Abyste mohli hájit svá práva, je třeba znát zákony a úřední postupy. Mezi ty nejdůležitějí patří právo na informace, územní plánování nebo územní řízení. Právě tady se rozhoduje, kde bude stát jaká budova a jak bude vypadat rozvoj obce nebo města na řadu let. Přečtěte si naše návody a zapojte se do rozhodvání!

1. Referendum Jihlava – úspěšné vyhlášení referenda o spalovně a odpadech
2. Kronospan Jihlava – snížení emisí formaldehydu
3. Azos Nymburk – úspěšná spolupráce NNO se zastupitelstvem
4. Pyrolýza Bohostice – zastavení stavby pyrolýzní jednotky k úpravě odpadu v bývalém kravíně
5. Spalovna Cheb – úspěšná námitka podjatosti v územním řízení
6. Hliníkárna Rybníky – vyjednání nadstandardních podmínek v IPPC
7. Knauf Krupka – náhrada formaldehydových lepidel
8. DEZA Valašské Meziříčí – snížení emisí naftalenu
9. Zavážení mokřadů Kroměříž – odhalení nedostatků EIA
10. Plazmové zplyňování odpadu Stříbro – projekt zastaven pro nesouhlas občanů


1. Referendum Jihlava – úspěšné vyhlášení referenda o spalovně a odpadech

Jihlavu čeká historicky první referendum. Občané si v něm budou moci rozhodnout o podobě odpadového hospodářství. Místní iniciativa nasbírala 4.500 platných podpisů dospělých lidí s trvalým pobytem v Jihlavě, kteří takto podpořili požadavek na vyhlášení referenda o 3 otázkách, které se týkají odpadového hospodářství. Tím byl dodržen zákonný limit pro vyhlášení referenda, kterým jsou podpisy minimálně 10 % oprávněných voličů do místního zastupitelstva.
Tamní zastupitelé a úředníci však dělali vše pro to, aby se navrhované referendum nikdy neuskutečnilo. Odmítali přijmout návrh na jeho vyhlášení pro údajnou neúplnost a protizákonnost. Při projednání na zastupitelstvu hlasovali přímo proti konání referenda. Magistrát podával proti vyhlášení referenda soudní stížnosti a žaloby. Po sérii soudních procesů a tlaku z Jihlavské radnice skončil spor o referendum vítězstvím občanské aktivity až na půdě ústavního soudu, a to po dvou letech od doby, kdy mělo být referendum původně konané. I přes průtahy zůstala situace v Jihlavě při starém, takže i po dvou letech má smysl referendum konat.
V Jihlavě to bylo krušné, ale podařilo se. Pokud se i Vám zdá, že jste vyčerpali všechny možnosti dialogu a politici tvrdošíjně zastávají své pravdy navzdory občanům, pak je možná i pro Vás dobrým řešením referendum, ačkoli jde o radikální a pro obec finančně náročné řešení. Je to nástroj, kterým mohou občané zavázat své zastupitele na dlouho dopředu k tomu, aby konali tak, jak si přejí přímo občané a nikoli politici.
Podívejte se na web Jihlavského referenda, kde najdete aktuální informace a příběhy, pročtěte si také část webu Arniky věnovanou referendu.

crop petiční akce na Masarykově náměstí v Jihlavě

Iniciativa jihlavského referenda a jejich alegorický vůz při sběru podpisů na jihlavském náměstí na jaře 2014.

Zpět na seznam


2. Kronospan Jihlava – snížení emisí formaldehydu

Dřevozpracující závod Kronospan v Jihlavě tradičně obsazuje horní příčky v žebříčku největších znečišťovatelů potenciálně karcinogenními látkami v Kraji Vysočina – vypouští totiž do ovzduší formaldehyd. Arnika na to dlouhodobě upozorňuje a problém medializuje, místním lidem vadí také prašnost a zápach. Ani vedení jihlavského Kronospanu nestojí o negativní reklamu a vláčení médii kvůli tomu, že vypouští ročně desítky tun formaldehydu do vzduchu. Po sérii mediálních kampaní, kdy byla firma označena za nejhoršího znečišťovatele životního prostředí v kraji, se Kronospan rozhodl, že přestane jako pojivo svých stavebních OSB desek využívat formaldehydová lepidla . To se stalo na základě dlouhodobého tlaku veřejnosti a možnosti sledování trendu vývoje i absolutního množství vypouštěné toxické látky v IRZ2. Skokově se tak snížilo znečištění formaldehydem, přestože se ho firma nedokázala zbavit úplně. Část produkce stále formaldehydová pojiva používá, formaldehyd také uniká při recyklaci starého nábytku. Nicméně firma samotná se nechala slyšet, že přechod k alternativám bez formaldehydu zvýšil zájem o jejich výrobky. Bez dostupných dat o produkci znečišťujících látek a jejich správného využití občanskou společností by se v Jihlavském Kronospanu pravděpodobně změny k lepšímu neudály vůbec nebo výrazně pomaleji. Podívejte se i vy, kdo je největším znečišťovatelem ve vaší blízkosti.

kronospanVývoj ohlašovaného množství formaldehydu vypouštěného do ovzduší v tunách za rok. Kronospan ČR Jihlava. Graf vytvořený aplikací www.znecistovatele.cz.

