Odbornice naší kampaně Praha - město pro život Valentýna Heřmánková se letos zúčastnila festivalu Transeuropa v Rumunsku, kam jela čerpat nové zkušenosti z kampaní dalších organizací a aktivistů, zjišťovat nové strategie, výzvy i problémy, kterým současná města a jejich obyvatelé čelí, a poznávat nové aktivity a praxe, které k těmto problémům přistupují tvůrčím způsobem. Umělecké ztvárnění současných sociálních i environmentálních problémů patří mezi funkční nástroje, jak přinášet témata do diskuse a hledat řešení - i to nás v rámci pražské kampaně zajímá. Jaké to tedy bylo? Čtěte v následujícím osobním reportu, kterým objevujeme také nový formát tvůrčího psaní ve stylu “cestopisu s přesahem”, a kterým chceme obsah našeho webu obohatit.
V říjnu 2023 jsem měla možnost zúčastnit se uměleckého, kulturního a politického festivalu Transeuropa od organizace European alternatives. Festival se letos konal v Rumunském městě Cluj-Napoca (Kluž).
Jako dopravní prostředek jsem zvolila vlak. Vyrazila jsem z pražského hlavního nádraží do Vídně a z Vídně pak nočním vlakem do Cluje. Cestování nočním vlakem přináší své vlastní kouzlo, které mě naladilo na celý zbytek týdne v Cluji, užívala jsem si pomalou cestu, a na místo jsem přijela po prospané noci odpočatá.
První den v Cluji jsem se seznamovala s městem. Cluj je kosmopolitní město s cca 300 000 obyvateli, většinu populace tvoří Rumuni, ale je zde i nemalá menšina Maďarů a Romů, což se proplétalo celým festivalem. První dojem z města byl, že je hodně přizpůsobené autům a nepřirozeně dlouhé červené na semaforech rozbíjejí plynulost pohybu pěších.
Holding Spaces a divadlo utlačovaných
Večerní otevření festivalu probíhalo v Tranzit Housu, bývalé židovské synagoze, která od roku 1997 slouží jako centrum alternativní kultury a jedno z míst pro sociální hnutí v Cluji.
Úvodní slovo probíhalo Anglicky, Rumunsky a Maďarsky. Jako anglicky mluvící jsem tak mohla poslouchat melodii těchto dvou jazyků a vnímat prostor, který se tak vytvořil, prostor pro to, aby byly všechny komunity slyšet.
Zamysleli jsme se společně nad tématem festivalu “Holding Spaces” a jeho významy - pro koho tvoříme veřejný prostor, co nebo kdo veřejný prostor zabírá, jaké jsou prostory fyzické, digitální, emoční, jak můžeme tvořit a bránit autonomní prostory, a podobně.
Druhý den jsem strávila většinu dne workshopem divadla utlačovaných se skvělým lektorem Péterem Tasnádi-Sáhy. Divadelní metodu divadla utlačovaných vyvinul Augusto Boal, jeho hlavním poselstvím je demokratizace divadla, ve které se odstraňují rozdíly mezi herci a diváky a odstraňování hierarchií moci. Metoda se využívá zejména v práci s marginalizovanými skupinami, které skrz divadlo mohou porozumět strukturám útlaku a emancipovat se.
Zkusili jsme si společně projít různými cvičeními a z nejprve nesmělé skupinky lidí, která se mezi sebou neznala se po pár hodinách stala skupina schopná nacvičit a přehrát divadelní scénku.
Jako téma jsme zvolili krizi bydlení a skrz kolektivní storytelling jsme sestrojili jednoduchý příběh. Bylo fascinující sledovat, jak jsme měli stejné porozumění toho, co krize bydlení je a jak dopadá na lidi. Na workshopu bylo asi patnáct lidí a na představení přišlo dalších zhruba deset. Byli jsme skupina lidí z celé Evropy, z různě velkých měst, různého genderu, různého vzdělání, různých profesí, různého sociálního zázemí, různého věku, a i tak jsme všichni věděli, co prakticky znamená krize bydlení.
