• Spalovny brání inovacím

    Spalování je nejdražší a nejméně účinný způsob nakládání s odpady stejně jako výroby energie. Spalovny ke splacení investic vyžadují stálý přísun paliva po dobu dalších 25-30 let, a místní samosprávy jsou tak zavázány jim po celou tu dobu dodávat stálý objem odpadů. Jejich neřestí je i snaha o prolomení zákazu dovozu odpadů ze zahraničí. Za investici 12,35 miliardy korun, kterou má stát spalovna v Mělníku, by přitom bylo možné postavit zhruba 600 obecních kompostáren – a odklonit tak ze směsného odpadu bioodpad, pro přírodu velmi cennou složku, která tvoří zhruba čtvrtinu jeho hmotnosti.

    Spalovny brzdí snahy o předcházení vzniku odpadů a výstavbu udržitelnějších technologií zpracování odpadů – opětovného využití, recyklace či kompostování – po desítky let.

  • Mistři v třídění?

    V Česku prý vytřídíme dost a už není, co třídit dál. Spalovny jsou proto údajně zázračným řešením pro dále netříditelný odpad. Opak je ale pravdou: V roce 2023 se vytřídilo jen 44 % komunálního odpadu – přitom jsme už v roce 2025 měli v souladu s evropskými cíli třídit 60 % a do roku 2035 dokonce 70 %. Nemluvě o recyklaci, kde za evropskými cíli zaostáváme ještě výrazněji. Zhruba polovinu až dvě třetiny směsného odpadu z domácností by přitom bylo možné dále třídit, znovu využít či zrecyklovat, stále totiž obsahuje velké množství bioodpadu, papíru, plastů nebo skla.

    Ve skutečnosti v českých domácnostech vytřídíme jen necelou polovinu odpadů. Jen v samotném třídění proto máme obrovské rezervy.

  • Recyklujeme stále příliš málo

    Například plastových obalů se v Česku v roce 2024 zrecyklovalo jen 53 %, z velké části hlavně kvůli tomu, že na jejich výrobu jsou stále používány materiály, které jsou špatně recyklovatelné nebo recyklovat vůbec nejdou. Hlavní překážkou je, že místo do výstavby a modernizace recyklačních závodů stále investujeme do spalování. Spalování je však pouze jinou formou lineárního nakládání s odpady, podobně jako skládkování. Materiál se přitom mnohem více vyplatí znovu využívat, než ho zlikvidovat ve spalovně, byť za vzniku určitého množství energie, a pak ho znovu vyrábět ze stále nových a nových surovin. Trvající podpora spalování tak přímo podkopává skutečné oběhové hospodářství.

    Recyklací ušetříme 3 až 5krát více energie, než když budeme výrobu energie zajišťovat pálením odpadu.

  • Z 1 tuny odpadů 300 kilogramů převážně toxického popelu, strusky a popílku

    Odpad zázračně nezmizí, zhruba třetina z něj po spálení zbude a odváží se... ano, většinou na skládky!

    90 % tvoří struska, spečené plasty s dalšími materiály.
    10 % tvoří popílek, zbytky po čištění spalin s extrémně toxickými látkami.

    Struska a popílek obsahují těžké kovy (rtuť, kadmium, olovo, chrom a další), dioxiny, které jsou sedmdesátkrát jedovatější než kyanid draselný, nebo takzvané “věčné chemikálie”. Každý se může sám přesvědčit v Integrovaném registru znečišťování, do kterého provozovatelé (až na výjimky) povinně hlásí, kolik nebezpečných chemických látek se dostalo do strusky, popelu a popílku. Toxické látky zachycené v popílku často v praxi nedokážou levně a účinně zneškodnit, tak to prostě nedělají a tyto materiály tak končí na skládce. Množství většiny škodlivin vypouštěných do ovzduší je na jednotku vyrobené energie dokonce vyšší než to z uhelných elektráren.

    Raději se vyhněme jak skládkování, tak spalování odpadů.

