Před chvílí jsme se vrátili z večeře, kdy jsem poprvé okusil uzbecké pečené manty. Taky docela lahůdka, kterou bych doporučil. Ale to není hlavní myšlenka tohoto záznamu. Koleha Honza mě naučil na dálku poznávat „panelákové“ restaurace (přízemní byty přestavěné na kafečka), kde se dělají šašliky.
29. července 2014, 0:11
Před chvílí jsme se vrátili z večeře, kdy jsem poprvé okusil uzbecké pečené manty. Taky docela lahůdka, kterou bych doporučil. Ale to není hlavní myšlenka tohoto záznamu. Kolega Honza mě naučil na dálku poznávat „panelákové“ restaurace (přízemní byty přestavěné na kafečka), kde se dělají šašliky. Je to místní národní jídlo a tak ho přirozeně chtějí prodávat všude, ale jak je klasicky grilovat v uzavřeném prostoru? Prostě jsou z přístavku vyvedeny už z dálky viditelné plechové komíny, které se šplhají po fasádě činžáku až nad střechu. A jak že to vypadá?
Tak toto je Kaféčko, ale bez komínů
29. července 2014, 8:30
Potkali jsme se s kolegy z EkoMuzea v jejich kancelářích. Nakládáme tu část potřebného vybavení, které s námi zatím necestovalo, a naopak na místě necháváme tu část vzorků, která s námi nemusí nacestovat další stovky kilometrů po okolí. Zdánlivě prostá operace se ale poněkud zamotala, ale na to se tu prý mám připravit. Některé věci jsme nebyli schopni rychle najít, jiných přebývalo, ale porvali jsme se s tím. A vyrážíme. Čeká nás zhruba 400 kilometrů.
29. července 2014, 17:34
Po pravdě, celkem nic moc se po cestě nedělo. Trochu jsme si zaskákali (standard), párkrát udělali pauzu a dali si oběd (standard), kus cesty poloprospali (standard). Jen na příjezdu do města Balchaš nás čekaly dvě velké sochy ryb a pomník MiGu-21. Taky jsme se chtěli stavit na místní trh, ale bylo zavřeno. Anebo, jak poznamenala kazachstánská kolegyně Alena – „Není zavřeno, jenom jedeme pozdě.“
Teď jsme se dostali do místní verze supermarketu v Balchaši a, po pravdě, jsem totálně v pasti. Poznám leda tak výrobky a značky, které jsou dostupné i u nás – ale bavíme se asi tak o 15 % sortimentu. Pak ještě poznám pivo (místní Kozel si fakt NEkupujte! Fakt jsem netušil, že se dá uvařit ještě hůř.).
Ve zbytku sortimentu plavu totálně. Popisky jsou jen a pouze v azbuce. Když už nepíšou standardně v latince, mohl by tam být aspoň základní popis nebo složení v angličtině (v Indonésii bylo na každém výrobku složení v angličtině). Ale to ne. Nepoznám, co to je, jestli je to sladké nebo slané, jestli je to sýr nebo jogurt, jestli je v tom maso nebo ne… DĚĚĚĚS!!!
S azbukou opravdu nejsem moc kamarád.
Díky všem azbukočtivým kolegům, že mě nákupem provedli (a žádám google, aby co nejrychleji dotáhnul svou optickou čtečku do plně použitelné verze – je fajn, že si čtečka převede obrázek do textu, ale když ho pak neumí přeložit…).
29. července 2014, cca 18:30
Dorazili jsme na daču, kde budeme trávit tři noci. Hned vedle pláže jezera Balchaš, do kterého se „sypou“ toxické příměsi ze slévárny na protějším břehu. Je to prostě takové venkovské stavení. Pár místností, žádný luxus, elektřina teče, voda taky, za barákem je zahrada a v zahradě takzvaná Kadiho bouda.
Čeká nás tady rodina Dimiho (manželka Julie, dcera Máša a vnuk, jehož jméno jsem nepochytil), kolegyně z jiného projektu Alia s dcerou… a večeře. Spánek bude ale mimo daču, jen pod přístřeškem, aby v domě mohly spát ženy, na vejminku pak churaví.
Ložnice pro mužskou část výpravy
29. července 2014, 23:15
Večeře z rukou Julie a Alji byla fajn, pivko na zapití bylo osvěžující a teď už plánujeme plán odběrů a dalších aktivit, které nás čekají. Tedy nejen desítek vajíček, ryb a kilogramů sedimentů a půdy, ale musíme vyřešit i to, že nám místní radnice nechce povolit veřejnou diskuzi a tiskovou konferenci k výsledkům rozborů vzorků. No, nějak to zvládneme. Teď už dobrou, vstáváme brzy.
Místo bylo pro každého, tak dobrou.
