Plasty jsou relativně novým materiálem. K jejich většímu využití dochází až v druhé polovině dvacátého století. Dnes jsou všudypřítomné. Jejich spotřeba se od roku 1960 zdvacetinásobila. Více jako polovina plastů byla vyrobena po roce 2000. Nárůst produkce a spotřeby plastů přináší řadu problémů, které je třeba řešit. Nejviditelnějším problémem je zamoření oceánů, plastová vlákna se však nachází ve vzduchu, který dýcháme i ve vodě, kterou pijeme. Většina plastů se skládkuje a spaluje, což vede ke ztrátě surovin, energie a znečištění životního prostředí.

Jaké dosud byly přijaty kroky v EU a ČR?

EU řadí problematiku plastů mezi priority. Byla přijata strategie pro plasty. K hlavním cílům patří používat plastů méně a efektivněji, vytvořit funkční trh pro recykláty a důraz je kladen na jejich kvalitu. Jen tak mohou nahradit primární suroviny.

V rámci prvního akčního plánu pro oběhové hospodářství byla schválena nová legislativa, která stanovuje požadavky na vyšší materiálové využití plastových obalů (55 % v roce 2030), jejich recyklovatelnost (od roku 2030 musí být všechny plastové obaly recyklovatelné) a byl také stanoven povinný obsah recyklátu v PET lahvích (první výrobce rPET v ČR). Dále byly omezeny výrobky na jedno použití (v ČR zákon dosud není schválen, přehled výrobků na webu MŽP).

Nyní se začínají realizovat cíle druhého akčního plánu, které navazují na předchozí kroky. Pozornost je věnována nejen podpoře recyklace (až 4x má vzrůst kapacita recyklačních linek), ale i exportu plastů a jejich bezpečnosti z hlediska chemických látek.

Od roku 2021 EU zdanila nerecyklované plastové obaly a to částkou 800 EUR/t (cca 20 Kč/kg). Daň má být novým příjmem EU. Daň by mohla podpořit využití recyklátů. Jejich odbyt ovlivňuje cena ropy. Například cena rPET se pohybuje od 1150 do 1350 EUR/t. Cena primárního PETU při nízkých cenách ropy může být i 600 EUR/t.

Čemu se v oblasti plastů věnujeme v Arnice

Podpora prevence a recyklace

Snažíme se podporovat prevenci a třídění plastů na úrovni obcí a to jednak pomocí osvěty, jednak přímým poradenstvím obcím. Omezení spotřeby plastů má mnohem větší dopad, než jejich třídění. I z důvodu, že část plastů prostě dnes nelze recyklovat. Průměrný obyvatel ČR ročně vyprodukuje 1 až 2 žluté 1100 litrové kontejnery plastů. To je dost.

Toxické látky v plastech

Sledujeme obsah škodlivých chemických látek v plastech. Relativně bezproblémové jsou obalové plasty, hlavně PET, polyetylen a polypropylen. Řada jiných plastů obsahuje škodlivé chemické látky, z nichž mnohé jsou toxické pro člověka a životní prostředí. Mnohé z těchto látek se v životním prostředí nerozkládají, naopak se ukládají v živých organizmech. Během používání se uvolňují z produktů a mohou se uvolňovat i během recyklace a z recyklovaných produktů. Mezi problematické plasty řadíme PVC či stavební polystyren, ty nepatří ani do kontejnerů na tříděný sběr. Problematická je recyklace plastů z elektroodpadu či autovraků.

Nakládání s plastovým odpadem

Z metod recyklace plastů podporujeme především jejich mechanickou recyklaci. Podle dostupných informací je to nejlepší způsob. Podle prezentace OECD z roku 2020 je i tento způsob spojen s nejnižšími emisemi skleníkových plynů (graf).

Z grafu je vidět, že spalování plastů není z hlediska emisí skleníkových plynů vůbec dobrý nápad. Nutno však zvážit více faktorů. V každém případě by pomohlo, kdyby se snížil sortiment používaných plastů v jednotlivých oblastech spotřeby. Umožnilo by to jejich lepší dotřiďování a materiálovou recyklaci.

Chemická recyklace jako snadné řešení nakládání s plastovým odpadem

Vedle mechanické recyklace je dnes často zmiňována i tzv. „chemická recyklace“ jako řešení problému znečištění plasty. Jako chemická recyklace se obvykle označují technologie, kterými se pomocí určité kombinace tepla, tlaku, omezení přístupu kyslíku, katalyzátorů a/nebo rozpouštědel štěpí použité plasty buď na palivo, nebo na stavební kameny pro nové plasty. Chemickou recyklací se však do životního prostředí uvolňují toxické látky. Plasty obsahují celou řadu toxických látek a při zpracování plastů při vysokých teplotách se zároveň vytvářejí další. Tyto toxické látky zůstávají v produktech i vedlejších produktech a nakonec se uvolňují do životního prostředí jako emise do ovzduší a toxické zbytky, zejména v případě, že se produkty spalují. Chemická recyklace je navíc vysoce uhlíkově náročná. Většina provozů pálí své produkty jako palivo. I u nejpokročilejších technologií se jen z velmi malé části odpadního plastu skutečně stává nový plast.

Vývoz plastů do zemí Afriky a jihovýchodní Asie

Plastový odpad často putuje do rozvojových zemí. Ty ale nemají pro jejich zpracování odpovídající technologii. Zpracovávají se tam za daleko horších podmínek než u nás a představují nebezpečí pro zdraví lidí i životní prostředí. Vývoz plastů sice byl od 1. ledna částečně omezen Basilejskou úmluvou (reguluje přepravu odpadů mezi státy), neziskové organizace, které se touto problematikou zabývají, to stále považují za nedostatečné.

Problém s plasty není jen problémem nakládání s odpady. Plasty jsou příliš levné ve srovnání s přírodními materiály, jejich produkce proto exponenciálně roste. Je třeba ho řešit snížením produkce, a to zejména snižováním produkce jednorázových plastových výrobků a obalů.