Zpět na seznam


3. Azos Nymburk – úspěšná spolupráce NNO se zastupitelstvem

Obyvatele Nymburka začala trápit lakovna a zinkovna Azos, která zamořuje město průmyslovým zápachem z výroby. Občané i místní sdružení se obrátili se žádostí o pomoc na zastupitele, kteří k věci zprvu přistupovali spíš chladně a hájili místní stavební úřad, který více než rok toleroval firmě provoz načerno, bez platného stavebného povolení.
Po několika jednáních zastupitelstva se však situace změnila. Změna nenastala samovolně, ale díky práci aktivní občanské společnosti ve městě. Občané našli spřízněné zastupitele, kteří problém začali aktivně řešit. Na jednání zastupitelstva chodilo velké množství lidí, byla svolána demonstrace, na které řečnil i místní starosta, proběhlo mnoho individuálních jednání, až se na stranu aktivních občanů přiklonila zastupitelská většina. Aktivní práce místních občanů se zastupiteli vedla například k tomu, že zastupitelstvo na svém jednání zavázalo starostu, aby podal na firmu Azos soudní stížnost a vyzval ji k okamžitému ukončení provozu nebo aby angažoval Krajský úřad Středočeského kraje. Díky aktivizaci místních zastupitelů objednal Krajský úřad nezávislá měření ovzduší a rozjednal s firmou možnost přesunutí výroby mimo město. Místní zastupitelé se nakonec přiklonili na stranu občanů natolik, že z městského rozpočtu uvolnili finance na uhrazení právníka, který v kauze zastupuje místní občanské sdružení. Zastupitelé a místní politici často hájí své finanční zájmy namísto obecného blaha. To jim ale projde jen v obcích a krajích, kde se o jejich práci a fungování občané aktivně nezajímají. Další informace o kontrole a spolupráci občanské společnosti se zastupiteli se dozvíte například na webu Arniky v sekci občané nahlas.

Starosta Nymburka Azos demonstrace
Starosta Nymburka Tomáš Mach (ČSSD) hovoří proti zápachu z firmy Azos na demonstraci svolané místními občany na podzim 2015.

Zpět na seznam


4. Pyrolýza Bohostice – zastavení stavby pyrolýzní jednotky k úpravě odpadu v bývalém kravíně

V Bohosticích se začaly šířit zprávy, že se v přilehlém areálu bývalého zemědělského družstva pohybují stavební dělníci a probíhají tam jakési práce. Bohostice jsou přeci jen malá obec, a tak se v době, kdy neznámí lidé z areálu ve větší míře chodili na obědy do místní restaurace, proslechlo, že areál připravují pro montáž technologie pro likvidaci odpadu. Občané se obrátili na místní samosprávu a chtěli informace. Bohužel to byla novinka i pro zastupitele a starostku.
Nastartovala se tak pátrací akce. Komu areál patří? Kdo si jej pronajímá? Co tam chce stavět? Má k tomu nějaká povolení? Po sérií telefonátů a dopisů vyšlo najevo, že situace je skutečně vážná. Firma EnerBau chtěla v areálu postavit zařízení k likvidaci plastového odpadu pomocí pyrolýzy, které se dle zákona o ovzduší řadí do kategorie spaloven odpadu. Příslušný stavební úřad potvrdil, že EnerBau chce získat územní a stavební povolení, ale že firma zatím dodala pouze jakousi studii, čímž ani zdaleka nenaplnila zákonné povinnosti žádosti o stavební povolení. Mezitím se v Bohosticích šířila informace, že EnerBau pro své zařízení žádné povolení nepotřebuje, což nabralo vážnosti ve chvíli, kdy vesnicí projely kamiony, které do zemědělského areálu přivezly složenou pyrolýzní jednotku.
Místním došla trpělivost, a tak vyzvali investora, aby se s občany sešel na veřejné diskusi. Zároveň podali podnět na příslušný stavební úřad, aby provedl šetření na místě, protože měli podezření, že v areálu probíhají stavební práce navzdory tomu, že firma nemá žádné povolení. Stejně tak požádaly Bohostice o pomoc Českou inspekci životního prostředí (ČIŽP). Stavební úřad skutečně kontrolu provedl. Investor argumentoval, že nic nestaví, že areál pouze uklízí a že si na svém pozemku může dělat, co chce. Proběhla i beseda s investorem, ze které však občané neodešli spokojeni, protože se jim nedostalo úplných odpovědí na otázky. Zanedlouho si EnerBau pozvala i ČIŽP, kde musela firma objasnit, co v Bohosticích dělá a proč to dělá právě tak, jak to dělá. ČIŽP jednoznačně firmu EnerBau upozornila na to, že bez příslušných povolení nesmí technologii spustit.Inspektoři navíc diskutovali nutnost dalších povolení jako například certifikace pyrolýzních produktů dle legislativy REACH a zcela jasně zaznělo, že pokud se záměrem nesouhlasí obec a občané katastru, na kterém má technologie pracovat, je jen minimální šance, že se investorovi povede v daném místě technologii legálně provozovat. Posledním záchvěvem aktivity investora byl oficiální dopis starostce obce, kde žádal o kladné vyjádření ke spuštění své technologie. To však nedostal. Po několika měsících, kdy technologie stála nečinně v areálu, přijely opět nákladní vozy a technologii odvezly pryč. Investor údajně od svého záměru v Bohosticích upustil kvůli odporu místních obyvatel.

Technologie jede na misto 2
Složená a zabalená pyrolýzní jednotka právě přijíždí na nákladním autě do Bohostic.

