Spalování odpadů

Spalovny odpadů jsou stále prezentovány jako zázračné stroje na zpracování odpadů. Lidé postavení před rozhodnutí, co dělat s odpady (politici či úředníci), často po spalovně sáhnou jako po jednoduchém řešení pro ně složitého problému. Odpad na jedné straně do spalovny vjede a po spálení zbyde, považte, jen třetina jeho původní hmotnosti. Často už ale nevidíme, kam se poděje ten zbytek. Ani ve spalovně přece nepřestávají platit základní fyzikální a chemické zákony, tudíž ani zákon o zachování hmoty.

Spalovna pracuje v podstatě jako chemický reaktor při teplotách od 600 do 1600 stupňů Celsia. Odpad v ní nemizí, jenom se mění chemické složení a toxicita spalovaných látek. Vzniká nový, většinou nebezpečnější (toxický) odpad, který rozptylujeme na skládky a zprostředkovaně i do vody a do vzduchu.

Energie, kterou získáme spálením odpadů, je navíc pouze zlomkem původní energie, vložené do výroby toho, co nyní pálíme. Ve spalovně se zhodnotí 17 - 22 % energie uložené v odpadech. Účinnost moderních elektráren je 40 - 70 %. Kvalitní recyklací odpadů můžeme získat (či chcete-li ušetřit) více energie. "Mluvit o pálení směsného odpadu jako o jeho termickém využití je návratem do 19. století," říká Paul Connett, profesor chemie ze St. Lawrence University v New Yorku.

Stroje produkující toxické látky

Spalovny odpadů zatěžují životní prostředí celou řadou škodlivin. K nejčastěji skloňovaným patří dioxiny. Vznikají mimo jiné při spalování chlorovaných látek (např. PVC, halogenovaných rozpouštědel atd.). Poškozují imunitní a hormonální systém člověka a nejtoxičtější z nich je dokonce rakovinotvorný. Pokud je zachytí filtr, jsou pak v popílku z čištění spalin, který například spalovna v Liberci míchá s popelem a prodává ho jako stavební materiál.

Dioxiny jsou však jen špičkou ledovce. Američtí vědci K. Jay a L. Stieglitz identifikovali ve studii publikované v roce 1995 v odborném časopise Chemosphere v emisích ze spaloven odpadů 192 škodlivých organických látek. Řada z nich je přitom rakovinotvorná, patří mezi ně třeba dimetylftalát, bromdichlorfenol, benzen, hexachlorbenzen a celá řada dalších. Čím chemicky složitější je odpad na vstupu do spalovny, tím větší škálu škodlivin můžeme očekávat na jejích výstupech. V současnosti obohacenou například o složité bromované a fluorované sloučeniny.

Toxické látky se ze spaloven do životního prostředí dostávají nejen v emisích do ovzduší, ale obsahují je i odpadní vody anebo odpad produkovaný spalovnou. Popílek zachycený na filtrech kouřových plynů, o kterém už jsme psali, je většinou toxickým odpadem a představuje zhruba tři procenta z původní hmotnosti tuhých odpadů, které projdou pecí spalovny. Dohromady s popelem a struskou je to pak zhruba třetina původní hmotnosti odpadů zpracovaných spalovnou. Ani popel ze spalovnové pece přitom není prostý toxických látek - obsahuje především těžké kovy.

Spalovny a "výroba" energie

Dnešní spalovny jsou označovány termínem "zařízení na energetické využívání odpadů" (zkráceně "ZEVO") nebo anglicky "waste to energy". To však musíme brát s rezervou. Ačkoliv je určitá část energie uvolněné při spalování dále využita, jde o poměrně neefektivní cestu jak nakládání s materiálem, tak výroby energie. Spálením materiálu se definitivně zbavujeme možnosti ho znovu využít, recyklovat či kompostovat. A pokud bychom chtěli spálený materiál nahradit, tak spotřebujeme větší množství energie, než které získáme ze spalovny jeho spálením. Do procesu spalování vstupují kromě odpadu navíc další materiály, jejichž spotřeba musí být brána v potaz. V první řadě mezi ně patří fosilní paliva napomáhající udržování potřebné (bezpečné) teploty pecí (600 - 1600 stupňů Celsia) při spouštění, vypínání či problémovém provozu spalovny. Dále je nutno zmínit vodu používanou ve filtrech, čistírnách a chladičích a chemická činidla sloužící ke snižování emisí.

Jeffrey Morris ve studii "Comparative LCAs for Curbside Recycling Versus Either Landfilling or Incineration with Energy Recovery" založenou na hodnocení životního cyklu výrobků a zveřejněnou v roce 2005 porovnal energetické úspory dosažené spalováním odpadů ve srovnání s jejich recyklací. Výsledky ukázaly, že v případě různých odpadů z papíru se recyklací získá 2,4krát až 7krát více energie než jejich spálením. V případě plastů je rozdíl ještě markantnější. Recyklace plastů ušetří 10krát až 26krát více energie než spalovny. Je to dáno především tím, že recyklace šetří energii nutnou pro výrobu surovin, které se recyklací nezničí, zatímco spálením ano. Jinými slovy, na odpad je vždy nutno nahlížet jako na surovinu.

Spalování jako nejdražší způsob likvidace odpadů

Jsou tedy spalovny alespoň ekonomicky výhodné? Pravdou se zdá být spíš opak. Na špatný ekonomický propočet projektů často doplácejí majitelé spaloven i obyvatelé měst, která se za jejich stavbu zaručila. Například spalovna zdravotnických odpadů, která vyrostla v roce 1992 v Plzni Na Slovanech, vytvořila osmdesátimilionový dluh. Spalování odpadů se projevuje ve vyšších poplatcích obyvatel za odpady i v částkách, které na jejich provoz doplácejí města ze svých rozpočtů. Minimálně 50 - 70 % z produkovaného množství odpadu města velikosti Liberce je snadné a ekonomicky výhodnější recyklovat. Je jen složitější takový systém vymyslet. K recyklaci různých odpadů neslouží jeden velký provoz, což se zdá být v očích těch, kdo rozhodují o nakládání s odpady, jako nepřekonatelný problém.

Aby se drahá spalovna odpadů zaplatila, musí ji vlastník neustále zásobovat odpady, čím méně odpadů totiž pálí, tím je jejich likvidace dražší. Touto cestou spalovna brání recyklaci odpadů, která je ekonomicky i ekologicky šetrnější. Ve většině měst, kde stojí předimenzované spalovny komunálních odpadů, existuje ekonomická vazba mezi městem a spalovnou - například Hlavní město Praha je majoritním akcionářem Pražských služeb provozujících malešickou spalovnu. Jinými slovy, společnost provozující spalovnu ekonomicky ovládá město a v něm rozhodující politiky - diktuje ceny za odpad, protože pro město není tak snadné najít za spalovnu náhradu. Daleko snadnější je však předejít její výstavbě. Jde většinou o politické rozhodnutí.