Scénka se zabývala problémy jako nedostupnost bydlení pro mladé lidi, Airbnb, investiční bydlení, bezdomovectví, nedostupnost sociálního bydlení nebo nejistotu nájemního bydlení a rostoucí ceny nájmů.
Umění jako nástroj proměny
Druhým programem, který bych ráda zmínila bylo Playdate od umělkyně Csenge Schneider-Lőnhárt. Dostali jsme QR kód, který nás odkázal na nahrávku, která nám vysvětlila pravidla Playdate. Vešli jsme do místnosti, která měla po celé zemi papír, na zemi bylo hodně hraček a výtvarných potřeb. Na různých místech byly QR kódy, skrz které si člověk mohl pustit nahrávku a zaposlouchat se do myšlenek Csenge a u toho si hrát či kreslit.
Byla to intenzivní hodina, Csenge v nahrávkách tématizovala život v antropocénu v době klimatické krize, války a sílící konzervativní politiky. Sdílela své úzkosti z budoucnosti a hluboký klimatický žal. Na zemi se postupně rozvíjel příběh lidí, kteří na playdate přišli a rozhodli se zapojit.
Třetí den jsem se zastavila na vytváření památníku neviditelnosti s umělcem Szilárdem Miklósem. Socha se měla umístit poslední den festivalu do veřejného prostoru. Koncept byl ztvárnit lidi, kteří jsou v době kapitalismu ve veřejném prostoru neviditelní. Inspirací byla díla mnoha autorů, kteří ztvárňovali hierarchickou strukturu kapitalismu pomocí tradiční pyramidy nebo v různých obměnách v moderním a současném umění. Socha se vytvářela z nalezených materiálů a z věcí zakoupených na bleším trhu.
Dalším inspirativním programem byla komentovaná procházka po Cluji. Na začátku jsme dostali vytištěnou mapu Cluje s trasou procházky a QR kódem. QR kód nás odkázal na nahrávku procházky. Každý jsme si tak mohli vlastním tempem v nám vyhovující čas projít trasu, kterou nám online komentovali 2 průvodci - Panna Adorjáni a Dániel Láng. Procházka byla koncipovaná formou dialogu/eseje mezi průvodci. Zamýšleli se nad sochami a pamětními deskami ve veřejném prostoru – koho reprezentují, jakou část historie ukazují a jakou zase schovávají? Na konci procházky jsme se dostali k místu, odkud bylo vysídleno 76 romských rodin. K tématu se ještě vrátím u posledního dne, kdy jsme vysídlenou romskou komunitu navštívili.
Lokální asymetrie nebo globální souvislost
Následovala debata o industriálních prostorech, výstavbě a právech spojených s bydlením. Na debatě promluvila architektka Adriana Măgerușan o kácení zeleně z hlediska ekologického a sociálního. Kritiku kácení městské divočiny opřela o důležitost zeleně ve městě z hlediska adaptace na změny klimatu a o místo, které využívají lidé bez domova. Kácení a vytváření “čistých parků” označila za panoptikum a místo dohledu. Další promluvil sociolog George Iulian Zamfir o dobrých příkladech bytové politiky z Vídně, potřebě danit nemovitosti a o tom, jak trh s nemovitostmi živí pracující třída, ale trh se orientuje na střední třídu.