Zpět na seznam


5. Spalovna Cheb – úspěšná námitka podjatosti v územním řízení

Teplárenská firma Terea zjevně usiluje o zajištění nového levného zdroje tepla i zisku, a tak se v Chebu vrhla do realizace spalovny odpadů relativně malé velikosti (podlimitní záměr z hlediska nutnosti integrovaného povolení IPPC) dle investora bez nutnosti instalace klasických dioxinových filtrů. Blízkost německých hranic navíc vyvolává u místních podezření, že firma bude usilovat o dovoz odpadů z Německa, což bude lukrativnější než pálit ten český.
Řízení o vydání územního povolení, bez kterého spalovna nemůže fungovat, měli však vést podjatí úředníci. Pokud by se kauzy výstavby spalovny neúčastnili občané, nikdy by se na podjatost úředníků nepřišlo a město Cheb, 50% vlastník investorské firmy, by si samo vydalo územní a stavební povolení pro svůj projekt. To se však nestalo, protože řízení bylo přerušeno kvůli důvodnému podezření na podjatost úřednického aparátu i politiků v Chebu. Krajský úřad Karlovarského kraje chebského starostu i celý chebský stavební úřad prohlásil za podjatý a vedení řízení předal sousedním správním orgánům. Ty si řízení párkrát přehodily jako horký brambor, protože karlovarská odpadová politika je hustá síť vazeb lidí a částečně soukromých a částečně státních společností, takže se jen těžko hledal stavební úřad, který by dokázal rozhodnout nezaujatě. Bylo vzneseno i podezření na podjatost samotného Karlovarského kraje. Ministerstvo pro místní rozvoj nakonec rozhodlo o tom, že územní řízení může vést stavební úřad v Aši, který dle jeho vyjádření není podjatý.
Občanská společnost tedy zabránila podjatým úředníkům, aby městu hladce schválili vlastní projekt. Díky tomu také v Chebu roste podezření, že úředníci, zastupitelé ani firma Terea nehrají ve věci spalovny úplně čistou hru. Proto občané přicházejí s iniciativou na vyhlášení referenda, ve kterém si budou moci rozhodnout o spalovně sami.
pohled3

Vizualizace spalovny v Chebu. Zdroj: oficiální web spalovny.

Zpět na seznam


6. Hliníkárna Rybníky – vyjednání nadstandartních podmínek v IPPC

Firma Anbremetall, která je součástí hliníkárenského komplexu v obci Rybníky ve Středočeském kraji, se zabývá sběrem a úpravou hliníkového odpadu z průmyslových provozů. Firma provozuje svou činnost na základě Integrovaného povolení IPPC, jehož podmínky však nebyla schopná dodržet a došlo k havárii. Firma v rozporu s povolením skladovala hliníkový odpad znečištěný chemickými látkami na otevřeném prostranství, po přívalovém dešti se chemické látky z odpadu vyplavily, natekly do dešťové usazovací nádrže v areálu a odtud do nedalekého potoka, který kontaminovaly.
Místní tvrdí, že se to nestalo poprvé. Firma havarijní stav po jistém nátlaku uznala a rozhodla se, že vybuduje v areálu zastřešení, aby k podobné havárii již nemohlo dojít. Proto požádala o změnu stávajícího integrovaného povolení IPPC. Obec Rybníky požádala o odbornou asistenci Arniku, která vypracovala k návrhu změny IPPC odborné připomínky a zástupce obce doprovázela na veřejná projednání vedená krajským úřadem.
Díky intervenci Arniky se podařilo dohodnout s vlastníkem firmy nadstandardní podmínky pro vydání nového integrovaného povolení. Firma Anbremetall se zavázala, že nad rámec zákonné povinnost bude na vlastní náklady provádět v nezávislé laboratoři rozbory dešťové vody na přítomnost kovů, které by mohly způsobovat kontaminaci povrchových vod. Tuto povinnost firmě neukládá žádný právní předpis a bez účasti Arniky by nebyla součástí nového integrovaného povolení.

Anbremetal
Panorama závodu Anbremetall Rybníky. Zdroj: wikipedia, Creative Commons

Zpět na seznam


7. Knauf Krupka – náhrada formaldehydových lepidel

Výrobce minerální zateplovací vlny Knauf u města Krupka nedaleko Teplic vévodil krajským žebříčkům největších znečišťovatelů Ústeckého kraje v produkci rakovinotvorného formaldehydu do ovzduší. Knauf používal formaldehyd v pojivech zateplovacích materiálů. V době největší „formaldehydové slávy“ ho firma vypustila do vzduchu za rok více než 3 tuny. Informace o vypouštěném množství chemických látek získali místní občané z integrovaného registru znečišťování (IRZ). Firma byla vystavena velkému tlaku lokálních médií i obyvatel, kterým se nelíbilo, že závod zamořuje jejich okolí rakovinotvornými látkami v nemalém množství. Firma se tak rozhodla pozměnit výrobní technologii, ve které zcela nahradila formaldehydová pojiva. Firma začala používat pojiva na bázi přírodního škrobu a formaldehyd do ovzduší v roce 2014 již nevypouští vůbec.
Bez aktivního využití integrovaného registru znečišťování (IRZ), zapojení médií a vytvoření veřejného tlaku by firma pravděpodobně dál využívala ekonomicky nejlevnější variantu – formaldehyd. Díky aktivní občanské společnosti a dialogu s korporátní sférou se podařilo nalézt kompromis velmi šetrný k životnímu prostředí.

Knauf

Vývoj ohlašovaného množství formaldehydu vypouštěného do ovzduší v tunách za rok. Knauf Krupka. Graf vytvořený aplikací www.znecistovatele.cz.

