Zastavili jsme v Pavlodaru u jednoho kafesi na oběd. Dosud jsem se tomu vyhýbal, ale nakonec si říkám – proč vlastně ne? Mohl bych odjet z Kazachstánu a neochutnat šašlik. A jak to dopadlo?
27. července 2014, 12:35
Inu, byť podle poměrů-znalých vypadal pan šašlikmajster zkušeně, mi osobně tenhle pokrm moc nezalahodil. Nevím, jestli to bylo výběrem masa, jeho strukturou nebo kořením, ale tohle se mým oblíbeným jídlem nestane. Ale jsou tu jiní, kteří mou případnou spotřebu klidně nahradí ;-) Takže pro mě aspoň pár osmažených vajec, pár energeťáků, toaleta a zase o město dál.
Šašlik-majter v plné práci
27. července 2014, 18:51
Ještě jednou jsme se v Ekibastuzu zastavili pro odběr vajíček a vyfocení slepic, které si vesele pozobávají špetky polychlorovaných bifenylů v tamní půdě. Jinak nic zvláštního, u téhle nikdy nefungující, přesto toxické měnírny už se cítím skoro jako doma, kolikrát už jsem jel okolo. Nicméně teď už pravděpodobně poslední sbohem a vyfocení si kontaktního telefonu na člověka, který tuhle měnírnu plnou PCB chce prodat. Kdybyste si ji někdo chtělo koupit jako letní chatu v Kazachstánu, dejte vědět.
Polychlorované slepice
27. července 2014, 21:40
Tohle jsem neznal ani z filmů. Ano, jet do temné mračné stěny, ze které každý tuší šílenou bouřky, déšť, blesky a hromy, to je oblíbený motiv. Ale zažít to v reálu, kdy jedete v hlučném autě, do uší zní sluchátka na maximální hlasitost a i přesto slyšíte přírodu burácet. Kdy každou chvílí se na zlomky sekundy rozzáří celý obzor, který v širé, ploché stepi jedním pohledem zprava doleva sotva přehlédnete. Kdy s transportérem s osmi lidmi na palubě cvičí vítr a do všech skel i střechy bubnují kapky či spíše krůpěje deště, to se jen tak nezapomíná. Škoda, že jsem to nevyfotil, ale myslím, že by to stejně nevyznělo. To chce prostě zažít.
Do dnešního cíle, Astany, zbývá určitě přes dvě stě kilometrů...
28. července 2014, 02:12
Konečně v dalším ubytovacím bytě. Cesta to byla naprosto neskutečná, dlouhá, uskákaná, náročná. Dvacetihodinová. Ještě se nějak rozdistribuovat do postelí, gaučů a karimatek, zkusit si trochu odpočinout a ráno hurá na schůzku s lidmi z kazachstánského ministerstva životního prostředí. Dobrou noc a držte nám pěsti, může to být dost zajímavé – ve všech myslitelných smyslech…
28. července 2014, 11:32
Před chvílí jsme vyšli z kazachstánského ministerstva životního prostředí, kde jsme měli schůzku s lidmi z odboru odpadů. Jak už to tak bývá, někteří měli upřímný zájem o témata a naše zjištění, někteří spíše posedávali a poslouchali, jiní uvažovali, jak si nepřidělávat práci. Ale podobný přístup asi najdeme nejen na každém úřadu, ale i ve firmách nebo bezpečnostních složkách. Viděli jste film „Stoletý stařík, který vyskočil z okna a ztratil se“? Je tam postava policisty - staříka má najít, ale přístup k věci má hůře než laxní. A taková paní naproti nám seděla taky.
Komplex kazachstánských ministerstev
28. července 2014, 12:28
Rafé! Co je na tomhle slově tak zajímavého? Skrývá se pod ním asi jedno ze dvou míst v Kazachstánu, kde umějí udělat dobré, opravdu kvalitní a opravdu espresso (jako jo, je to trochu snobárna, ale kvalita vítězí). Tohle je z mého pohledu kávového závisláka jedna z největších bolístek místních podniků – objednat si tu ve většině z nich kávu znamená, že v lepším případě dostanete šíleně slabé instantní kafe, v tom horším něco, co se vzhledově, „smradově“ a chuťově podobá řádně uleželému výluhu už třikrát luhovaného lógru nejhorší kvality. Takže pro všechny kávomilce, kteří o návštěvě této asijské země přemýšlejí: vercajk na přípravu kávy i kávu samotnou si vezměte bezpodmínečně s sebou. I za cenu doplatku nadváhy v letadle!
Rafé, které ve mě vzkřísilo jisrku kávových nadějí
28. července 2014, 13:42
Míříme z Rafé na schůzku s Evropskou delegací v Kazachstánu, abychom dojednali nějaké podrobnosti nadcházející konference. A tu jsem zjistil, co už asi zcestovalí lidé vědí – v téhle zemi je taxi úplně všechno, co má kola. Takže když si ráno chcete objednat ofiko taxíka a zavoláte si na jejich dispečink, z odpovědi, že nikdo není volný si nic nedělejte. Postavte se na správnou stranu ulice (tedy tím směrem, kam máte namířeno), zvedněte nataženou ruku zhruba do výšky vlastního ramene a do dvou minut v něčem sedíte. Taxy jsou od 400 do 700 tenge (tedy vydělte zhruba deseti) a hodí vás celkem kamkoli v rámci rozšířeného centra města.
28. července 2014, 16:51
Tak jeden vlak je plný, další jede za tři hodiny a autobusem by byl prý přesun z Astany do Karagandy na dlouho. Nevadí – co má kola, je taxík, řekli jsme si. Takže jsme začali korzovat po parkovišti u nádraží a opět – v průběhu několika minut jsme narazili na strejdu, co se snažil naplnit svůj minivan sedmi lidmi, aby je hodil do Karagandy. Slovo dalo slovo a asi dvouhodinová cesta započala. Místy po opravdu kvalitní dálnici (která před rokem prý ještě neexistovala) rychlostí atakující 150 kilometrů za hodinu, onde oraništěm. Ale dojeli jsme, setkali se druhou skupinou a vyrazili se ubytovat. Dalšího dne ráno totiž započíná naše informační a dovzorkovávací pouť do Balchaše.
