Přenocování v muslimské noclehárně u Beket Ata je kapitola sama pro sebe a ještě na ni dojde ve druhé polovině stránky. Každopádně pro nás skončilo okolo čtvrté ráno, protože opustit komplex musíme podle tradice před východem slunce, tedy před pátou hodinou ranní. Dospat se můžeme i v mikrobuse a první zastávka by nemusela být příliš náročná. A po cestě prý budeme mít možnost nafotit si jedinečné skalní útvary Usť Just s ohromujícími ukázkami sedimentů pravěkých oceánů. Naopak, věříme, že návštěva dotřiďovací a recyklační linky u města Žanaozen bude jedním z mála světlých momentů celé expedice.
Pondělí 18.5., 12:54
U jednoho z „kafesi“ (motorestu) na okraji Žanaozenu čekáme na provozovatele recyklační linky a skládky. Odpady jsou v Kazachstánu problém, komplexní systém odpadového hospodářství neexistuje. V tom lepším případě se skládkují, v horším spalují na otevřených ohništích nebo prostě pohazují všude okolo, rozbíjejí o skály a podobně. A místní recyklační linka je jednou z pouhých tří v celém Kazachstánu.
Majitel dorazil ve svém velkém a poněkud obstarožním mercedesu s menším zpožděním, ale aspoň se nezdržoval seznamováním a rovnou nám pokynul, abychom jej následovali. Po dalších cca 10 minutách jsme dojeli ke sdruženému provozu skládky a recyklačky. Už z dálky bylo vidět, že skládka je rozdělená podle typu odpadu. Měli jsme možnost pozorovat kompletní provoz od příjezdu vozu s odpadem po finální výrobky. Těmi jsou buď dlažební kostky, obrubníky nebo střešní tašky z recyklovaného plastu a životností 30-40 let.
Pondělí 18.5., 13:48
Další na programu jsme měli schůzku s místními nevládkami. No, představoval jsem si ji trošku jinak. Do zasedačky na nějakém místním úřadu napochodovala paní Žadíra se dvěma kolegyněmi a jedním fotografem. Podle jejích slov v Žanaozenu žádné problémy v oblasti ekologie nejsou, funguje tam přes 20 dětských a mládežnických spolků a ekologická témata jsou v jejich aktivitách obsažena.
Pro upřesnění bych dodal, že jde o jedno z nejbohatších měst v okolí – žije z těžby ropy, které jsou v oblasti poměrně bohaté zásoby. Takže ano, na jednu stranu jsou na ulicích lampy se solárními panely, na druhou stranu je environmentální zátěž kvůli těžbě enormní. A po pravdě, celá schůzka působila spíše tak, že nás paní měla uklidnit a v nejlepším případě zabránit vyvíjení jakýchkoli ekologických aktivit.
Když si tu schůzku zpětně promítám, jeden problém životního prostředí zmínila. Mají problém s tím, že jim po výsadbě usychají stromy. V polopoušti a usychají stromy… Koho by to napadlo. V každém případě se s Julií z karagandského EkoMuzea dohodly, že si vymění nějaké tipy, jak co nejvíce zvýšit pravděpodobnost, že stromy přežijí. A taky, že vyčlení nějaký prostor v místních pro toto téma. Aspoň něco, ale tady se budeme muset ještě hodně snažit.
Pondělí 18.5., 17:02
Máme po schůzce v asi desetitisícovém městě Kuryk, které vzniklo jako přístav pro náklad v okolí těžené ropy na tankery, které ji dopravovaly do Baku a dále ropovodem do Turecka. Dnes už tento význam poněkud poklesl. Ale ropa nebo přístav není to, co by místní trápilo nejvíce. Problém je místní základní škola, respektive několik let neřešená havárie septiku. Fekálie v některých částech roku vzlínají až do zdí budovy školy a tečou po podlaze. A záležitost dlouhodobě nikdo neřeší.
Protože je cílem našeho projektu hlavně zapojit občany do řešení problémů, které je trápí, a ukázat jim, jaké k tomu mají nejen právní nástroje, ale také, jak je využívat, aby dosáhli cíle, dali jsme si krátkou informativní schůzku s místními aktivními ženami. Ty popsaly celý problém a to ta, jak se k němu stavějí odpovědná místa. Naopak si vyslechly, jaké jsou naše tipy, co by mohly dělat, aby se situace zlepšila.
Kromě toho si také v rámci projektu podaly takzvaný malý grant. A protože je jejich problém i velkým potenciálním zdravotním rizikem, dostanou nějaké prostředky na to, aby ho řešily.
Problémem lidí v Kazachstánu je nejen to, že reálně nevědí, co vlastně mohou v rámci platné legislativy dělat, ale ani to, jak. Jak oslovit úřady, jak najít orgány, které mohou zasáhnout, jak informovat širší veřejnost. A toto všechno by se měli naučit právě díky „malým grantům“ a podpoře ze strany zkušenějších místních organizací i nás z Česka.
Ještě si ale neodpustím pár slov k odpoledni a nocování v Beket Ata:
Těsně před cestou na poslední a nejdůležitější místo nekropole Beket Ata – samotnou hrobku významného duchovního, jeho syna a dcery, v níž je i mešita – jsme museli seběhnout několik kilometrů dlouhou stezku. Její okolí bylo z pohledu Středoevropana rozhodně zajímavé, ale v jedné části se musí zarazit snad každý. Není sice vidět, ale intenzivně cítit skládka a splašky popsané v posledním díle. Ten puch prostě praští přes čumák.
Přesto se zdá, že tady celkem nikomu nevadí, že mají vedle posvátného místa své země takový hnus. Dovedete si představit, že bychom třeba z Řípu nebo Karlštejna shazovali haldy odpadků a splašků jen tak z kopce? No, najít řešení pro místo desítky kilometrů daleko od jakéhokoli města, bude celkem oříšek.
Ale zpět k místu samotnému. I tady jsme si prošli potřebnými rituály, přeleštili si náhrobní desku duchovního (a pokud jsme u toho v duchu vyslovili nějaké přání, mělo by se nám splnit). Ale nikdo si asi nepřál klidnou cestu zpět na kopec, protože nás přepadl intenzivní liják. Takže až jsme se promočení vyškrábali k ubytovně, usedli jsme ke společnému stolu a s dalšími desítkami spoluhodovníků povečeřeli kazašský chléb. A byli jsme pro osazenstvo dost atrakce. Středoevropanů sem asi moc nezavítá. Takže jsme si několikrát prošli kolečkem výslechů: kdo jsme, odkud jsme, co děláme v Kazachstánu a jak se nám tu líbí a tak vůbec. Nicméně to bylo příjemné, což se nedá říct o společném noclehu.
Představte si místnost cca 25 metrů dlouhou, 5 metrů širokou, po dešti v horkém podnebí. Dvě takové vedle sebe. V jedné nocují ženy, ve druhé muži. Vedro, puch, vlhko, asi 40 a více stupňů Celsia a totálně stojatý vzduch. A do toho začne chrápací koncert ve velmi prostorovém podání. Když to zkrátím, mezi desátou, kdy se šlo spát, a třetí-čtvrtou, kdy se vstávalo, se dalo reálně vyspat tak 30 minut. Ještěže je cesta do Žanaozenu dostatečně dlouhá a nějaký spánek snad nabídne.