Zpět na seznam


8. DEZA Valašské Meziříčí – snížení emisí naftalenu

Chemická továrna DEZA z Valašského Meziříčí vlastněná Agrofertem vyrábí mnohé nebezpečné látky jako například smolu a dehtové oleje, aromatické uhlovodíky a rozpouštědla, ftalanhydrid, změkčovadla a estery, fenoly, kresoly, kresolové kyseliny a podobně. Chemička je velmi významným lokálním znečišťovatelem ovzduší i vody, což dokládají údaje z Integrovaného registru znečišťování (IRZ). Odtud také místní lidé čerpali údaje při vytváření talku na továrnu, aby svůj přístup k životnímu prostředí a zdraví lidí zlepšila. DEZA se umisťovala pravidelně v žebříčku největších krajských znečišťovatelů velmi vysoko. Po tomto dlouhodobém nátlaku místních lidí i nevládních organizací nainstalovala DEZA novou jednotku, která zabraňuje únikům nebezpečného naftalenu. Bohužel ale z chemičky stále uniká významné množství rakovinotvorného benzenu, a továrna tak stále má co zlepšovat. Nicméně zásadní snížení emisí nebezpečného naftalenu je bezpochyby krok správným směrem.

Zpět na seznam


9. Zavážení mokřadů Kroměříž – odhalení nedostatků EIA

Teplárna Otrokovice, a.s. je dlouhodobě druhým největším zdrojem arsenu a jeho sloučenin v odpadech ohlášených do Integrovaného registru znečišťování (IRZ). Tato informace nabyla na důležitosti obzvláště v souvislosti se způsobem nakládání s odpady z tohoto energetického provozu. Byly využívány jako certifikovaný materiál k rekultivaci, například na odkališti popílku Bělov. V roce 2010 bylo plánováno využití zbytků ze spalování uhlí v Otrokovicích k zavážení hliniště u Vážan(část Kroměříže), jehož sousedství se nacházejí jezírka a mokřady s chráněnými a ohroženými druhy především obojživelníků. Současně byl možný kontakt uložených odpadů s podpovrchovými vodami. S ohledem na množství ukládaných odpadů z otrokovické elektrárny tak mohlo být v tomto prostoru uloženo společně s odpady až 7,5 tuny arsenu a jeho sloučenin za rok. Bez informací z IRZ by tato podstatná informace nebyla dostupná a v samotné dokumentaci o hodnocení vlivů záměru na životní prostředí informace o celkovém množství arsenu v potenciálně ukládaných odpadech chyběla. I díky této informaci se podařilo občanským iniciativám z Kroměříže ve spolupráci s Arnikou nebezpečný záměr zastavit a k využití nebezpečného materiálu pro rekultivaci vůbec nedošlo.
DENÍK - Odkaliště Bělov

Odkaliště Bělov, rok 2012, zavážení toxickými popílky. Zdroje: DENÍK

Zpět na seznam


10. Plazmové zplyňování odpadu Stříbro – projekt zastaven pro nesouhlas občanů

Ve městě Stříbře v Plzeňském kraji plánoval soukromý investor v roce 2012 stavbu zařízení pro zplyňování komunálních odpadů s kapacitou přes 60 000 tun odpadu ročně. Zastupitelstvo města tehdy záměr firmy Energocentrum Černošín schválilo bez ohledu na názor občanů i přes to, že panovaly obavy z negativního vlivu na životní prostředí, krajinu a zdraví, který mohlo zařízení mít. Obavy vyvolalo technické řešení, protože investor tvrdil, že plánovaná spalovna nepotřebuje žádné filtry. Kontroverzní byl také způsob získávání „paliva“: měl se jednak splovat komunální odpad z regionu, ale také se měl odpad těžit z nedaleké skládky v Černošíně. Investorská firma nejednala s veřejností férově. Nejprve slibovala pro svůj záměr nastavení přísných podmínek v procesu EIA, následně začala svému projektu říkat „motor na plyn“ a tvrdila, že EIA není vůbec zapotřebí. Investor uspořádal veřejnou diskusi. Místní obyvatelé si nenechali ujít příležitost a na vlastní náklady distribuovali informaci o této akci, pozvali také odborníky a další neziskové organizace. Debata byla fiaskem investora. Lidé nedostali odpovědi na otázky, investor i zástupci dodavatele technologie stáčeli diskusi různými směry, jen aby se moc nemluvilo o tomto konkrétním projektu.
Nespokojená veřejnost se obrátila na zastupitele a požadovala revizi jejich souhlasu s umístěním záměru. Zastupitelé tlaku veřejnosti podlehli a rozhodnutí revidovali. Investor se nechal za pár měsíců na to slyšet, že od záměru upouští pro odpor místních obyvatel. A stačilo poměrně málo. Pozvat sousedy i odborníky na diskusi a dát vědět svůj nesouhlas zastupitelům.

Zpět na seznam


Podpořeno grantem z Islandu, Lichnštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

loga fnno

Územní samospráva

Česká republika se člení na územně samosprávné celky - obce (zákon č. 128/2000 Sb. a zákon č. 133/2000Sb., o hlavním městě Praze) a kraje (zákon č. 129/2000 Sb.). Obce i kraje jsou veřejnoprávními korporacemi, které mají své vlastní území, občany a majetek (hospodaří podle schváleného rozpočtu). Na chodu obcí i krajů by se měli v co největší míře podílet jejich občané.


