od Pražského hradu, nehrají-li kulturní či moderní argumenty roli, bylo by dobré znát, jak vypadá studie dopadů mrakodrapů na proudění vzduchu v pražské kotlině. Na tepelný režim města, na elektromagnetické poměry v okolí staveb a konečně, jak bude internacionalizovaná Praha blížící se Abu-Dhabi nebo Šanghaji bezpečná. Když se totiž zbavíme své historické slupky, její jedinečnosti, intimnosti a středoevropského barokního klimatu, nemusí se nositelé cizích civilizačních okruhů, natož pak teroristé, u nás cítit cize a nepatřičně. Budou se naopak cítit jako v prostředí, kterému by slušela islámská burka, právní šaría a destrukce bohatství posvěcená mučednictvím. Kulturní a historický obal nás chrání a činí bezpečnější, stejně jako nás chrání ozonová vrstva. Hledám-li pozitiva výstavby mrakodrapů v Praze, dospívám k tomu, že ušetřím čas a peníze. Nemusím cestovat do Šanghaje nebo do Singapuru. Jejich kultura se jednoduše nastěhuje za mnou. Budu se jí moci kochat při každodenní procházce se psem i ze zahrad Belvederu. Ale nebude to asi zadarmo. A když to nebude zadarmo, tak za kolik to asi bude? Jsme připraveni zaplatit cenu za díru do ozonové vrstvy naší kulturní identity?