Na nedávné konferenci „Výškové budovy a Praha“ se pamětníci shodli, že stavba Motokovu, která celé to nadělení s mrakodrapy na Pankrácké pláni otevřela, vznikla v podstatě náhodně jako důsledek požáru Veletržního paláce v roce 1974. Nekoncepčnost tohoto rozhodnutí je pro celý spor okolo výškových staveb na Pankrácké pláni příznačná.
V případě Pankráce ale s dalšími výškovými stavbami souhlasit nemohu. Sporná je především poloha v bezprostřední blízkosti historického jádra. Pokud převládne přesvědčení, že mrakodrapy mohou být pro Prahu přínosem, není důvod, aby nebyly. Důvody jsou pro to, aby nebyly zrovna na Pankráci či v jiné lokalitě, kde by jejich vznik byl spojen se ztrátou čehosi pro Prahu velmi cenného.
Forma mrakodrapu je tak výrazná, že vtiskne místu nepřehlédnutelnou novou identitu. V případě míst, která identitu postrádají nebo o ni nějakým způsobem přišla, to může být velmi pozitivní počin. Otázkou je, zda novou identitu potřebuje zrovna historické jádro Prahy.
Něco velkého mohu obecně postavit kdykoliv a kdekoliv. Malá Strana s Petřínem a Pražským Hradem už znovu vzniknout nemohou. Jejich hodnota není reprodukovatelná. Buď zůstanou nebo nebudou. Dokud prostředí historické architektury existuje, mají lidé možnost si vybrat, co jim vyhovuje. Nikdo není nucen, aby se procházel starou Prahou, když mu její atmosféra nevyhovuje. Ale mezi „nebýt nucen“ a „nemít možnost“ je velký rozdíl. Důvody, proč prostředí historického jádra Prahy nepoškozovat, jsou kulturní, společenské, urbanistické, ale i hospodářské. Dochovaná tvář centra Prahy je zavedenou obchodní značkou nevyčíslitelné hodnoty.
V Americe a Asii problém není tak vyhrocený. Mrakodrapy vytvářejí dominantu ve své podstatě nových měst. V Evropě je situace o poznání jiná. Identita většiny evropských historických měst je až na výjimky založena nikoliv na hřmotné velikosti, ale na kvalitě založené hluboko v minulosti a staletí pěstěné. Benátky jsou světoznámé, ale mrakodrapy to není.
Praze chybí urbanistická vize rozvoje. Perspektivní růst města není o umisťování jednotlivých budov. Je o strategických rozhodnutích podložených jasnou a kvalifikovaně připravenou představou s dlouhodobým výhledem do budoucnosti. Představme si, co se stane, když se v dopravní špičce vypnou semafory. Názor, že se nestane nic, protože řidiči znají pravidla, je přece směšný. Obávám se, že situace v Praze v současné době velmi připomíná dopravní špičku bez semaforů.
Územní plán cosi reguluje, ale nic nenabízí. Výsledky regulace jsou problematické, protože rozhodnutí nejsou podložena vědomím účelu, který jimi má být zajištěn. Z územního rozhodování zůstala obtížná byrokratická forma, ale smysl se vytratil. Absence motivace stavebníků, aby stavěli tam, kde je to z hlediska veřejného zájmu příznivé, vede k chaosu. Tím, že město nenabízí jiné možnosti, přispívá k mimořádnému tlaku na novou výstavbu v centru. Centrum však nepotřebuje další kanceláře, obchody ani nové byty. Moc by potřebovalo zlepšit podmínky k bydlení. Schází mu sportovní a rekreační plochy, vegetace a výrazné omezení počtu aut, která se v něm pohybují. Požadavek, aby intenzivní nová výstavba byla směrována jinam než do centra, zdaleka není vyvolán pouze ochranou památek.
To, co se děje kolem Pankráce, je podle mého názoru příkladem exemplárního selhání celého systému územního plánování v Praze. Selhání vidím v tom, že neexistují předem deklarované podmínky pro zástavbu, které by nepřekročitelně garantovaly veřejný zájem. Skutečnost, že se o limitech zástavby diskutuje - nebo ještě hůře - rozhoduje až poté, co si investor již koupil pozemky a předložil své požadavky, je v principu velmi nepříznivá.