Orgány obce a kontrola jejich činnosti

Obce (nadále se bude text věnovat jen obcím) vykonávají jednak samostatnou a jednak přenesenou působnost. V rámci samostatné působnosti obce řeší svoje vlastní problémy – finanční otázky, rozvoj území obce, bydlení, sociální péče a podobně. Do samostatné působnosti může stát zasahovat jen tehdy, pokud to dovoluje zákon. Naopak přenesená působnost znamená výkon státní správy na místní úrovni – vykonává ji především obecní úřad, typicky jde o stavební úřady, matriční úřady, odbory ochrany životního prostředí.
Nejvýznamnějším orgánem obce, který vykonává samostatnou působnost, je zastupitelstvo. Zastupitelstvo je ustaveno na základě voleb. Tento kolektivní orgán rozhoduje většinou hlasů zúčastněných zastupitelů a jeho úkolem je zejm. schvalovat rozpočet obce, rozhodovat o vyhlášení místního referenda, vydávat obecně závazné vyhlášky nebo zřizovat a rušit obecní policii. Zasedání zastupitelstva se musí konat alespoň jednou za tři měsíce a je veřejné. Pozvánka na zasedání musí být zveřejněna na úřední desce alespoň sedm dní předem a každý se ho může účastnit, občané dané obce na něm pak mohou vystupovat a vyjadřovat se.
Dalšími orgány obce jsou rada obce a starosta, který především zastupuje obec navenek, kupř. jejím jménem uzavírá smlouvy.
Vzhledem k tomu, že obec může výrazně ovlivňovat zejm. práva občanů nebo veřejné zájmy, je nezbytné, aby existoval fungující systém kontroly a dozoru. Ty probíhají jednak na úrovni veřejné správy, a to dozor Ministerstva vnitra, pokud se jedná o otázky spadající do samostatné působnosti, a dozor krajských úřadů, pokud jde o působnost přenesenou, a jednak jde o kontrolu soudní (v případě obecně závazných vyhlášek ji vykonává Ústavní soud, v případě jiných usnesení a rozhodnutí v samostatné působnosti jde o obecný soud). V případě statutárních měst dozírají na činnost jednotlivých městských částí a jejich orgánů magistráty těchto měst namísto Ministerstva vnitra a krajských úřadů.


Obecní normotvorba

Obce mohou vydávat obecně závazné vyhlášky pouze v záležitostech, které spadají pod místní problematiku, místní záležitosti, které jsou v zájmu občanů a obce jako takové. Nikdy nemohou regulovat problémy mimo své území – ať už na úrovni krajské nebo dokonce republikové, či dokonce regulovat otázky náležející orgánům státní správy. Navíc samozřejmě vždy platí již zmíněná zásada, že jsou obce povinny řídit se při vydávání obecně závazných vyhlášek zákony (a samozřejmě musí plně respektovat ústavní pořádek.
Pokud by obec obecně závaznou vyhláškou ukládala povinnosti, může tak učinit jedině:
•    k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou  určených,  nebo  stanovit,  že na některých veřejných  prostranství v obci jsou takové činnosti zakázány,
•    pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku,
•    k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti,
•    stanoví-li tak zvláštní zákon.


Obecně závazné vyhlášky (stejně tak nařízení obce) musí být vyhlášeny, což je podmínkou platnosti právního předpisu obce, jinak by se kupř. adresáti jejich působení neměli možnost dozvědět se vůbec o jejich existenci. Vyhlášení se provede tak, že se právní předpis obce vyvěsí na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů. Dnem vyhlášení právního předpisu obce je první den jeho vyvěšení na úřední desce. Kromě toho může obec uveřejnit právní předpis obce způsobem v místě obvyklým – domnívám se, že tento způsob upozornění na existenci obecně závazné vyhlášky (ale nejen jí) je dosud opomíjen a přitom je to velmi málo nákladný, avšak účinný způsob komunikace s občany. Obecně závazné vyhlášky nabývají účinnosti patnáctým dnem po dni vyhlášení, pokud samozřejmě není stanoveno jinak, ovšem i zde platí, že stanovit dřívější počátek účinnosti lze pouze výjimečně, pokud je zde nějaký obecný zájem na takovém postupu, a samozřejmě ne dříve, než dnem vyhlášení). Obec vede evidenci právních předpisů, které vydala. Evidence právních předpisů obsahuje číslo a název právního předpisu, datum jeho schválení, datum nabytí jeho platnosti, datum nabytí jeho účinnosti, popřípadě i datum pozbytí jeho platnosti. Právní předpisy obce se označují pořadovými čísly. Číselná řada se uzavírá vždy koncem každého kalendářního roku. Je nezpochybnitelným, právem každého do právních předpisů obce a jejich evidence nahlížet, proto musí být tyto dokumenty vždy dostupné.
Za účelem kontroly vydávaných právních předpisů obcí (viz níže) musí být každá obecně závazná vyhláška zaslána po dni jejího vyhlášení Ministerstvu vnitra (nařízení obce se zasílá krajskému úřadu).
Ministerstvo vnitra si je vědomo častých problémů s přípravou obecně závazných vyhlášek (resp. nařízení) obcí i krajů. Proto vytvořilo pro obce metodickou pomůcku s názvem Pravidla pro vydávání právních předpisů obcí, krajů a hlavního města Prahy, která jim má usnadnit obecní novotvorbu a napomoci k tomu, aby se vyhnuly nejčastějším problémům. Ministerstvo vnitra zpracovalo doporučení, která se týkají legislativního procesu, včetně podrobných legislativních pravidel (vytvoření návrhu právního předpisu, připomínkové řízení, proces schvalování, platnost a účinnost, změna, zrušení, evidence). Bylo by jistě žádoucí, aby obce více využívaly možností konzultací, zvláště tehdy, pokud vědí, že se chystají řešit otázky, které jsou a priori kontroverzní a mohou vést k ústavní stížnosti.


