Řeč je o oblasti kolem Temirtau, kde dříve působila chlórová chemička Carbide podobná Spolaně Neratovice. Při zastaralém způsobu výroby chlóru amalgámovou elektrolýzou se do řeky Nury dostávala 25 let rtuť. Celkem tak do životního prostředí uniklo 2 – 3 tisíce tun rtuti. Ta se prostřednictvím ryb dostává do těla lidí a může způsobit vážná onemocnění. Nura je jedna z nejvýznamnějších řek Kazachstánu, dlouhá asi 1000 kilometrů.
Továrna byla v roce 1997 uzavřena. Hlavním důvodem bylo, že řeka směřuje do Astany, která se téhož roku stala hlavním městem a žije tam celá vláda. Řeka je přitom zdrojem pitné vody pro město. Důležité je to ale i pro Kurgalžinský národní park, který je chráněn jako biosférická rezervace UNESCO a má mimořádný význam pro migraci ptáků, – je to například nejsevernější místo výskytu červených plameňáků.
V roce 2003 pak schválila Světová banka půjčku 40 milionů USD na vyčištění řeky od rtuti. Odhadovalo se, že bude třeba vyčistit 1,5 milionu m3 půdy, kde bude 9,4 tun rtuti. Přímo na ploše závodu dosahovaly koncentrace rtuti v půdě až 1500 mg/kg, přičemž maximální povolená úroveň je v Kazachstánu 2,1 mg/kg. V rámci projektu měl být také zrušen povrchový kanál pro odpadní vodu z průmyslové zóny, z něhož do té doby lidé běžně odebírali vodu pro zalévání polí. Projekt se nakonec protáhl a prodražil. V letech 2005-2012 stála dekontaminace řeky 100 milionů USD, 3 miliony m3 kontaminovaných sedimentů byly odvezeny a uloženy na skládku.
Už v roce 2010 však vzniklo podezření, že se řada míst nevyčistila – že společnost pověřená dekontaminací pouze zneužila státní zakázky a řada míst je stále kontaminovaná. Nedošlo ani ke slibovanému zahloubení povrchového kanálu pro odpadní vodu z průmyslové zóny, který je tak lidem stále přístupný. Na břehu řeky leží řada zemědělských družstev a svá pole tu mají i desítky soukromých zemědělců. V řece se koupou děti a její břehy jsou oblíbenými místy pro rybolov.
EkoMuzeum tato podezření potvrdilo na pozemcích patřících soukromému zemědělci Leonidu Sidjačenkovi z obce Čkalovo, který tuto organizaci požádal po moc. Byla provedena nezávislá expertíza a následně EkoMuzeum pomáhalo tomuto zemědělci jednat se státními úřady a se Světovou bankou, která na dekontaminaci poskytla půjčku ve výši 65 milionů USD.
Obavy ze znečištění životního prostředí se potvrdily, případ se dostal k soudu a úřady v roce 2012 na pozemcích zemědělce provedly částečné dodatečné dekontaminační práce. I přes tento malý úspěch došlo ke znehodnocení zemědělských pozemků nevhodně prováděnou dekontaminací, navíc zůstávají kilometry břehů Nury stále ohroženy nastřádanou rtutí a místní obyvatelé nemají o hrozícím nebezpečí dostatečné informace.
