Olovo je nejrozšířenější ze skupiny těžkých kovů. Je to šedomodrý, měkký, tažný a dobře tvarovatelný kov. V ryzí formě se v přírodě vyskytuje vzácně, je tedy převážně vázáno ve sloučeninách – anglesitu, cerrusitu a jeho nejvýznamnější rudou je galenit.

Olovo se používá k výrobě akumulátorů, přidává se do skla, různých slitin a pájek. Oxid olovnato-olovičitý (suřík) se používá ve výrobě antikorozních nátěrů. Důležitější jsou organické sloučeniny Pb, hlavně tetraethylolovo přidávané do autobenzínů. Zavedením bezolovnatých paliv se však v dopravě jeho spotřeba významně snížila (emise olova v roce 1995 činily 195 tun, v roce 2003 to bylo jen 5,5 tuny).

Negativní vlivy olova na zdraví jsou dlouhodobě sledovány. Olovo se vstřebává převážně plícemi, ale také trávícícm ústrojím (u dospělých 5-10%, u dětí až 53%). Olovo může ovlivňovat krvetvorný a nervový systém, ledviny, imunitní mechanismy, trávící a reprodukční systém. Olovo se při vyšších dávkách hromadí v kostech, játrech a ledvinách. Trvalá expozici nízkými koncentracemi může vést hlavně u dětí k poruše jejich chování, např. k hyperaktivitě. Epidemiologické studie ukázaly, že na každých 10 ug Pb / 100 ml krve se IQ snižuje asi o 1- 3 body. Práh ale nebyl dokázán. Existují již některé důkazy, že při 7- 8 ug Pb / 100 ml krve lze očekávat deficit ve schopnosti učení. V zemích, kde není olovo přidáváno do benzínu, klesla koncentrace v krvi dětí na asi 4- 6 ug Pb / 100 ml. Vývoj expozice dětí v ČR ukazuje tento graf. Analýzy olova v dětských zubech ukazují na sestupný trend zátěže populace tímto prvkem.

IARC v roce 2004 přehodnotila karcinogenitu olova a jeho sloučenin. Anorganické sloučeniny olova zařadila do skupiny 2A (pravděpodobně karcinogenní pro lidi), olovo do skupiny 2B (možná karcinogenní pro lidi) a organické sloučeniny olova do skupiny 3 (neklasifikovatelné jako lidský karcinogen).

V roce 2003 nebyl překročen v žádné ze 32 sledovaných lokalit roční imisní limit 0,5 µg/m³ (25 sídel a 7 pražských obvodů). Nejnižší hodnoty průměrné roční koncentrace olova byly nalezeny v Klatovech (0,0011 µg/m³), nejvyšší v Příbrami (0,0662 µg/m³). Velmi dobrá shoda hodnot ročního aritmetického a geometrického průměru ve většině oblastí svědčí o relativní stabilitě a homogenitě měřených imisních hodnot bez velkých sezónních, klimatických či jiných výkyvů. Větší rozdíly aritmetického a geometrického průměru byly zaznamenány pouze v Příbrami a Karviné. Dlouhodobě hodnoty olova v ovzduší ve většině měst klesají, v období 1998–2003 až o 80 %. Atmosferická depozice mezi roky 1993 a 1999 klesla ze 45 na 20 g/ha a rok.

Do půdy a prachu se olovo dostává z primárních zdrojů (olovnatý benzin, barvy, průmyslová výroba). Dále je půda kontaminována olovem hlavně ze vzduchu, z domovních odpadů (ze špatně zabezpečených skládek) a hnojivy, která obsahují odpadní kaly. V půdě se olovo váže se olovo váže na půdní částice v povrchové vrstvě (2-5 cm), orbou se mohou dostat hlouběji.

Monitoring ukazuje, že u zemědělských půd dochází ke snižování zátěže. Jeho vysoký obsah v čistírenských kalech byl zjištěn pouze v Libereckém kraji. V ostatních sledovaných lokalitách se hodnoty v půdách i kalech pohybovaly v roce 2003 v koncentracích kolem 40 až 80 mg/kg suš.

Starší výzkumy prokázaly že energetika, hutnictví, doprava může kontaminaci půd významně zvýšit. Nejvyšší hodnoty byly zjištěny na Chomutovsku, Liberecku a Sokolovsku. Problémy byly i s aplikací průmyslových kompostů.

Monitoring povrchových a podzemních vod, plavenin a bioty provádí ČHMÚ. Mezi silně znečištěné řeky olovem patří např. Berounka a Sázava.

Olovo je podle Přílohy č. 1 vyhl. č. 356/2002 Sb. řazeno do skupiny 2 mezi azbest a těžké kovy a jejich anorganické sloučeniny vyjádřené jako kov (bod 2.12). Pro olovo se uplatňuje obecný limit pro skupinu kovů zahrnující cín, chrom jiný než šestimocný, mangan, měď, olovo , vanad a zinek(bod 2.21). Při hmotnostním toku emisí všech těchto znečišťujících látek vyšším než 50 g/h nesmí být překročena úhrnná hmotnostní koncentrace 5 mg/m³ těchto znečišťujících látek v odpadním plynu.

Imisní limit pro olovo podle Přílohy č. 1 vyhl. č. 350/2002 Sb. je 0,5 ug/m³. Jedná se o průměrnou roční koncentraci. Tento limit musí být splněn do roku 2005.

Expoziční limity pro olovo v ovzduší pracovišť dle nařízení vlády č. 178/2001 Sb. jsou PEL=0,05 mg/m³, NPK-P=0,2 mg/m³.

Vyhláška č.13/1994 Sb. stanovuje v Příloze č. 1 limit pro olovo pro půdy náležejícího do ZPF ve výluhu pro lehké půdy ve výši 50mg/kg suš.a pro ostatní půdy 70mg/kg sušiny.Dále pak pro celkový obsah olova v půdách lehkých ve výši 100 mg/kg suš. a v půdách ostatních ve výši 140mg/kg sušiny.

Limity pro obsah olova pro půdu podle Metodického pokynu MŽP (Věstník MŽP 3/1996) v mg/kg suš. jsou A=80, B=250, C(obyt)=300, C(rekr)=500, C(prům)=800, C(všestr)=300.

Příloha č. 2 k Vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 53/2002 Sb. uvádí přehled přípustných koncentrací olova v potravinách.

Olovo je na seznamu látek zakázaných používat do kosmetických přípravků – viz. příloha č. 2 k nařízení vlády č. 174 /1998 Sb. Příloha č. 4 téhož nařízení dále specifikuje požadavky na čistotu použitých surovin a barviv.


Integrovaný registr znečišťování (NV č. 368/2003 Sb.): ohlašovací prahy v kg/rok pro emise olova a jeho sloučenin do vzduchu = 200, pro emise do vody = 20, pro emise do půdy = 20 a pro přenosy mimo provozovnu = 20.

1) M. Cikrt, K. Bláha, V. Šedivá, Z. Šmerhovský : Účinky olova a jeho anorganických sloučenin na lidský organismus

2) MD: Ročenka dopravy 2003

3) SZÚ 2003: Systém monitorování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky ve vztahu k životnímu prostředí. Souhrnná zpráva za rok 2003.

4) ÚKZÚZ: Kontrola a monitoring cizorodých látek v zemědělské půdě a vstupech do půdy. Zpráva za rok 2003. Brno. Březen 2004.