Po „sametu“ máme celé území státu dokonale zaneřáděné supermarkety, logistickými centry, koloniemi hloupých rodinných domů, mekáči, hernami a bordely, preferencí dálnic místo železnice, zpupnými bankami, tragickým zabíráním zelených ploch, města jsou zničena kamionovou a osobní dopravou místo veřejné dopravy, populace je obézní, šetrnost nahradilo plýtvání. To vše pod diktátem hloupé agresivní reklamy a bulvárních médií.
Podstatný rozdíl mezi první republikou a dneškem je v tom, že tehdy se velká většina občanů hlásila vlastenecky k republice, ale dnes většina hrabe jen pro sebe nebo pro úzkou skupinu podobných sobců.
Proč si například uhlobaron Bakala nepostavil svou vilu na rekultivovaném svahu po těžbě uhlí, podobně jako Baťa nebo Ringhoffer v areálu své fabriky, ale zabral přísně chráněný pozemek na Šumavě pro sídlo za 150 milionů? V té souvislosti nemohu nevzpomenout šlechtu, která krajinu dlouhodobě, s velkým citem a láskou kultivovala.
V zájmu totalitní ideologie bylo zpřetrhání všech vazeb s minulostí a požadavek na maximální možnou manipulaci s občany. Pod líbivými hesly zdravějšího života v přírodě byla velká část populace vystěhována z měst do paneláků na jejich periferii. Výsledným efektem byla degradace všech funkcí centra měst totální neúdržbou a smutné zjištění, že monofunkční sídliště nejsou plnohodnotnými čtvrtěmi města.
Podobnými tendencemi byla v minulém století po válce zasažena i řada evropských měst s tím rozdílem, že v Československu to mělo obludné rozměry, kdy až 40 % občanů bylo z historických měst přestěhováno do paneláků. Ještě horší variantou bylo, když naopak paneláky vtrhly do vybouraných částí měst jako například v Benešově přímo na náměstí.
Přestože jsme za totality v ničení svých měst byli minimálně evropskými rekordmany, považuji současné drancování měst a krajiny za daleko závažnější rozsahem a hloubkou. Proto je úkolem č. 1 politiků a architektů totální rekonstrukce sídlišť a je jich přeměna ve fungující organismy, aby tak byly využity jejich vesměs velmi hodnotné lokality a současná infrastruktura. Bohužel, pro velkou většinu investorů není sídliště dobrou adresou. A ve srovnání se zabráním volné krajiny je to pro ně – vzhledem k tomu, že jde o rekonstrukci něčeho, co nefunguje – příliš složitý úkol.
Vyšlo v rámci rozhovoru pro červnové vydání časopisu Podnikatel
Architekt Vlado Milunić je znám především díky Tančícímu domu, jehož je spoluautorem.
