Kultura a identita

Není náhodou, že Česká televize svého času nepřipustila zvolení Járy Cimrmana největším Čechem. Do dnešní reality show Cimrman nepatří. Je paradoxem, že hlubší kořeny cimrmanologie leží v 50. letech minulého století, na která 60. léta reagovala kulturní, intelektuální a uměleckou reflexí. Až pak přišla politika. V 50. letech se v Praze sice horlivě dostavoval pomník Stalina, když byl tento mrtev, ale je také pravda, že tehdejší architekti dokázali odolat diktátu stylu Lomonosova univerzita a stalinského baroka tím, že sovětský mrakodrap vtlačili do Podbaby, kde nebyl a dodnes není vidět. Kulturní a umělecká reakce na nekulturní poměry přišla jako táhlá vlna a doznívala i skrze léta husákovského absurdistánu. Tehdy Cimrman obzvláště kvetl a potěšil. Dnešní doba je jiná. Deklarovaně oddělila veřejný život a kulturu. To je, jak praví filozof a sociolog Habermas, příznak postmodernismu. Cimrman je dnes zastaralý, protože byl moderní. Je neaktuální v postmoderní době. Dnešní doba je jiná tím, že kvůli mrakodrapům zavrhla česká politika kulturu a její ochránce. Dnešní politika potřebuje mrakodrapy nikoliv utopené v údolí, ale vyvýšené nad město, nad jeho historii, nad jeho kulturní památky. Nevím, zda je dnešní český politický postoj více separováním politiky od kultury nebo povyšováním politiky nad kulturu. Ochota odejít z organizace, která má chránit historii, kulturu a památky pro budoucnost, svědčí spíše o povýšenosti než o intimním a respektujícím séparé politiky a kultury. UNESCO dnešní české politice nic nepřináší. Leda trable. Je ale otázka, zda to platí i pro českou společnost. České politice se zdá, že UNESCO spíše našemu rozvoji brání. Jenomže české politice nebrání UNESCO, ale závazky brát ohledy na kulturu, památky a historickou hodnotu Prahy. Odcizení české politiky a kultury je potvrzenou věcí. Obě strany se vzájemně popírají. Politika chce být bez kultury a zastánci kultury, historie a památek by raději byli bez postmoderní české politiky a jejího směřování do postkulturní doby. Ale co my? Co společnost nebo její různé části? Když jsem se o mrakodrapech v létě bavil s několika reprezentanty české architektury, zjistil jsem, že hlavním argumentem pro mrakodrapy je, že je mají všude. Dovozeno, Praha bude současná, rozuměj postmoderní, až je bude mít také. S protiargumentem Říma nebo Florencie, kde jsou takové stavby zakázané, se advokáti mrakodrapů vyrovnávali těžko, protože říci, že Řím nebo Florencie jsou jen moderní a tudíž zaostalá města, nelze. Nemám empirickou oporu pro argument, že turisté k nám jezdí a přináší peníze, protože zde mrakodrapy nejsou a Praha je tudíž především historická. Teprve život a případné hospodářské ztráty ukáží, kde je pravda. Bude možná pozdě, pro mne i pro turistický byznys, ale nikoho z magistrátu patrně nenapadlo takový průzkum udělat. Nebo se mýlím? Myslím, že nikoli. Postmoderní politika se odděluje od názorů, které jí nevyhovují a nechce je slyšet. Znalosti lidí nahrazují PR a komunikační agentury. Zajímavý je ale argument, že výškové stavby musí být jako jinde. V Šangaji, v Londýně nebo v Detroitu. Byl by možný argument, že by neměly být jako všude, ale měly by být unikátně pražské, odpovídat historickému klimatu, stylu i urbanismu Prahy? Takový argument asi nelze vznést, protože tento typ budov prostě je všude stejný a historický a kulturní ze své podstaty. Něco jako panelák. Jedno, zda je v Ulánbátaru nebo v Šékésvérhérváru. Všude vypadá stejně. To jsou ale zastaralé moderní argumenty. Současná postmoderní architektura myslí jinak. Dům musí být jako jinde. Neboli ten pražský se může hodit i do Sydney nebo do Bruselu. Není-li argumentem, co udělá vyvýšený Pankrác s jemnou skyline barokních věžiček nebo s výhledem od Pražského hradu, nehrají-li kulturní či moderní argumenty roli, bylo by dobré znát, jak vypadá studie dopadů mrakodrapů na proudění vzduchu v pražské kotlině. Na tepelný režim města, na elektromagnetické poměry v okolí staveb a konečně, jak bude internacionalizovaná Praha blížící se Abu-Dhabi nebo Šanghaji bezpečná. Když se totiž zbavíme své historické slupky, její jedinečnosti, intimnosti a středoevropského barokního klimatu, nemusí se nositelé cizích civilizačních okruhů, natož pak teroristé, u nás cítit cize a nepatřičně. Budou se naopak cítit jako v prostředí, kterému by slušela islámská burka, právní šaría a destrukce bohatství posvěcená mučednictvím. Kulturní a historický obal nás chrání a činí bezpečnější, stejně jako nás chrání ozonová vrstva. Hledám-li pozitiva výstavby mrakodrapů v Praze, dospívám k tomu, že ušetřím čas a peníze. Nemusím cestovat do Šanghaje nebo do Singapuru. Jejich kultura se jednoduše nastěhuje za mnou. Budu se jí moci kochat při každodenní procházce se psem i ze zahrad Belvederu. Ale nebude to asi zadarmo. A když to nebude zadarmo, tak za kolik to asi bude? Jsme připraveni zaplatit cenu za díru do ozonové vrstvy naší kulturní identity?