Historik Adrian Dohotaru promluvil o nutnosti desegregovat Pata Rât, vysídlenou romskou komunitu na okraji Cluje. Aktivista István Szakáts se zamyslel nad tím, jak si městská radnice v Cluji přivlastnila narativ aktivistů bojujících za právo na dostupné bydlení a využívá původně jejich slogan “toto město je pro lidi ne pro profit” pro svou často asociální politiku. Další promluvila antropoložka a socioložka Oana Mateescu, která reagovala na přivlastňování narativů radnicí, promluvila o tom, že je potřeba, aby to nebylo možné, a že řešením je antikapitalismus, který si z principu mocní nepřivlastní. Představila nám kauzu, které se věnuje, kdy radnice na stávající zeleni bude stavit největší nákupní centrum v regionu, přestože z průzkumu od místních obyvatel vyšlo, že si přejí parky, kulturu a dostupné bydlení. Debatu zakončila moderátorka večera profesorka a aktivistka Eniko Vincze s poselstvím, že je potřeba vyvlastnit developery a vzít si zpátky moc nad rozvojem města. Strategie uchvacování prostoru i politik převládající kapitalistickou doktrínou jsou napříč městy podobné, nicméně strategie odporu mohou být různé a mohou se více dotýkat grassrootového aktivismu, anebo naopak podporou progresivní politiky řízené zhora. Debata nicméně znovu poukázala na problémy, které známe i z českého prostředí, které ale mnohdy rámujeme spíše jako “lokální výjimky z pravidla” namísto toho, abychom je označili jako symptom konkrétního systému. U nás je často antikapitalismus okamžitě spojován s komunismem a totalitou, existuje však spousta hnutí a ideologií, které kritizují kapitalismus z různých pozic a čelem k sílícím globálním krizím je potřeba brát tuto kritiku jako závažnou.
Sousedství a veřejný prostor
Předposlední den jsem strávila částečně v šicí dílně Anny Krisztina Máthé a částečně na sousedském shromáždění. V dílně jsme vyráběli upcyklované bannery ze zbytků látek. Vznikly 3: “Housing justice”, “Take back spaces” a “Reclaim. Expropriate. Organise”.
Do Aniny dílny jsem se z hotelu rozhodla vypravit pěšky přes město (cca hodina) abych prožila rytmus města, který mě zejména učil trpělivosti při čekání na zelenou. Studio se nachází v průmyslové čtvrti Bulgaria, procházet touto čtvrtí vyžadovalo odvahu, nebyly v ní totiž chodníky. Chodníky v celé čtvrti sloužili jako parkovací místa (v obou směrech). Člověk tak musel chodit převážně po silnici, neumím si představit, jak takovou cestu zvládají lidé s kočárky, na vozíku nebo s jiným pohybovým omezením. Poslala bych na exkurzi do této čtvrti všechny Pražany, kterým připadá jako dobrý nápad využívat chodníky k parkování.
Odpoledne proběhlo sousedské shromáždění, které se v Cluji setkává pravidelně, účastní se jej lidé kteří v Cluji bydlí, studují či pracují. Z jejich schůzek vznikl i Cluj Manifest for housing justice (Klužský manifest práva na bydlení). Manifest je otevřený citací "mobilizujeme a požadujeme významný fond sociálního bydlení, nezávislý na logice zisku, a regulaci trhu s bydlením, nájemným a energiemi”. Na shromáždění promluvily obyvatelky Pata Rât a pozvaly nás tak oficiálně na návštěvu druhý den.
Vysídlení a segregace
Poslední den festivalu byl do veřejného prostoru umístěn památník neviditelnosti. Pak jsme jeli do romské komunity v Pata Rât.
V roce 2010 úřady vystěhovaly 76 romských rodin a odvezly je na kraj Cluje do Pata Rât na skládku. Z Pata Rât se tak stalo jedno z největších Evropských ghett v blízkosti skládky. Na skládce byly pouze provizorní přístřešky, a tak se lidé v zimě ze dne na den ocitli bez vody, elektřiny a topení. 36 rodin nemělo ani provizorní přístřešek, a tak je ostatní rodiny museli vzít k sobě, tísnili se tak všichni na malém prostoru v naprosto nelidských podmínkách. Město k tomu mělo jedinou výmluvu, Romové mohou pracovat v odpadovém hospodářství a budou to tak mít blíž do práce. Jeli jsme společně do komunity na oběd a párty s tradiční romskou hudbou. Měli jsme možnost mluvit s romským aktivistou Alexanderem Fechete a aktivistou Istvánem Szakáts. Tématem diskuze byla praktická solidarita a co mohou lidé z města pro romskou komunitu udělat. Bylo poukázáno na to, že dokud neziskové organizace pořádají sbírky na hygienické potřeby, oblečení, nebo jezdí očkovat psy atd., jsou podporované, ale jakmile někdo začne kritizovat establishment a říkat, že jsou to naprosto nelidské podmínky, začne jim město zavírat dveře. Dozvěděli jsme se, jak je těžké se dostat k lékařské péči a že v Rumunsku existují 2 druhy občanek – pokud nevlastníte nemovitost, jste doslova občanem druhé kategorie. Bavili jsme se o systémovém rasismu a o situaci Romů v Evropě, která je bohužel ve všech zemích, které byly na místě někým zastoupené stejná.
