Labe otrávené kyanidy – Měsíc poté

22.2.2006 - Iva Drdová | Články
Iva Drdová (autorka článku)
Od chvíle, co unikl do Labe z kolínské Draslovky toxický odpad, uplynul měsíc. Voda se naředila, takže bezprostřední nebezpečí je pryč, nezemřeli žádní lidé a dokonce se našel i viník. Plovák za to může!

Navíc jsme dokonale seznámeni s objemy jedů, které továrna stabilně a legálně vypouští každý den. Jako bychom měli získat dojem, že vypouštění toxických látek do volné přírody je vlastně normální a když někdy uteče víc, můžeme konstatovat, že chyby se přece stávají a škody se dají nahradit.

Kdo je tak naivní, že může tvrdit, že zničená a zamořená země se dá nahradit? A kdo se nám k čertu snaží namluvit, že škody vznikly jenom rybářům? Co my ostatní? Čí je vlastně Labe? Čí je příroda, která den co den dostává své pravidelné dávky jedu? Kdo odškodní nás, že máme zničený kus země, ve které žijeme?

Jako mnozí kolíňáci, chodím s dětmi krmit labutě na Kmochův ostrov. Kdo se zajímá o to, jak se cítím, když se mě ptají, proč ve vodě nejsou žádné ryby? A co si mám počít se smutkem, který cítím, když stojím na naší slavné lávce? Ta se stala pár dní po slavnostním ohňostroji LÁVKOU PŘES MRTVOU ŘEKU!

Pokud bychom se dostali do právního sporu, jen těžko bych mohla dokázat souvislost mezi havárií a mojí újmou. Přesto se cítím poškozena.

Zemi stejně jako vodu a vzduch považuji za prioritu přežití a to nejen pro nás a dnes, ale i zítra pro naše děti. Lidé žijící v kmenových kulturách jsou často označováni za primitivní národy, ale právě oni rozumí jednoduché pravdě – a to, že Země může existovat i bez nás, ale my bez Země ne. Je pro ně tak důležitá, že dělají všechno proto, aby zůstala v nezměněné podobě, protože si uvědomují, že jim poskytuje obživu i místo k žití. Chováme se a chápeme svět stejně? Kdo je tedy primitivní?

Stále dělíme svět na moje a tvoje, ale kdo může říci, kde končí hranice našeho JÁ a kde začíná MY? Naše pokřivené hodnoty, ve kterých jsme cíleně udržováni nám brání nazývat skutečnost pravými jmény. Nemyslím také, že by se záležitost dala vyřešit pouhou pokutou. Navíc pokutou, jejíž maximální výše dosahuje 10 milionů. Je to v celé věci tak směšná částka, stejně, jako by nám za rychlou jízdu v autě hrozila pokuta pár drobných mincí. Kdo by si s tím dělal hlavu a bral to jako vážnou věc?

Domnívám se, že nedávná havárie s únikem kyanidů není pouze chybou, ale tragédií obrovského rozsahu, která zničila daleko víc, než jsme schopni pojmenovat. Můžeme namítnout, že chyby se stávají. Ale proč se stávají? Protože někdo něco zanedbal – a abychom se poučili. Takže poučme se a nedopusťme, abychom museli být někdy znovu vystaveni nebezpečí. Včera unikl jed do vody, zítra to může být do vzduchu. Kdo nám dá záruku, že se něco takového nestane? Jedinou zárukou by byla, pokud by výroba nebezpečných látek byla zastavena. V tom zastávám stejný názor jako zastupitelé města. Otázky kolem nezaměstnanosti a rušení provozů jsou nepodstatné oproti tomu, co stojí na druhé misce vah.

Můžeme být mnohokrát ujišťováni, že zabezpečení v továrně je dokonalé, ale jak věřit těm, co nám to slibují, když víme, jak „včas“ nás informovali o nedávné havárii? Každý známe třeba z dětství ten pocit, kdy jsme ve školce vylili čaj na ubrus nebo ho omylem počmárali pastelkou a na malou chvíli nás napadlo, že si toho možná nikdo nevšimne, že z toho vyvázneme, že se to přejde a pak už se nezjistí, kdo to vlastně byl. Ano – dokážeme takový chvilkový pocit pochopit, ale nemůžeme ho omluvit a nesmíme ho tolerovat. Zvláště pak, jde-li o naši existenci.

Chemická továrna uprostřed města je hrozbou pro zdraví lidí a zkázou pro okolí. Položme si tedy otázku: Jakou cenu má náš život? Kolik strachu uneseme? A jak dlouho jsme ještě schopni věřit, že nám se nic nemůže stát a že se nás to netýká?

Mějme odvahu si přiznat, že moderní civilizace se ocitá ve skutečné krizi a je třeba s podobnými problémy něco opravdu dělat. Vždyť například Číňané používají pro slovo krize termín wei-ti. Skládá se ze dvou znaků. Jeden znamená nebezpečí a druhý příležitost.

Chopme se tedy příležitosti, že můžeme něco změnit k lepšímu a řekněme svůj názor. Začátkem března bude v Kolíně veřejná diskuse s představiteli organizací, které se podílejí na řešení zmíněné havárie. Přijďte se zeptat a vyjádřit své názory. Nenechme se proto ukolébat planou iluzí, že svět svoje problémy prostě nějak vyřeší. Vezměme v úvahu jedno moudré přísloví, které říká: „Pokud nezměníte směr cesty, dostanete se tam, kam máte namířeno.“

Iva Drdová
Autorka je zástupkyní petičního výboru Petice proti výrobě kyanidů v Kolíně.

Zúčastněte se veřejné debaty o výrobě toxických látek v Kolíně!.

Banner-stika

Sledujte nás:
kniha Jak žít dobře
Objednejte si rozšířené vydání praktického průvodce při každodenním rozhodování za příznivou cenu.…
183 Kč Vstoupit do e-shopu