Jedním z obecných problémů je lhostejnost k architektonické kvalitě nových staveb. To vede k masovému vzniku výtvarně podřadných realizací. Krásné nové stavby nevznikají ani v lokalitách, u kterých je s ohledem na existující mizérii třeba považovat vznik nové kvalitní architektury za prvořadý veřejný zájem. Na rozdíl třeba od Berlína se nemůžeme pochlubit žádnou opravdu mimořádnou soudobou realizací. Příznačné je chování pražského Magistrátu. Když usoudil, že chce shromáždit úředníky pod jednu střechu, nerozhodl se pro novou budovu, nevypsal mezinárodní architektonickou soutěž a nepostavil něco pozoruhodného v místě, kterému by výrazná kvalitní soudová architektura prospěla. Raději investuje miliardy do pronájmu kanceláří, které mu kapacitně ani provozně nemohou vyhovět.
Na územích bez památkové ochrany nevzniká lepší architektura než v památkové rezervaci či zónách. Problém mála kvalitních realizací je totiž založen úplně někde jinde než v památkové ochraně architektonického dědictví. Základem vzniku nové kvalitní architektury je kultivovaná společnost. Na tom samém základě však spočívá i péče o architektonické dědictví. Zpochybňování hodnoty historických staveb a jimi tvořeného prostředí stejně jako prosazování myšlenek, že ve vztahu k architektonickému dědictví je dovoleno vše, se projevuje ztrátou citu veřejnosti pro jakoukoliv architekturu. Argumentace primárně zpochybňující potřebu vážit si existujících hodnot tak v důsledku neméně škodí soudobé tvorbě.
Potřeba kompozičně se vypořádat se stávající neutěšenou podobou zástavby Pankrácké pláně je nepochybná. Pochybné je tvrzení, že uspokojivého výsledku lze dosáhnout pouze a výlučně stavbou dalších mrakodrapů. Kvalita architektury přece není vázána na výšku stavby. Vezmeme-li navíc v úvahu, že na potencionální staveniště navazuje převážně obytná zástavba, tedy, že zvažované stavby vpadnou do života tisíců místních obyvatel, je vhodné si uvědomit, že v podstatě jakákoliv jiná forma zástavby vytvoří lidštější prostředí než právě mrakodrapy.
Argument, že mrakodrapy umožní mnohem vyšší intenzitu využití území, není v dané souvislosti příznivý. Mnohem větší užitná plocha k sobě váže mnohem větší nárůst automobilové dopravy. Auta by přijížděla a odjížděla kudy? No přece po dálnici a severojižní magistrále. Zatížit severojižní magistrálu dalšími tisící aut a tím ještě více zkomplikovat již tak těžko dosažitelné řešení problému, který představuje, by byl zločin.
Architektura je založena na prostoru a prostorových vztazích. Prázdná, tj. nezastavěná plocha, může být ve vztahu ke stavbám závažnou součástí architektonické či urbanistické kompozice. Okolní prostředí je pro vnímání města mimořádně důležité. Jedinečnost historického jádra Prahy přece nespočívá pouze v architektuře, ale také v dramatické konfiguraci terénu, Vltavě, zeleném Petřínu a panoramatických pohledech. Představme si, kdyby za Pražským hradem při pohledu z Karlova mostu nebylo nebe, ale stěna z vyšších budov. Hradu by se fyzicky nemuselo vůbec nic stát. A přece by to už nebyl on. Berme zápis historického jádra Prahy na seznam památek světového dědictví UNESCO nikoliv jako zdroj formálních závazků, ale jako certifikát opravdu mimořádné hodnoty. Tato hodnota by byla stavbou mrakodrapů na Pankráci poškozena. Poškození by nespočívalo v tom, že na pozadí by bylo vidět něco nového. Mrakodrapy by vytvořily novou dominantu konkurující Pražskému hradu. Změnilo by se měřítko a prostředí. Vyšehrad by přestal působit majestátním dojmem. Ve srovnání s mrakodrapy nemá šanci.
Miloš Solař
Autor je pracovníkem Ústředního pracoviště Národního památkového Ústavu.
Psáno pro časopis Stavba.
