Sotva jsme v jednom projektu odprezentovali výsledky dvou a půl let práce a představili návrhy, jak vyčistit kontaminovaná místa středního Kazachstánu, vyrážíme do středoasijské země znovu. Tentokrát do Kazachstánu západního, do města Aktau v Mangystauské oblasti u pobřeží Kaspického moře. Jedeme pátrat po místech znečištění, pomáhat lokálním nevládním organizacím a nabízet místním aktivistům a novinářům tipy, jak o životním prostředí informovat, jak si dávat věci do souvislostí nebo jak vizuálně pracovat s informacemi.
Letos bude naše Expedice Kazachstán bez jedů 2015 personálně poněkud skromnější. Martin Skalský je na místě už několikátý týden - dokončoval a prezentoval na konci dubna s Jindrou Petrlíkem výsledky prvního projektu, a tak se mu na tu chvilku neoplatilo vracet se domů. V pátek 15. května se k němu přidali Kamila Zatloukalová a Vratislav Vozník, tedy já coby autor následujících článků. A v pondělí dorazí ještě odpadový expert Milan Havel.
Čtvrtek 14.5., 9:48
Po pravdě, po loňské „misi“ se mi do Kazachstánu dvakrát nechtělo. Navíc mám řadu restů, které jen obtížně stihnu dodělávat z tisíce kilometrů vzdálených míst a nejistým připojením. Ale úkol zní jasně: odkroutit si schůzku k webu, přesunout se na letiště, potkat se s Kamilou a vydat se na cestu z Ruzyně přes letiště Vnukovo v Moskvě, kde budeme muset nějak přečkat sedmihodinové čekání, do Aktau.
Moskevské letiště Vnukovo je moderní a kupodivu přívětivé.
Čtvrtek 14.5., 14:32
Díky pozdnímu příchodu na Letiště Václava Havla jsme naštěstí k odbavení dorazili už v době, kdy nebyly fronty. Byť máme economy letenky, ujal se nás milý mladík u business přepážky. Trošku jsme si zažertovali o archaickém informačním systému našeho leteckého přepravce, nicméně se mu po chvilce boje s digitálním nepřítelem povedlo vytisknout nám boarding passy na oba lety – což je skvělé, protože domlouvat se polorozespalí o půlnoci na přepážce vnukovského letišti by asi nebyla příjemná zkušenost. Zejména po zkazkách, že tranzitní prostor a personál nepatří k nejpříjemnějším. Tak snad jsme si štěstí nevyčerpali hned na začátku cesty. Už jen sehnat kazachstánské kolegyni Aně pár lahví černého piva a hurá pod detektor kovů.
Dobrá káva (nebo aspoň káva) a čisté toalety, to je základ.
Čvrtek 14.5., 19:20
První let proběhl velmi klidně a pomalu jsme mohli začít nervóznět z toho, co nás čeká na letišti. Kromě letadel, které bychom považovali spíše za muzejní exponáty a tady byly přichystány ke vzlétnutí, se nám vybavily poznámky kolegů. Takové ty typu „to tam čekat bez karimatky“ nebo „nezapomeň si na to čekání přibalit dost jídla“ v nás klid zrovna nevyvolávaly. Ale Vnukovo se vytáhlo. Sice nikde žádná směnárna a na každém sedadle opěrky na ruce, takže natáhnout se člověk fakt nemůže. Na druhou stranu, několik platební karty a eura přijímajících kaváren s přijatelnou kávou, fast-food a čisté toalety. I zásuvky na nabití elektroniky se našly. Takže čekání veskrze příjemné.
To není reklama na nové díly Matrixu, to je Vladimir Putin. Automat na trička s motivy současného ruského prezidenta. Nekoupili jsme si:)
Pátek 15.5., 5:40 (aktauského času)
Dosedli jsme v Aktau. Teď už jen nutné procedury celního odbavení, u Kamily nějaké zdlouhavé (prý její celní úřednice při práci snad spala), vyzvednutí zavazadel a hurá hledat taxikáře s cedulkou s našimi jmény. Po zhruba čtyřiadvaceti hodinách bdělého stavu se spánek pomalu blížil. Snad ho bude dost, abychom na workshopu o infografikách pro místní nevládky a novináře byli dostatečně reprezentativní.
Pátek 15.5., 12:52
Dopolední spánek v prosluněném pokoji a za poslechu dětského křiku od školy přímo za domem, v němž máme pronajatý byt, asi nejkvalitnější nebyl, ale díky za něj. Teď se vydáváme do hotelu Hedvábná stezka, kde posnídáme oběd a zúčastníme se druhé půlky workshopu o infografikách. Pracuje se v Excelu, který všichni v počítačích v nějaké verzi mají a více či méně s ním pracují, dává smysl. Lektorka Světlana z univerzity v Astaně to vzala „od Adama“ – pěkně od vysvětlení, v čem je grafická prezentace dat výhodná a jak se jeho prostřednictvím dají jednoduše říct složité věci.