Práva občana obce

Občané obce mají několik možností (mnohá z těchto oprávnění směřují právě k realizaci práva na příznivé životní prostředí – zejm. kontrolou výkonu samostatné působnosti konkrétní obce), jak ovlivnit chod obce a rozhodování orgánů, zejm. zastupitelstva, obce v otázkách samosprávy, především samostatné působnosti.
Nejprve je třeba vymezit, kdo je občanem obce . Jsou to ti, kdo jsou státními občany České republiky a současně jsou v obci hlášeni k trvalému pobytu. Tito občané mohou:


-    volit a být volen do zastupitelstva obce,
-    hlasovat v místním referendu,
-    vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce v souladu s jednacím řádem svá stanoviska k projednávaným věcem,
-    vyjadřovat se k návrhu rozpočtu obce a k závěrečnému účtu obce za uplynulý kalendářní rok
-    nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní rok,
-    nahlížet do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce,
-    nahlížet do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy,
-    požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce; nejpozději do 90 dnů,
-    podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty; 


Zajímavé odkazy:

Otevřete
Ministerstvo vnitra
Autor textu: Mgr. Vendula Zahumenská

Právo na informace upravují dva stěžejní zákony – zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí (dále jen „zákon o právu na informace o životním prostředí“) a zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Mezi oběma zákony jsou podstatné rozdíly, a proto se každému budeme věnovat podrobněji.


Zákon o svobodném přístupu k informacím

Zákon o svobodném přístupu k informacím se používá v případě, že žadatel hodlá získat informace, které přímo nesouvisí s životním prostředím. Pojem informace je vymezen velmi obecně jako jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního..
Povinné subjekty
Informace jsou povinny poskytovat tzv. povinné subjekty. Mezi ně se řadí:
-    státní orgány,
-    územní samosprávné celky a jejich orgány,
-    veřejné instituce,
-    subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy
Mezi povinné subjekty se řadíme např.: Českou národní banku, Správu úložišť radioaktivního odpadu, Pozemkový fond, organizační složky obce, příspěvkové organizace obce (jako jsou základní školy a další školské právnické osoby), Kancelář prezidenta republiky a Národní památkový ústav, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, Českou televizi, Český rozhlas a státní podnik Letiště Praha. Pro určení kdo je a kdo není povinným subjektem (spor by samozřejmě neměl vzniknout u státních orgánů a orgánů obcí a krajů), existuje test, který vytvořil Ústavní soud (č.j. III. ÚS 686/02, III. ÚS 671/02). Instituce musí splnit alespoň většinu těchto kriterií:
-    zřízení subjektu za veřejným účelem,
-     subjekt je zřízený státem,
-    Orgány subjektu jsou vytvářeny státem,
-    činnost subjektu podléhá státnímu dohledu


Získání informace

Informace je možné získat jednak tzv. aktivně – jejich vyhledáním v informačních systémech (jako je informační systém SEA/EIA nebo Integrovaný registr znečištění) nebo hledáním na stránkách úřadů, které některé informace zveřejňují povinně. Druhou možností je vybraný úřad, který by danou informaci měl mít k dispozici, požádat. Žádost může být ústní, telefonická, může být písemná – poslaná e-mailem (prostřednictvím e-mailové adresy elektronické podatelny), prostřednictvím datové schránky nebo poštou. Může se stát, že úřad vyřeší poskytnutí informace pouhým odkázáním na již zveřejněnou informaci (to musí učinit do sedmi dnů od podání žádosti). Žadatel ale může trvat na tzv. přímém poskytnutí informace.
Důležité je, že ne každý úřad má k dispozici konkrétní informaci. V zásadě je důležité žádat vždy ten úřad, do jehož působnosti konkrétní informace spadá, ovšem každý úřad musí poskytnout ty informace, které má fakticky k dispozici. Pokud by ovšem úřad informaci vůbec neměl (a za podmínky, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti) žádost odloží a sdělí to do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli. Takový postup ale musí úřad vždy řádně odůvodnit.
Zákon o svobodném přístupu k informacím také obsahuje jasná pravidla pro to, jakou podobu má mít žádost. Ze žádosti musí být zřejmé:
-    kterému povinnému subjektu je určena,
-    že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona.

Fyzická osoba musí do žádosti uvést:
-    jméno, příjmení,
-    datum narození,
-    adresu místa trvalého pobytu nebo, není-li přihlášena k trvalému pobytu, adresu bydliště,
-    adresu pro doručování (elektronickou adresu), liší-li se od adresy místa trvalého pobytu nebo bydliště.

Právnická osoba uvede:
-     název,
-    identifikační číslo osoby, adresu sídla,
-    adresu pro doručování (elektronickou adresu), liší-li se od adresy sídla.
Poskytnutí informace
Jakmile povinný subjekt obdrží žádost o informace, měl by ji začít vyřizovat. V praxi se však běžně stává, že jsou žádosti vyřizovány až v poslední dny lhůty, kterou mají úřady k dispozici.

