Kazachstán se musí, kromě řady problémů pocházejících z průmyslu, poprat i s prostým faktem daným geografickou polohou – lidé nemají v aridním klimatu dostatek vody. Tedy vody je v Kaspickém moři hodně, ale rozhodně není pitná. V Aktau, správním centru Mangystauské oblasti, se s tím vypořádali obří odsolovací jednotkou. A zadělali si na další obrovský problém.
Úterý 19.5., 13:20
Bez vody se opravdu žít nedá. Tak se jedeme podívat do odsolovací stanice. Jedná se o zařízení zcela strategického významu pro stovky tisíc lidí, v jeho areálu je i atomový reaktor. Tomu všemu odpovídá i zabezpečení – fotit lze jen v muzeu. Na své zařízení jsou místní skutečně hrdí, vždyť i díky němu získalo Aktau v sedmdesátých letech 20. stolení ocenění za nejúspěšnější sídlo na místě, které lidskému životu nepřeje.
Model celého zařízení k odsolování mořské vody
Jenže získávání pitné vody má své dopady. Mořská voda se totiž destiluje – zjednodušeně řečeno se převaří, odpařená, minerálů zbavená voda se jímá, mírně mineralizuje vodou z artézských studní a pouští do vodovodního řadu. Silně mineralizovaná a horká voda se pak musí nejprve zchladit, pak se pouští zpět do Kaspického moře (vlastně jezera). Pokud by tekla přímo ze závodu, zlikvidovala by mořský ekosystém, proto se nejprve zchlazuje v takzvaném Černém jezeře Karakol. Je zhruba 15 kilometrů dlouhé a 1-3 kilometry široké.
Spojovací kanál na odvod teplé a velmi slané vody
Dnes jedou odsolovací jednotky dnes na elektřinu vyráběnou z plynu – Kazachstán ho má dost. Jenže to znamená obrovskou spotřebu fosilních paliv a exhalace. Další problém tkví v tom, že před plynovou elektrárnou se energie k odsolování získávala ze štěpení jádra. Reaktor je navíc experimentální. Kazachstán se v roce 2000 rozhodl, že atomovou energii opustí. Jenže dědictví minulosti, tedy radiací kontaminované materiály i neukončená štěpná reakce je bude akutně zatěžovat minimálně do roku 2050, latentně pak po dobu s lidským věkem nesrovnatelnou.
Experimentální reaktor používaný v odsolovacím závodu
V muzeu se nás sice ujali velmi ochotně, ale jak se nakonec ukázalo, ochota měla ještě vedlejší úmysl. Původně jsme byli dohodnutí, že se podíváme k samotnému reaktoru, abychom zmapovali situaci. Místo toho nás ale „nalívali“ množstvím informací, aby nám nakonec řekli, že na prohlídku míst okolo reaktoru už není čas a stejně bychom viděli jen to, co je na fotkách nebo co nám popsali. Rozladění na nás bylo myslím jasně patrné.
Celý den tak skončil deziluzí, vyřizováním e-mailů a zameškané práce v místní restauraci evropského střihu – v Palermu. Pizza i káva byly poměrně dobré, vyloženě pak potěšila vitamínová bomba v podobě velmi kyselého džusu. V improvizované kanceláři jsme zůstali až do zavíračky, tedy druhé hodiny ranní.
Obsluha v naší improvizované kanceláři
Středa 20.5., 10:12
Dnešek jsme věnovali obšírnému semináři, který by měl kazachstánským pomoct v palčivé otázce odpadového hospodářství. Téměř žádný recyklační systém taky nemají (čest několika výjimkám), svoz odpadu a jeho skládkování funguje jen ve větších městech, běžnější bohužel je praxe spalování odpadu v jámách za domem. Jak to řešit? Jak jsme problémy s odpady začali řešit před téměř třiceti lety u nás? A existují už nějaké příklady dobré praxe v Kazachstánu samotném? Jak je to se základní legislativou, nás seznámila Julie Kalmyková z partnerského EkoMuzea z Karagandy.
Julia při přednášce o legislativě a svých zkušenostech s řešením problematiky odpadů v Karagandě
Středa 20.5., 10:23
Tak dnešek asi bude docela akční. Kolegovi z Eco Mangystau Kirillovi volala nějaké paní z nedaleké vesnice, že jim někde nedaleko za domem ukládají pravděpodobně radioaktivní odpad a že je nutné to rychle prověřit. Takže se několik lidí zvedá, vydává se pro dozimetr a další nezbytné propriety a jedou prověřit, co se děje.