Politika a umění
Festival mě inspiroval v propojování politických témat s uměním. Když je téma zpracované umělecky může si ho člověk prožít úplně jiným způsobem. Na festivalu jsme zapojovali tělo v divadle, ruce při šití a kreslení, u každého programu jsme měli diskuzi nebo práci ve skupince, člověk tak může vše opravdu prožít a procítit. Zároveň jsem měla dojem, že to velmi snižuje bariéry porozumění složitým
tématům. Skrz společné sdílení a skrz různou hru jsme společně tvořili mezi sebou vztahy a měli možnost spolu soucítit a sdílet své zkušenosti a perspektivy, došlo tak mezi námi k hlubšímu porozumění a soucitu, který by jinak nebyl možný.
Hlavní téma, které se festivalem neslo byla krize bydlení, která je velkým tématem ve většině zemí Evropy. Na festivalu byla spousta mladých lidí z různých evropských zemí, většina z nás vystudovala vysokou školu (humanitní, technické, umělecké, přírodovědné obory), je politicky aktivní, má práci (někteří i víc než jednu), ale přesto jsme všichni zasaženi krizí bydlení. Spojovala nás nemožnost pořídit si ani výhledově vlastní bydlení, získat hypotéku, bydlení v předraženém nájmu a zkušenosti s bydlením v nevyhovujících podmínkách. Jsme lidé, kteří udělali ve svém životě “vše správně” (jak po nás vyžadovala společnost), šli jsme po střední škole na vysokou, získali navazující vysokoškolské tituly, našli jsme si práci, ale přesto žijeme v neustálé úzkosti o základní lidskou potřebu, kterou bydlení rozhodně je. A řešení je v nedohlednu, slyšíme, že si máme najít lepší práci, odstěhovat se z města ve kterém jsme vyrostli, máme v něm rodinu a práci, že se máme prostě víc snažit. Ale ono to nejde. V České republice máme nejrychleji rostoucí inflaci v Evropě, zároveň v posledních letech patříme v EU v otázce růstu cen bytů ke špičce a ty rostou dvakrát rychleji než mzdy – na tyto ceny tak už často nedosáhne ani střední třída.
Řešení mohou být různá, ale opřu se zde o výše zmíněné divadlo utlačovaných, ve kterém se lidé zapojili v hledání řešení na krizi bydlení. Vzniklo více skupinek, jedna se rozhodla pro přímou akci a přemýšlela o možnosti squatovat prázdné domy ve městě, druhá se bavila o možnosti organizovat se v sousedství a společně tlačit na politiky, aby se zastropovaly ceny nájmů, další se zaměřila na síťování lidí, kteří potřebují bydlení, aby ho hledali společně.
Festival nám dal možnost zastavit se a do hloubky kolektivně přemýšlet nad problémy, se kterými se v současném světě setkáváme. A hlavně nám dal prostor pro imaginaci toho, jaká by mohla být kreativní/kolektivní řešení.
stránky festivalu: https://transeuropafestival.eu/
facebook festivalu s fotkami: https://www.facebook.com/transeuropafestival/
instagram festivalu: https://www.instagram.com/european_alternatives/
stránky European Alternatives: https://euroalter.com/
použité fotografie jsou z facebooku Transeuropa festivalu, celá fotogalerie je k nalezení ZDE