Na workshopu jsme měli plno
Pátek 15.5., 17:25
Seminář skončil, účastníci dostali diplomy, jde se někam na večeři. V hodnocení akce jsou organizátoři opatrně pozitivní a očekávání tak snad byla naplněna. Tedy pokud jsem vše pochopil správně – neznaje ruského jazyka, jsem totiž odkázaný na překlad od Martina nebo Kamily. Věřím, že se aspoň s částí lidí setkáme na dalších akcích, které na příští týden plánujeme: třeba na semináři o zlepšování situace v odpadovém hospodářství a příslušné legislativě.
Spokojený účastník workshopu o infografikách si přebírá certifikát
Asi mě nikdy nepřestane udivovat místní „lovení aut“. Prostě si stoupnete ke krajnici, podíváte se proti proudu toku aut, pravou ruku s nataženými prsty odpažíte od těla o cca 45 stupňů a jen čekáte, kdo zastaví. Taxík je tu prý každý, ale konkrétně v Aktau mám pocti, že zastavuje daleko méně aut než třeba loni v Karagandě nebo Astaně. Možná je to tím, že Aktau a okolí jsou kvůli ložiskům ropy více rozevřené „sociální nůžky“ a tento způsob přivýdělku využívají spíše ti chudší z místních. Ve středním Kazachstánu je sociální rozvrstvení společnosti, zdá se mi, poněkud vyrovnanější.
Tyhle dvě paní stály u krajnice asi 20 sekund, jedna z nich zvedla ruku, zastavilo auto a už nastupovaly. Někdy to sice trvá třeba dvě tři minuty, ale obvykle je čekačka v řádu desítek sekund.
Pátek 15.5. 18:18
Dorazili jsme pod letecký památník v podobě na stříbrno nastříkaného (snad) Suchoje 25 na vysokém subtilním podstavci. Tudy vede hlavní pěší třída na pláž ke Kaspickému moři. Trochu jsme prozkoumali pobřeží, podívali se po okolí, a po pravdě, v oblasti odpadového hospodářství je co zlepšovat - odpadky se tu válejí všude možně, do moře, či spíše opravdu velkého jezera se slanou vodou, se bez obuvi vstoupit nedá, aniž by člověk riskoval pořezání. A když nás větrné počasí a hlad přiměly k odchodu, našli jsme v nedaleku rozlehlou restaurační terasu s tanečním parketem. Sice v provozu, ale úplně prázdnou. Ale třeba se jen chystali na nějaký večerní návštěvnický boom. Ale pivo, nefiltrovaného Bílého medvěda, i jídlo, třeba „svininu po ministersku“, tady měli slušné.
Co už mi ale úplně v pohodě nepřipadá, samozřejmě z pohledu Středoevropana, je… a teď nevím, jak to napsat. Neřekl bych sice, že by byli místní posedlí mobily, ale mají pro ně vyšší prioritu než přítomní živí lidé. Což se projevuje třeba tím, že nevypínají zvonění. Ani v restauraci, ani při exkurzi, někteří ani na školení. Ba co víc, nehledě na aktuální situaci přicházející hovor prostě přijmou. V plné přednáškové místnosti, uprostřed jednání. V lepším případě, dá-li se tak ta varianta vůbec nazvat, opustí s telefonem místnost, ale většinou si ho poměrně v klidu vyřídí mezi všemi ostatními uprostřed přednášky. A teď si představte, že někdo vede skupinový chat a nemá vypnuté zvukové notifikace… Tak to nám dělalo společnost při pracovní večeři.
Upřesnili jsme program letošní jarní mise, domluvili detaily a rozdali si úkoly. Asi nejzajímavější budou příběhy v jednotlivých organizacích, problémy, které řeší, jak to dělají a jak se vyvíjejí.
Po workshopu jsme si při večeři udělali malý "debrífing" a naplánovali další práci. Škoda, že nám tu romantiku narušovala práce a neustálé zvonění a pípání telefonů.
Pátek 15.5., 21:21
Tak už jsme v bytě, v němž v Aktau bydlíme. V dalších dnech nás čeká mimo jiné skoro celodenní cesta na první problematické místo. Je to velmi významné /poutní místo a nekropole Beket Ata. Je na okraji srázu, který byl kdysi mořským příkopem a na jehož dně se kumulovaly schránky mrtvých živočichů. Dnes z něj padají odpady, včetně fekálií, které tady poutníci zanechávají.
A ještě drobnost: těsně před odchodem z restaurace na pláži jsem si, tentokrát daleko dříve než loni, uvědomil, jaké drobnosti pobyt v Kazachstánu zpříjemňují. Třeba když po smyčce místní disco hudby zazněla Amy MacDonald.
Dobrou a na přečtenou po návratu z poutního místa, kde připojení určitě nebude.