Středa 20.5., 14:20
Mezi tím nás Julie seznámila s tím, jak s černými skládkami a vůbec se zlepšením situace okolo odpadů v Karagandě pohnuli. Na začátku bylo samozřejmě nutné informovat o tom, kde je problém. Člověk si řekne: „vždyť ten nepořádek přeci vidím, když kolem něj chodím“. Ale není to tak úplně pravda, navíc podobu skládek a jejich okolí zná opravdu jen málo kdo.
Prvním krokem tedy bylo nafocení problematických míst. Fotky pak posloužily k vytvoření plakátů „Karaganda – Čisté město“, které vylepili na autobusové zastávky. To ale samozřejmě nebylo vše – začali připravovat soutěž o „nejčistější dvorek“. Motivovali tak obyvatele k tomu, aby společnými sousedskými silami uklidili okolí svých domovů.
Bylo ale samozřejmě nutné jednat i s úřady. Kdo jiný může komplexně nastavit systém, který by lidem umožnil zbavovat se odpadu tak, aby okolo domů nebyly volně poházené odpadky, přeplnění kontejnery, do budoucna pak mohli lidé začít odpad třídit. Po výzkumu a anketě mezi lidmi, jak to s odpady ve městě vypadá a co pociťují jako největší problémy, oslovili místní radnici a začali navrhovat a hledat reálné možnosti, jak situaci zlepšit.
A kluci se taky vrátili z ověřování hrozby radioaktivního zamořování nedaleké vesnice. Zjistili, že o radioaktivní materiál nešlo. Naopak ale paní, která je zavolala, vysvětlili, že likvidace odpadu způsobem, že jej naházejí do jámy a čas od času zapálí (plasty, papír, bioodpad, no prostě opravdu všechno na jedné hromadě), je pro jejich zdraví větší riziko, než si vůbec umějí představit.
Tímto způsobem se v Kazachstánu zcela standardně "řeší" problém s odpadem
Středa 20.5., 17:42
Ono se zdá, že situace v Kazachstánu, kde na velké části území ani neroste tráva, natož stromy, bude pohled na města dost bezútěšný. Navíc když je často ještě pošramocený odpadky. Ale ruku na srdce, není to zase tak dlouho, kdy jsme obrovské problémy s odpady měli i u nás. Byly u nás tisíce skládek, které absolutně neodpovídaly jakýmkoli předpisům a ohrožovaly jak životní prostředí, tak zdraví. Díky nové legislativě a jejímu uvedení do praxe se začala situace pomalu zlepšovat. Sice máme pořád co dohánět, ale ve srovnání s Kazachstánem jsme na tom nesrovnatelně lépe.
Milan Havel povídá o zkušenostech s odpadovými pokroky v Česku
Milan Havel, který o stavu v Česku povídal, přivezl také řadu konkrétních ukázek, jak se pracuje s recyklovanými materiály, k čemu se využívají. Už i v některém z předchozích dílů jsem psal o recyklační lince nedaleko Žanaozenu, dovezené ukázky by pak měly místní dále motivovat ke zlepšením. Už proto, že nabízejí i ekonomické příležitosti.
Příklady, na jaké materiály se dají recyklovat plasty
Velkým problémem je třeba téměř všudypřítomné sklo z rozbitých lahví a voda kupovaná v plastových lahvích. Tady Milan představil jak fungující systém zpětného výkupu skleněných lahví – v největším množství jde o lahve pivní a v Kazachstánu by tomu nebylo jinak. U plastových zase zmínil možnosti recyklace – nejen třeba tady nepříliš známý fakt, že se z lahví dají vyrábět třeba takzvané fleecové bundy, mikiny apod., ale postupně se vyvíjí i technologie na výrobu nových lahví z těch použitých.
Po celém dni si účastníci odnesli certifikát
Středa 20.5., 19:58
Po seminářovém dni „osvěženém“ výjezdem do terénu jsme se rozhodli trochu zrelaxovat. A tak jsme se vydali okoupat do Kaspického moře. Bylo krásně slunečno, poměrně teplo, tak proč ne. Ale teplota vody byla, minimálně pro mě, „velmi osvěžujícím“ překvapením. Natolik osvěžujícím, že jsem v ní vydržel asi minutu, možná dvě. Květen v Kazachstánu je koupacím měsícem hlavně pro otužilé povahy.
Voda v moři byla dost studená, takže ti, kdož nejsou dostatečně otužilí, obdivovali skalní výchozy na pobřeží
