Ensara Hodžić žije ve vesnici Kaćuni nedaleko obce Busovača se svými rodiči, sestrami a bratrem již dvacet let. Jejich domov stojí nedaleko toku řeky Kozica, která místem protéká, zvelebuje ho a dává mu život. Je to řeka, která Ensaře a dalším lidem, kteří žijí v jejím okolí, zkrášlila mnoho letních sezón. Rodina Hodžić bojuje léta proti vypouštění splašků do řeky, otec Ensary vyčistil skládku nemocničního odpadu na svém břehu a proměnil jej v sad. Jejich boj za řeku tím ale neskončil…
Toto je jejich příběh.
Osamělí v boji za (základní) práva
“Dvě malé vodní elektrárny už na řece Kozica postavili v okrese Fojnica. V roce 2014 by můj otec pozván na veřejné shromáždění v Kaćuni, které se týkalo povolení výstavby malé vodní elektrárny. Byl jediný, kdo k výstavbě nedal souhlas. Ostatní členové shromáždění souhlas podepsali proto, že investor slíbil zavést veřejné osvětlení, poskytovat zdarma elektřinu pro vesnici a opravit cestu. Okresní zastupitelství Busovače a Středobosenského kantonu (SBK) závazek potvrdily. Investorem projektu je Amer Jergalić, veřejnosti známý jako generální manažer státní energetického společnosti Elektroprivreda a jeden z prezidentských kandidátů,” začíná Ensara Hodžić své vyprávění.
“Od toho dne mluvil můj otec osobně se starostou naší vesnice, který pokaždé slíbil, že stavbu blízko našeho domu nepovolí. Avšak v tendru, který proběhl 4. února 2015, bylo rozhodnuto, že přehrada stát bude. Projekt stavby elektrárny s instalovanou kapacitou 550kW je plánován méně než deset metrů od našeho domu. Podporu od sousedů jsme očekávat nemohli, ti jsou od začátku přesvědčení o výhodách projektu, které jsou absolutně nepodložené a nereálné. Můj otec se proto obrátil s žádostí o pomoc v ochraně našich práv na advokáta. Ten poslal dopisy na Středobosenské ministerstvo zemědělství, vodní správy a lesnictví, na Ministerstvo územního plánování, výstavby, životního prostředí a obnovy a na starostu naší obce Asima Mekiće, s mnoha jinými úřady mnohokrát jednal osobně. V té době už bylo jasné, že nemůžeme usilovat o úplné zrušení projektu, proto jsme žádali, aby byla stavba alespoň posunuta sto metrů nad, nebo pod náš pozemek. Ministryně Lejla Salkić byla jediná, kdo k případu přistupoval realisticky a racionálně a postavila se na naši stranu. Rok na to ale bylo přehradě vydáno územní povolení ministrem Amerem Mrakem. Otec pak znovu apeloval u starosty, který mu dal slovo, že další povolení – tentokrát stavební – nebude vydáno, dokud nebudou splněny naše požadavky.“
Strojovna má vyrůst pouhých deset metrů od domu (FOTO: Centrum pro životní prostředí)
“Můj soused je důležitější než investor”
O dva roky později ale obdržela rodina rozhodnutí o schválení stavby spolu se stavebním povolením rovněž podepsaným ministrem Amerem Mrakem. “To pak tehdy bylo těžké přemýšlet o věcech racionálně nebo pozitivně. Opravdu se to děje? Je to vůbec možné? Sílu pokračovat v boji dál nám dodaly ženy z Kruščice a také lidé z vesničky Fojnica, kteří vyhráli boj za řeku Željeznica," zdůrazňuje Ensara.
Asim Mekić, starosta obce Busovača a předseda kantonálního výboru Strany demokratické akce pak opět rodinu ujištuje, že stavba nezačne, nebude-li jejich problém vyřešen. V červenci 2018 však probíhá geodetické měření a začínají výkopové práce na místě plánované strojovny. „Můj otec okamžitě volal starostovi a pak i Ameru Jerlagićovi, který na všechny otázky odpověděl jen: 'Všechno je v souladu se zákonem.' Jako nejstarší dítě jsem se rozhodla do boje aktivně zapojit a ochránit tak svého otce před lidmi, kteří různými způsoby ničí životy desítek tisíc lidí pro své vlastní zájmy," vysvětluje Ensara.
Nejprve kontaktovala s prosbou o radu ženy z Kruščice a do případu je také do zapojen právník Bruno Bozić, který se věnuje boji proti ničení bosenských řek. “Začal podávat žaloby na povolenky a rozhodnutí uvedených ministerstev k Centrálnímu soudu v Travniku. Všechny byly ale zamítnuty. A mezitím začaly stavební práce,” popisuje Ensara. Případ byl také odeslán ombudsmanovi a podpořen ministriní Lejlou Salkić. Rodinu podporuje také Centrum pro životní prostředí a několik místních obyvatel, kteří jsou s případem seznámeni.
“Když práce začaly, nějaký čas vše probíhalo relativně pokojně až do té doby, než stroje narazily na skálu, která je podložím okolí včetně základů našeho domu. Poté co byl dům během prací poničen, začli jsme pátrat. Kvůli enormním vibracím a hluku během stavby byly práce zastaveny. Tohle všechno jsme čekali, to byl ten důvod, proč můj otec od začátku odmítal podepsat schválení projektu. Náš případ byl předán nejvyššímu soudu a my nemíníme tenhle souboj vzdát. Práce byly zastaveny protože stavaři jsou naši sousedé a lidé, kteří respektují mého otce a je to pro ně důležitější než investor,” podotýká Ensara.
Ensařin otec ukazuje poškození domu (FOTO: Centrum pro životní prostředí)
Ensara Hodžić: “Pokračuju v boji protože tohle je i moje země!”
“Mé sestry, můj bratr i já si budeme pamatovat slova, která řekl otec v těch nejtěžších chvílích: 'Děti, odjeďte pryč, odjeďte daleko a nevracejte se, tohle je chaos.' Píšu tenhle příběh a pokračuji v tomhle boji, protože tohle je moje země a existují zákony, kterými se řídíme my stejně tak jako příroda a tyhle zákony vždycky zvítězí. Pět let života pod tlakem s cílem bránit prosté právo člověka na život! A jak důležité jsou lidské životy pro ně? Za ta léta jsme dostali od investora spoustu nabídek: pracovní místo pro otce, stipendia, renovace domu, konkrétně výměna krovů a tak podobně. Absurdita za absurditou!
Právě pro tyto absurdity a systém, který znevažuje hodnoty opouštějí tisíce lidí tuhle krásnou zemi a nakonec možná já i moje sestry a můj bratr poslechneme otcova slova a odejdeme někam, kde jsou zákony od toho, aby chránili všechny lidi a nejen ty, kdo je píšou. A tady…? Řeka se zastaví. Život se zastaví. Tohle je náš příběh, tohle je náš boj. Píšu, protože vím, kolik řek plánují zničit tady na Balkáně. Píšu, protože ty řeky nemusí být zničeny; můžeme to zastavit! Nedovolit, aby Vás život srazil na kolena! Postavit se a říct: 'Svoji řeku nevydám! Nevzdávej se, zastav to, záleží na tobě, tvůj hlas má váhu, dlužíme to přírodě.' Na některých místech se lidé nebojí a nepovažují sami sebe za pohunky, ale za pilíř a základ zdravé společnosti.
Moji rodiče se snad dožijí šťastného konce a budou mít hezký život a klidná rána, i kdybych proto musela jít k mezinárodním soudům. Dobro vždycky zvítězí…"
