Kazašská „Spolana“
Příkladem toho, jak se sanace dělat nemá, je malebná vesnice Čakolovo na břehu jedné z největších kazašských řek Nury. Právě do ní vypouštěla celých 25 let toxickou rtuť nedaleká továrny chlórové chemie ve městě Temirtau, která v mnoha ohledech připomíná českou Spolanu Neratovice.
Popis kauzy Spolany Neratovice je k dispozici zde >>
Přestože továrna změnila v roce 1997 výrobní program a dnes namísto chlóru produkuje kaučuk, toxický kov do řeky stále uniká ze starých zařízení v areálu závodu. Vodu z řeky Nury přitom používají desítky tisíc lidí zalévání polí, napájení hospodářských zvířat, ale také jako zdroj pitné vody. Nura je paradoxně také zdrojem pitné vody pro nové hlavní město - Astanu. Řeka se navíc vlévá do jezera Tengiz (mapa, Wikipedie), které je díky mimořádně cenné přírodě chráněno jako biosférická rezervace.
V roce 2003 uvolnila Světová banka 40 milionů dolarů na vyčištění koryta řeky a okolní půdy od rtuti. Později byla částka navýšena dokonce na 100 milionů. Práce proběhly po mnoha letech příprav a otálení až v roce 2010. Vyvezeno bylo asi 3 miliony tun kontaminované půdy a říčních sedimentů. Namísto bezpečné dekontaminace byly ale zamořené materiály pouze odvezeny na 4 kilometry vzdálenou skládku.
Lidé z nevládek obhlížení vodní plochu vzniklou po kontroverzní sanaci řeky Nury
Oproti původním plánům porušily sanační firmy snad všechna bezpečnostní pravidla. Například:
- zamořenou půdu vozila nezakrytá nákladní auta skrz vesnici - nebezpečná rtuť se tak mohla rozšířit i na místa, kde před tím nebyla;
- místní lidé potvrdili, že část koryta řeky nebyla dekontaminována vůbec, přestože podle dokumentů je všechno v pořádku. Zdá se tedy, že část peněz byla jednoduše rozkradena, aniž by se využila k potřebnému účelu;
- při stavbě provizorního kanálu navíc došlo ke zničení části zemědělské půdy, aniž by místní zemědělec dostal jakoukoliv náhradu.
Podrobnou studii o tomto problému publikovala nevládní organizace Bretton Woods Project, která se zabývá kontrolou investic Světové banky >>
Termitau: Ještě horší verze ostravského Mittalu
V Karagandě se pracovníci Arniky setkali s místními občanskými sdruženími a vzájemně si vyměnili zkušenosti se "svými Mittaly". Obyvatelé Ostravy, i díky podpoře nevládních organizací, přece jen dosáhli určitých úspěchů: podařilo se jim prosadit novelu legislativy, která v případě smogových situací umožňuje omezit výrobu, a přiměly továrnu k investicím do nových technologií. O něco podobného se nyní s novou energií budou pokoušet i lidé z Karagandy.
Zhruba před pěti lety získal Mittal v Karagandě několik půjček Evropské banky pro obnovu a rozvoj a Světové banky na zvýšení bezpečnosti ve svých uhelných dolech, ale také na omezení znečišťování ovzduší. Místní lidé ale žádné zlepšení nepocítili a využití peněz vyvolává dodnes pochybnosti.
Město Temirtau (jehož název znamená ,,ocelovou horu") je známé především kvůli ocelárnám, které začaly vznikat v 50. letech minulého století. Svého času zásobovaly svou produkcí celý Sovětský svaz. Město s téměř dvěma sty tisíci obyvatel vzniklo jen kvůli tomu, aby měli kde bydlet dělníci a inženýři se svými rodinami. V roce 1995 se ocelárny nejprve přeměnily v podnik ISPAT International, později přejmenovaný na Ispat-KarMet, který se zanedlouho stal současným podnikem Mittal Steel patřící nyní pod nadnárodní konsorcium Arcelor Mittal.
Přestože ocelárny dávají práci desítkám tisíc lidí, přinášejí také enormní znečištění ovzduší. S investicemi do ekologických technologií si tady totiž nikdo hlavu příliš neláme. Kolosální továrna ční nad městem podobně, jako ocelová "Hradčana" téhož podniku Mittal Steel nad Ostravou.