Během vyřizování žádosti může nastat několik situací, kdy povinný subjekt:
1)    informaci poskytne v 15 ti denní lhůtě,
2)    poskytne jen část informace (a zbylou buď neposkytne anebo nerozhodne o odmítnutí žádosti),
3)    vyžádá si úhradu za poskytnutí informace,
4)    rozhodnutím odmítne informaci poskytnout,
5)    odkáže na zveřejněnou informaci (ve lhůtě 7 dnů od podání žádosti), žadatel může trvat na přímém poskytnutí informace,
6)    vyzve k doplnění chybějících údajů o žadateli nebo jiných informací,
7)    žádost odloží.

Zastavme se u odmítnutí poskytnutí žádosti. Úřady obecně mají poskytovat všechny informace, které poskytnout lze. Znamená to, že v případě, kdy žadatel požaduje kupř. informace o konkrétní smlouvě, musí úředníci „začernit“ osobní údaje a zbytek informace poskytnou. Přesto ale zákon o svobodném přístupu k informacím zná několik důvodů, proč může úřad poskytnutí informace odmítnout (musí tak učinit správním rozhodnutím, proti kterému je možné podat odvolání).

Mezi důvody pro odmítnutí poskytnutí informace řadíme kupř.:
1)    ochranu utajovaných informací,
2)    ochranu osobních údajů,
3)    ochranu obchodního tajemství,
4)    ochranu důvěrnosti majetkových poměrů,
5)    rozhodovací činnost soudů (ale rozsudky se zveřejňovat musí),
6)    ochranu autorského práva nebo
7)    informace o probíhajícím trestním řízení.

Na postupu povinného subjektu pak také záleží další kroky žadatele. V případě, že povinný subjekt vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti, musí žadatel podat (obvykle do 15 dnů od doručení rozhodnutí) odvolání. Pokud nebylo takové rozhodnutí vydáno, ale žadatel neobdrží informace, které požadoval (ať už je důvodem cokoli), může podat stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Stížnost se podává písemně (lze doporučit) nebo ústně u povinného subjektu, který měl informaci poskytnout. Ten pak buď sám informaci poskytne, nebo stížnost předá nadřízenému orgánu (obojí do 7 dnů od obdržení stížnosti).

Nadřízený orgán pak stížnost přezkoumá a buď:
1)    potvrdí, že povinný subjekt jednal správně,
2)    povinnému subjektu přikáže, aby do 15 dnů informaci poskytl,
3)    sám informaci poskytne,
4)    vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

Pokud žadatel nesouhlasí ani s postupem nadřízeného orgánu, zbývá jako cesta k získání informace správní žaloba (k příslušnému krajskému soudu). Tato cesta je však mimořádně zdlouhavá a od podání žádosti k získání informace může trvat i několik let.

Hrazení nákladů

Poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím se zpravidla děje zdarma. Přesto v některých případech mohou úřady požadovat úhradu nákladů. Každý úřad musí zveřejnit sazebník nákladů. Výše úhrad se může lišit – existují úřady, které poskytují informace zcela zdarma, některé si nechají zaplatit i poštovné, kopírování a scanování dokumentů také může být různě nákladné.

Obecně platí, že povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací (i tady panují mezi úřady značné rozdíly a cena, kterou si žádají za hodinu práce úředníky, bývá různě vysoká).

Zákon o právu na informace o životním prostředí

Druhým zákonem, který upravuje poskytování informací, je zákon o právu na informace o životním prostředí. Tento zákon se vztahuje na situace, kdy žadatel chce získat informace týkající se životního prostředí. Mezi takové informace patří kupř. informace o:
1.    stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích tohoto stavu,
2.    stavu složek životního prostředí, včetně geneticky modifikovaných organismů, a o interakci mezi nimi, o látkách, energii, hluku, záření, odpadech včetně radioaktivních odpadů a dalších emisích do životního prostředí, které ovlivňují nebo mohou ovlivňovat jeho složky, a o důsledcích těchto emisí,
3.    využívání přírodních zdrojů a jeho důsledcích na životní prostředí,
4.    vlivech staveb, činností, technologií a výrobků na životní prostředí a veřejné zdraví a o posuzování vlivů na životní prostředí nebo
5.    správních řízeních ve věcech životního prostředí, posuzování vlivů na životní prostředí, peticích a stížnostech v těchto věcech a jejich vyřízení.

Zákon o právu na informace o životním prostředí se v několika ohledech výrazněji odlišuje od zákona o svobodném přístupu k informacím. Především je to způsob vyřízení žádosti, lhůty pro poskytnutí informace a úhrady za informace.

Koho žádat a jak podat žádost

Vymezení povinných subjektů je obdobné jako v předchozím zákoně. Půjde o:
1.    správní úřady a jiné organizační složky státu,
2.    orgány územních samosprávných celků,
3.    právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají v oblasti veřejné správy působnost vztahující se přímo nebo nepřímo k životnímu prostředí,
4.    právnické osoby založené, zřízené, řízené nebo pověřené výše uvedenými subjekty a fyzické osoby pověřené těmito subjekty.
Žadatel může podat žádost ústně, písemně, telefonicky, elektronicky, faxem nebo jinou technicky proveditelnou formou. Z formálního hlediska nejsou na žádost kladeny žádné nároky, musí z ní být pouze zřejmé, čeho se má týkat informace, jež má být poskytnuta, a kdo žádost podal.