  • Spalovny (ne)jsou pod kontrolou

    Provozovatelé spaloven tvrdí, že emise do ovzduší jsou pod trvalou kontrolou, realita je ale jiná. Zatímco těžké kovy a dioxiny se měří jen dvakrát ročně během krátkých časových úseků, látky jako „věčné chemikálie“ nebo mikroplasty se v emisích nesledují vůbec. Tyto testy navíc probíhají za optimálních podmínek a zcela opomíjejí rizikové fáze provozu spaloven, jako je najíždění či odstavování pece, kdy jsou úniky škodlivin prokazatelně nejvyšší. Po zbytek roku se pak měří jen některé škodliviny. Hodně jich také končí v popílku, a ani ten se z pohledu toxických látek nedaří uhlídat.

    A co teprve požáry a havárie spaloven?


  • Více informací o haváriích spaloven v Evropě najdete zde.

  • Nejíte i vy dioxiny ze spaloven?

    Při posuzování vlivů na životní prostředí se v Česku často podceňuje fakt, že toxické látky, které spalovny vypouštějí do ovzduší, nemusejí být jen vdechovány, ale dostávají se i do půdy či vody, a tudy do přírody a do potravin, které si pro sebe vypěstujeme. Zdraví nebezpečné toxické látky jako jsou dioxiny, polychlorované bifenyly nebo takzvané “věčné chemikálie” se k nám tak mohou snadno dostat například z vajec slepic, z mléka, ryb nebo zeleniny vypěstované v okolí spaloven. Ukazuje se, že se tak děje dokonce v násobně větší míře než skrze vdechování emisí z ovzduší.

    V Česku systematicky ignorujeme, že nejvíc toxických látek ze spaloven přijmeme v potravě, ne ze vzduchu.

  • Spalovny vypouštějí “věčné chemikálie”

    „Věčné chemikálie“ neboli látky PFAS se běžně používají například v teflonovém nádobí, nepromokavém oblečení nebo papírových obalech na potraviny. Jsou výborně rozpustné ve vodě, v přírodě se ale prakticky nerozkládají, hromadí se tak v lidském těle a jsou spojovány s rizikem vzniku rakoviny, neplodnosti či poškozeními imunitního systému. Studie potvrzují, že ani extrémně vysoké teploty ve spalovnách tyto škodliviny spolehlivě neničí. Věčné chemikálie se pak ze spaloven uvolňují přímo do ovzduší a jsou obsaženy i v popílku, popelu a strusce. Pokud se tyto materiály následně využijí například při stavbě silnice, hrozí znečištění okolní přírody.

    “Věčné chemikálie” jsou ve všech výstupech ze spaloven a nikdo je nesleduje.

  • Hádejte, kde končí toxický popílek, popel a struska...

    My bychom to totiž také rádi věděli. Strusku, popel i popílek si některé firmy certifikují jako stavební materiál a používají ho na zasypávání při opravách inženýrských sítí nebo při stavbě silnic, přestože obsahují toxické látky. Nikdo však netuší, jaké je jejich přesné složení ani kde všude takový materiál vlastně končí. Přehled o tom nemá ani Ministerstvo životního prostředí.

    Mohlo se tak klidně stát, že strusku, popel a popílek ze spalovny plný karcinogenních dioxinů použili i při opravě chodníku před vaším domem.

  • Odpad místo uhlí?

    Energetické společnosti chtějí odpad využívat místo uhlí a označují ho za “zelenou” energii. Na rozdíl od větru, slunečního svitu nebo vody ale odpad z obnovitelných zdrojů nepochází. Plasty v odpadu jsou vyrobeny z ropy, takže jde pouze o jinou formu pálení fosilních paliv. Spalovny dnes navíc produkují více skleníkových plynů na jednotku elektřiny než jakýkoliv jiný energetický zdroj včetně spalování uhlí, což z nich činí nejnáročnější způsob výroby energie. Zatímco se energetická síť v EU postupně dekarbonizuje, spalování odpadů se stává pro klima čím dál větší zátěží. Do roku 2050 způsobí pálení plastového odpadu za účelem výroby energie dokonce více emisí oxidu uhličitého než samotné spalování fosilních paliv.

    Cesta stavby spaloven místo uhelných elektráren je tedy z hlediska ochrany klimatu slepou uličkou.

