Kamil Repeš

vedoucí pobočky v Děčíně

Působí v Arnice od jejího vzniku v roce 2001. V současné době je vedoucím pobočky v Děčíně, členem výkonné rady, a také asistentem všech tří programů Arniky. Významně se podílel na činnosti kampaně Živé Labe, která má za cíl zachování významné labské lokality před poškozením výstavbou jezů.

Cesta do Arniky u mě byla, jak už to občas v životě bývá, celkem klikatá. S trochou nadsázky můžu říci, že začala už při mé práci kuchaře. Často se mi nad hrncem s omáčkou honily hlavou nejrůznější otázky nepatřící zrovna do gastronomie. Například o vzrůstající devastaci naší planety nebo o společnosti postavené na neustálém zvyšování konzumu a nespokojenosti. Občas jsem své názory na svět propašoval do textů kapely, ve které jsem v té době hrál. Časem mě ale pouhé přemítání a psaní textů pro kapelu přestalo uspokojovat. Začal jsem proto hledat nějaké další možnosti seberealizace. V té době jsem v děčínské prodejně s cédéčky uviděl náborový leták ekologické organizace Děti Země Děčín. Zašel jsem tedy na pohovor, po jehož ukončení se ze mě stal dobrovolník. A pak už věci nabraly rychlý spád. Pobočka Dětí Země v Děčíně zanikla, ale stejní lidé v roce 2001 založili pobočku Arniky Děčín, kde jsem začal pracovat na svých prvních projektech.

Mým největším životním koněm je muzika. Mojí srdeční záležitostí jsou punkrockové kapely z druhé poloviny 80. let. Punk se zrodil a dospíval ve stejné době jako já a možná i proto, mi má stále co říct. Slova Joe Strummera z kapely The Clash: „Mám pocit, že mi nikdo nesděluje absolutně nic, a to přesto, že čtu všechny noviny, koukám se na televizi a poslouchám rádio,“ mě inspirovaly během dospívání a inspirují mě i v současnosti.

Další zálibou se mi stalo vaření vegetariánských jídel. Vegetariánem jsem už zhruba osm let a hlavní impulz přišel od mé ženy. Mé kulinářské motto zní: „Kvůli tomu, abychom my mohli žít, nemusí umírat žádná zvířata.“ Určitě nejsem první kdo to řekl a ani poslední, kdo se tím bude řídit.

Nad koníčky i prací vyčnívá má rodina. S ženou vychováváme svou malou dceru Rozálii, která příjemně převrátila můj život. Obě mám moc rád, přestože s nimi netrávím tolik času, kolik bych chtěl, a kolik by si zasloužily.