Arnika ve své nové publikaci posoudila 30 případů změn Prahy a dospěla k pěti závěrům a doporučením. Zde je díl první:
Závěr 1: Trvale probíhající pořizování stovek změn znemožňuje orientaci a snižuje důvěryhodnost územního plánování
Trvale probíhající paralelní pořizování stovek změn je nesystematické, působí nečitelně a snižuje důvěru obyvatel ve státní správu v Praze. Touto praxí vzniká podezření z klientelismu a korupce, územní plán je vnímán jako nástroj prosazování soukromých cílů na úkor veřejných zájmů. Stavební zákon přitom požaduje, aby u každé změny územního plánu byla řádně posouzena a prověřena potřeba změn v území, aby byl zhodnocen veřejný zájem na jejich provedení, jejich přínosy, problémy, rizika s ohledem například na veřejné zdraví, životní prostředí, geologickou stavbu území, vliv na veřejnou infrastrukturu a na její hospodárné využívání. To se v praxi mnohdy neděje.
Na problematickou praxi upozorňují mnozí odborníci a již před lety ji kritizoval tehdejší ombudsman Otakar Motejl, když ve zprávě o činnosti své kanceláře uvedl, že „nahodilé a předem nepromyšlené zásahy do území jsou přitom trvalou ranou na urbanistické a architektonické tváři měst a obcí, kterou nelze zhojit v krátkém časovém horizontu, ale často až za dobu několika let za trvalého úsilí a vzájemné spolupráce orgánu územního plánování a stavebního úřadu.“
Rada hlavního města si uvědomuje závažnost stovek změn, a proto zřídila pro jejich posuzování komisi. Od té chvíle se na samosprávné úrovni ke každému podnětu, návrhu zadání a návrhu změny vyjadřují celkem čtyři orgány: Komise rady, rada, výbor zastupitelstva a zastupitelstvo. Na každé z těchto úrovní se sbírají a vyhodnocují argumenty a dochází ke zvažování pro a proti. Každý podnět na své cestě ke schválení projde posouzením samosprávy celkem dvanáctkrát. To sice zvýšilo transparentnost schvalovacího procesu a zvýšilo množství bodů, kdy je možné zatáhnout za záchrannou brzdu, avšak pro občana-laika je takto složitý rozhodovací mechanismus zcela nepochopitelný. Počet průběžně projednávaných změn je navíc stále vysoký.
Doporučení 1a: Pro lepší čitelnost rozlišit změny podle toho, zdali mají negativní dopady či nikoliv
Jedním z důvodů dnešního zmatku je, že se vedle sebe najednou pořizují desítky drobných změn i velké developerské projekty. Drobné změny – například stavba jednoho rodinného domu - zpravidla výrazně nemění charakter a využití území. Na rozdíl od velkých projektů, které mohou přetvořit fungování místa razantně. Územní plán by neměl ve velkém rozsahu měnit dosavadní nezastavitelné pozemky na zastavitelné, nebo razantně měnit způsob jejich využití, jak tomu bylo například na Klamovce, v Komořanech nebo v případě Strnadova zahradnictví. Některé změny z funkce zeleně či veřejného vybavení na funkce obytné či smíšené umožňují výstavbu bytových komplexů, administrativních či obchodních center. Navíc například čistě obytná funkce, která umožní rozsáhlou obytnou zástavbu, vyvolává často další potřeby nové veřejné vybavenosti, infrastruktury a služeb. Není-li tato změna posouzena spolu se svými dopady, vyvolá nutnost dalších investic, které již v mnoha případech nehradí developer nýbrž město. Uvedené příklady lze souhrnně označit za „změny s negativním dopadem“ – dochází k úbytku zeleně, zástavbě půdy nebo je vyvolána potřeba následných investic z veřejných rozpočtů. Takto závažné změny by měly být jasně identifikovány - například souborem kritérií, jak rozpoznat změnu s negativními dopady - a napříště schvalovány ve zvláštním přísnějším režimu. Zpřísněním schvalování negativních změn by se zároveň zrychlilo a zjednodušilo schvalování banálních změn, které výrazné negativní dopady nemají.
Doporučení 1b: Aktualizovat územní plán jednou za čtyři roky
Aby se zabránilo kontinuálnímu toku změn, je vhodné zavést opatření, že ke schvalování změn je možné přistoupit jednou za určité období, například čtyři roky. Takovou aktualizaci územních plánů ostatně předvídá i stavební zákon. Sdružení změn do jednoho období umožní lépe vyhodnotit jejich kumulativní efekty a posoudit změny v souvislostech. Ad-hoc změny by mohly probíhat pouze v nejnutnějších případech například ve spojení s veřejným zájmem (linky veřejné dopravy, záchranný systém, protipovodňová opatření, výstavba zařízení pro vzdělání a sociální péči apod.).
Doporučení 1c: Zvýšit pravomoci městské části hájit zájmy obyvatel proti negativním zásahům do území
Hlavní město Praha koordinuje celoměstské zájmy, městské části mají hájit především zájmy svých obyvatel. V přesně vymezených případech, kdy má dojít ke změně územního plánu ze zeleně či veřejné vybavenosti na bytovou či administrativní výstavbu, by měly mít MČ možnost uplatnit negativní zásadní připomínku. To by znamenalo nutnost zahájení dohadovacího řízení mezi MČ a pořizovatelem. Bez dohody by nebylo možné změnu schválit. Takový proces by musel být zakotven ve Statutu hlavního města. Právě nyní je ta nejlepší příležitost statut v tomto smyslu pozměnit, neboť se chystá jeho novelizace. Máme za to, že by se díky tomuto postupu zamezilo zbytečným žalobám proti změně územního plánu ze strany městských částí a někdy i poškozených občanů.
Praha pořizuje změny na centrální úrovni mimo městské části. Větší srozumitelnosti by pomohlo kdyby, před projednáním jednotlivých změn na zastupitelstvu „velké Prahy“ musela proběhnout veřejná diskuse mezi pořizovatelem, městskou částí a jejími občany. Tento krok by byl povinný zejména u větších záměrů s negativními dopady. Zajišťovat by jej mohly jednotlivé městské části s odbornou pomocí Institutu plánování a rozvoje.
