V listopadu minulého roku se konalo v Ústí nad Labem veřejné projednání posudku dokumentace o vlivu vodních děl Malé Březno a Prostřední Žleb na Labi na životní prostředí. Nešlo o dialog mezi zastánci tohoto projektu, kteří v něm vidí conditio sine qua non další existence plavby na Labi (čímž se hluboce mýlí) a jeho odpůrci, obávající se nevratného poškození přírodních podmínek Labe (čímž se mýlí neméně), nýbrž o dva nezávislé monology, při kterých tleskala střídavě buď jedna, nebo druhá polovina sálu. Zdá se, že jsme se ještě nenaučili umění asertivity.
V daném případě je však problém hlubší, než jednání naznačilo. Investor (Ředitelství vodních cest ČR) totiž předložil k posouzení „kompromisní“ variantu podle „zadání 99“, neboť řešení velkého stupně v Malém Březně již MŽP ČR v polovině devadesátých let kategoricky zamítlo. Deklaroval, že s původním řešením se dvěma vysokými jezy již nepočítá, což pokládá ze své strany za vstřícný krok. Již při zběžném studiu technické dokumentace je však zřejmé, že všechny objekty jsou řešeny tak, aby vyhověly již dříve odmítnutým dvěma velkým zdržím typu Střekova. Avšak nejen to: řešení Malého Března podle „kompromisní“ varianty je zřetelně nefunkční, neboť při dané výše vzdutí nebude možno při vyšších průtocích bezpečně zaplouvat do plavební komory (což mj. na jednání z úst přítomné pracovnice Výzkumného ústavu vodohospodářského jednoznačně zaznělo). Jinými slovy: jakmile bude stavba jednou zahájena, bude nutno vzdutí o další téměř 4 m zvýšit, ministru životního prostředí se omluvit (pardon, ale přece nezastavíme plavbu na Labi, že) a ze Státního fondu dopravní infrastruktury vyčerpat další 3 miliardy k dosavadním 7 miliardám Kč (byť i tato částka je násobně vyšší, než dovolují kriteria rentability díla). Bylo by zajímavé požadovat na investorovi (ŘVC ČR nebo MDS ČR) prohlášení, že svou rezignaci na dva vysoké stupně myslí vážně. Pochybuji, že by takové prohlášení podepsal. Pak by totiž musel současně přiznat, že „vpašoval“ prvky vysokých stupňů v celkovém nákladu řádu miliard do řešení zbytečně a dopustil se tedy trestuhodného mrhání státními prostředky a současně předložit výsledky hydraulického výzkumu bezpečného vplutí do plavební komory v Malém Březně při navrhovaném nízkém vzdutí (které přirozeně nemá a ani je neobjednal – proč taky). Je-li jednání investora přinejmenším podezřelé (ne-li na hranici zákona), je ještě podivnější postup MŽP ČR, jehož zástupci předstírají, že nemají důvody investorovi nevěřit. V bouřlivém a do pozdních nočních hodin trvajícím jednání v Ústí nad Labem se tedy přítomní přeli o variantu, kterou nikdo nemíní realizovat, přičemž se obě strany vyhýbaly zmínce o tom, co se vlastně skutečně připravuje. Jeden resort předstírá to, co ve skutečnosti nezamýšlí a druhý zase předstírá, že mu věří. Připomíná to jeden vtip z doby totality. Nerad bych vzbudil dojem, že jsem proti rozvoji plavby na Labi. Pravdou je pravý opak. Myslím, že za více než 40 let aktivní činnosti v oboru vodních cest a jejich rentability jsem se zabýval problémy Labe snad tisíckrát a vidím dost přesně cesty, které k nápravě vedou a které nikoliv. Vysoké jezy na Labi patří k těm druhým, neboť nesmyslně vysokými náklady brání realizaci opatření efektivnějších, méně konfliktních a rychleji realizovatelných. Jsem dokonce přesvědčen, že by mohly rozvoj plavby vážně poškodit. Bohužel, prosazovatelé tohoto řešení přesvědčili svými nezřídka zcela lživými argumenty mnohé – i ty, kterým leží osud labské plavby upřímně na srdci. V této situaci by právě resort životního prostředí mohl zarazit lavinu nepravd, nastolit v celé hře jasná a poctivá pravidla a pomoci k hledání skutečně prospěšného řešení. Bojím se, že se chce od této hry alibisticky distancovat. Nebo snad je ve hře něco jiného?