Vyřízení žádosti

Také v případě žádostí o informace týkajících se životního prostředí existuje několk možností, jak bude úřad po obdržení žádosti postupovat. Může:
1.    informaci poskytnou ve lhůtě 30 dnů (resp. 60 dnů s prodloužením základní lhůty ve složitých případech) od obdržení žádosti (nejlépe ve formě, kterou zvolil žadatel)
2.    vyzvat žadatele (do 15 dnů) k upřesnění žádosti,
3.    sdělit ve lhůtě 15 dnů, že požadovanou informaci nemá k dispozici (a ani není povinen ji mít),
4.    postoupit žádost tomu povinnému subjektu, který má informaci k dispozici (do 15 dnů)
5.    odkázat na zveřejněnou informaci (to nemůže udělat, pokud žadatel uvedl, že nemá možnost informaci jiným způsobem získat nebo trvá na přímém poskytnutí informace),
6.    odmítnout informaci nebo její část poskytnout a vydá o tom rozhodnutí,
7.    zůstat nečinný.

Zákon o právu na informace nezná institut stížnosti - pokud úřad informaci neposkytne vůbec (vydá o tom rozhodnutí), neposkytne její část a vydá rozhodnutí, nebo zůstane nečinný a neudělá buď nic, nebo jen neformálně sdělí, že informaci neposkytne, může žadatel podat odvolání (obecně do 15 dnů od doručení rozhodnutí nebo uplynutí lhůty pro poskytnutí informace). V případě, že je úřad nečinný, půjde o tzv. odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí.

Také zákon o právu na informace o životním prostředí zná důvody, pro které může úřad odmítnout poskytnout určité informace. Mezi tyto důvody např. patří:

1.    ochrana osobních údajů,
2.    ochrana utajovaných informací,
3.    ochrana duševního vlastnictví,
4.    ochrana obchodního tajemství,
5.    poskytnutí informace by mohlo mít nepříznivý vliv na ochranu životního prostředí,
6.    žádost byla zjevně provokativní,
7.    žadatel má žádost prokazatelně k dispozici.

Tato omezení však mají svoje limity, kupř. porušením obchodního tajemství není situace, kdy:

1.    se požadovaná informace týká působení provozní činnosti podnikatele na životní prostředí,
2.    hrozí bezprostřední ohrožení lidského zdraví a životního prostředí,
3.    požadovaná informace byla získána z prostředků z veřejných rozpočtů.

U informací o životním prostředí si povinné subjekty mohou také vyžádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Nemohou si však nechat zaplatit za práci úředníků při náročnějším vyhledávání informací. Rozdíl je navíc v tom, že zaplacení úhrady není podmínka pro poskytnutí informace.

Obce fungují jako místní samosprávy. Mají svěřenu celou řadu pravomocí, ať už zákonem o obcích (zákonem o hl. m. Praze) nebo jinými zákony. Obce vykonávají přenesenou působnost, kterou jim svěřují nejrůznější zvláštní zákony - je to kupř. činnost stavebního úřadu, úřadu ochrany ovzduší nebo ochrany životního prostředí. především ale jako samosprávy samostatně a relativně nezávisle na státu řeší věci v tzv. samostatné působnosti. Sem spadá například schvalování rozpočtu, prodej nebo nákup nemovitého majetku, schvalování některých smluv, vydávání obecně závazných vyhlášek (vlastních právních předpisů obce) nebo vyhlašování místního referenda.

Přehled činnosti obcí a krajů najdete na stránkách ministerstva vnitra, které na činnost obcí a krajů dohlíží.

Hlavním orgánem obce je zastupitelstvo, které se musí scházet alespoň 1x za 3 měsíce. Zastupitelé rozhodují o všech pdostatných záležitostech. Dalším orgánem je rada (výkonný orgán). Výuznamnou roli zastupování obce navenek plní starost. Dále v každé obci funguje obecní úřad, který plní úkoly podle toho, zda jde o obec tzv. jedničkovou, dvojkovou, nebo trojkovou - nejvyětší obce (trojkové) plní prostřednictvím svých úřadů také nejvíce úkolů, a to i pro obce menší, které například nemají své vlastní stavební úřady.

 

Občané obce a účast na zasedání zastupitelů

Občané obce (ti, kterým je více než 18 let a v obci mají trvalý pobyt) mají řadu oprávnění. Především ae ale mohou účastnit zasedání obecního zastupitelstva a sledovat, jak zastupitelé obce rozhodují o důležitých otázkách.Občané také mají možnost se k projednávaným věcem vyjádřit. O každém plánovaném zasedání zastupitelů musí být opbčané informováni aspoň týden předem na úřední desce (a to té, která je u obecního úřadu nebo na internetu). usnesení a záznamy z jednání zastupitelů musí být veřejně dostupná. 

Občané obce také mohou podat podnět ministerstvu vnitra, aby zkontrolovalo obecně závaznou vyhlášku nebo usnesení obce, které je problematické a mohlo by porušovat zákony. 

K činnosti obcí Ministerstvo vnitra zpracovbalo řadu doporučení a metodik. Důležité informace v nich najdou i občané. Najdete je zde.

Co pro vás může udělat například ombudsman? Podívejte se.

Podobná pravidla platí podle zákona o krajích i pro kraje a jejich občany.

Banner-stika

Sledujte nás:
kniha Jak žít dobře
Objednejte si rozšířené vydání praktického průvodce při každodenním rozhodování za příznivou cenu.…
183 Kč Vstoupit do e-shopu
toxické látky
udrzitelna spotreba
verejnost
odpady
vzduch2
praha2
voda2
biodiv2
stromy