  • Spalování odpadů není cirkulární

    Spalování odpadů nepatří do oběhového hospodářství, ale představuje slepou uličku lineárního modelu „vytěžit–vyrobit–spálit“. V plamenech tak nenávratně zanikají cenné suroviny, přestože recyklace by nám výrazně ušetřila jak suroviny, tak energii. Zásadním problémem je také narušování přírodních cyklů: V popelu ze spaloven každoročně skončí například i tisíce tun fosforu, nezbytného v zemědělství. Tento nenahraditelný prvek bychom měli vracet do půdy skrze kompostování vytříděného bioodpadu, ne jím masivně plýtvat. Podpora spalování tak přímo podkopává skutečné oběhové hospodářství a udržuje nás v neudržitelném modelu likvidace cenných zdrojů za cenu výroby drahé a špinavé energie.

    Pálení odpadu materiály v oběhu neudržuje, ale definitivně je ničí a přeměňuje na toxický odpad.

  • Černá díra pro finance

    Spalovny jsou nákladné na výstavbu, provoz i modernizaci. Stojí miliardy korun. Aby se je vyplatilo postavit, vyžadují veřejné dotace a zatěžují veřejné rozpočty. Kromě toho také poškozují cíle v oblasti ochrany životního prostředí. Neměly by proto být financovány z evropského ani českého rozpočtu. Realitou je ale opak - například z evropského Modernizačního fondu získaly české spalovny už 39 miliard korun (a toto číslo pravděpodobně dál poroste).

    Dluh za spalovnu v Liberci například skončil v balíku Konsolidační banky a doplatili jsme tak na něj všichni. Podobně spalovna nebezpečných odpadů zadlužila město Plzeň desítkami milionů korun.

    Spalovnáři většinou zároveň provozují i teplárny a tvrdí, že vzhledem k velkému podílu odpadu “biologického” původu (například organické látky nebo papír) je energie produkovaná spalovnami “zelená”. Proto je jim často umožněno získat veřejné dotace, úvěry, daňové úlevy a přenosné výhody, které by ale měly být vynaloženy na podporu skutečně udržitelných energetických projektů, jako je větrná, vlnová či solární energie nebo energetické úspory.

    Spalovny odsávají finanční prostředky od skutečných projektů v oblasti “zelené” energie.

  • Chemická recyklace je jen převlečené spalování odpadů

    “Chemická recyklace” je souhrnné označení pro technologie, jako je například chemická nebo termická depolymerizace, zplyňování nebo pyrolýza. Tyto technologie jsou často prezentovány jako alternativa ke spalovnám nebo jako “pokročilá” forma recyklace plastů. V drtivé většině případů je ale pravda taková, že nový plast se z produktů chemické recyklace vyrábí jen z velmi malé části nebo vůbec, a většina těchto provozů své produkty přeprodává jako palivo nevalné kvality. Takzvaná "chemická recyklace" není v takovém případě vůbec žádnou recyklací, ale převlečeným pálením odpadků, při kterém mohou vznikat obdobné toxické látky jako při spalování odpadů ve spalovnách. Tím ale nijak nenahrazuje výrobu nových plastů, ba naopak, falešnými přísliby zastírá skutečné jádro problému – tedy nadprodukci odpadů, ať už plastových nebo jiných.

    Chemická recyklace je ve většině případů jen drahým, energeticky neúměrně náročným a životní prostředí zatěžujícím způsobem, jak pálit plasty či jiné odpady.

  • Spalovny a trojitá planetární krize

    Spalování odpadů je úzce spjato s trojitou planetární krizí, která zahrnuje změnu klimatu, chemické znečištění a ztrátu přírodní rozmanitosti. Klimatickou krizi spalovny zhoršují vypouštěním velkého množství oxidu uhličitého, přičemž v poměru k množství vyrobené elektřiny produkují více skleníkových plynů než jakýkoliv jiný zdroj včetně uhelných elektráren. Ke znečištění planety přispívají vypouštěním toxických látek jako jsou dioxiny a těžké kovy nebo mikroplastů do ovzduší i pevných zbytků (popelu, strusky a popílku). Tyto škodlivé látky se hromadí v životním prostředí a přímo ohrožují biodiverzitu i zdraví zvířat a lidí. Spalování navíc narušuje přírodní cykly, protože v něm nenávratně mizí cenné živiny jako fosfor, které by se měly vracet do půdy skrze kompostování.

    Celkově tak spalovny zhoršují jak změnu klimatu, tak znečištění toxickými látkami a ztrátu přírodní rozmanitosti na planetě Zemi.

  • Spalovny nejsou řešením – jsou slepou uličkou.
    Přidejte se k nám a pomozte udržet suroviny v oběhu, ne v komínech.