Sobota 16.5.
Sobota pro nás byla hlavně dnem příprav na dlouhou cestu za takzvanými hot-spoty (horká místa). V plánu máme už zmíněné poutní místo Beket Ata, průjezd okolo rozsáhlých ropných polí, návštěvu města Zhanaozen, kde si prohlédneme místní dotřiďovací a recyklační linku a máme naplánovánu schůzku s místními organizacemi, potom se přesuneme do městečka Kuryk, kde mají nějaký problém v budově pro první stupeň místní školy.
Protože se také organizace z některých těchto míst ucházejí o takzvané malé granty, procházíme projektové žádosti. Chce to hlavně projít si dostupné informace o jednotlivých místech, předpřipravit si otázky, které materiály vyvolají. Abychom věděli, jaké jsou možnosti pomoci, co můžeme reálně nabídnout a jak dlouho by mohlo řešení trvat. Nejde ale zdaleka jen o problémy s toxickými látkami. Hlavním cílem projektu je totiž zapojení místní občanské společnosti do řešení problémů, které je pálí, nejen v místech, kde žijí. A nezbytné také je, abychom se připravili materiálně – jídlem.
Neděle 17.5., 4:50
Na neděli dost nekřesťanská hodina, kdy vstávat, ale okolo šesté nás vyzvedává mikrobus a pojedeme po dosti nekvalitních kazachstánských silnicích do asi 400 km vzdáleného poutního místa Beket Ata. Po cestě budou samozřejmě nějaké zastávky, kterými je třeba projít nejen kvůli jídlu a toaletě, ale i z náboženských důvodů. Do Beket Ata totiž člověk nemůže přijet „jen tak“.
Neděle 17.5., 6:55
Ještě se zastavujeme na nákup potřebných zásob a vydáváme se na cestu. Kousek za Aktau jsme doslova cítili domov. Jeli jsme okolo zásob složeného čerstvého dřeva. Je stejně zvláštní, jak letmý, rychlý, ale intenzivní čichový vjem může rozjet řadu asociací a umožňuje uvědomit si, jaké drobnosti v člověku pocit domova vlastně vytvářejí.
Neděle 17.5., 15:42
Dojeli jsme na místo. Nutno podotknout, že kazachstánská plochá stepní či polopouštní krajina nabízí krásné výhledy na vrásy hornin, pásy sedimentů, když už vyjedeme na nějaký hrbol, vidíme do neuvěřitelných dálek. Co to ale na mnoha místech trochu kazilo výhled, byly všudypřítomné odpadky, kdekoli bylo místo k zastavení auta. Na odpadovém hospodářství tu musejí ještě hodně zamakat. I proto máme za pár dní jednání s náměstkem pro životní prostředí krajského akimatu (úřadu) Mangystauské oblasti.
Musím uznat, že ekologické poslání nám v této zemi přináší i řadu religionistických přesahů. Abychom vůbec dojeli na místo určení a mohli se tam porozhlédnout a ubytovat, musíme mimo jiné navštívit nějakou 250-300 let starou minimešitku a projít si tam obřadem (a při něm odevzdat na obětiště 3 nebo 7 mincí zabalených do speciální látky).
Pak pokračujeme do komplexu s názvem Šopan Ata. Nejprve si musíme jít umýt ruce, nohy, obličej i uši. Součástí komplexu je i velké pohřebiště, kterým se ale ještě asi projdeme. Kázání nás samozřejmě čekalo i tady, nicméně jsem osobně žádnými podobnými rituály neprošel, takže to pro mě bylo poměrně zajímavé. Po kázání jsme šli ještě na jedno posvátné místo, potom jsme se vydali projít pohřebištěm k posvátnému prameni, jehož vodu je potřeba namáhavě vytáhnout z mnoho desítek metrů hluboké studny. A pak ještě společný oběd kazašského smaženého chleba se smetanou a čaj s mlékem. A jede se dál.
Další zastávkou byl až Beket Ata, místo našeho „šetření“.
Jen co jsme zjistili, jak se dostat do míst, odkud bude vidět celý problém, vydali jsme se na průzkum. Z toalet a umýváren vedou dohromady tři široké roury, ze kterých nonstop teče nevábně páchnoucí materiál plný fekálií. A protože jsme na okraji někdejšího mořského příkopu, padají do desítky, možná spíše stovky metrů hluboké průrvy. O tisících PET lahví, kostí, zbytků jídel, bot, kusů oděvů a mnohém dalším se raději ani nezmiňuji. A protože jde o opravdu často a masivně navštěvované místo, bez nějaké úpravy odpadového hospodářství v Beket Ata se situace nezlepší.
