Ač pořád slyším, jak se rozdíly mezi evropskými zeměmi stírají, pořád jsem překvapený, jak jsou Česko a Německo opravdu stejné. Když po dálnici překročím hranice směrem od Ústí nad Labem na Dresden, jediné, co se změní, je větší přítomnost větrníků v krajině a menší přítomnost škodovek na silnicích. Při trošku pozornějším pohledu pak zjistím, že cedule jsou tu v jiném jazyce a kilometrovníky jsou modré, nikoli žluté jako na naší D1. Na řadě konkrétních detailů se ale ukáže, že zdání klame.
Větrníky, kam se podíváš
Dnes jsme vyrazili s dalšími jednadvaceti silničáři, úředníky a dalšími odborníky na Výpravu do alejí Rujány. Nedělní pospávání vzalo za své o půl šesté ráno, abych se z Brna stihl včas dopravit na sraz u autobusu před pražským hlavním nádražím. S potěšením zjišťuji, že s námi jede i zástupkyně odboru životního prostředí z městského úřadu mého rodného Frenštátu pod Radhoštěm. Moravskoslezská klika bude na výletě vůbec silná.
Přestože jsou si země Evropy v mnoha ohledech stále podobnější, je už nedaleko za hranicemi cítit, že životnímu prostředí i přírodě v užším smyslu slova tady poskytují o dost více prostoru, že hraje v německé krajině a pravděpodobně i mentalitě poněkud významnější roli než u nás. Už jenom těch lesů - jen co jsme zajeli za Dresden, lemují naši cestu lesy. Pořád. Až na kraťoučké úseky vlastně všude. A nejsou to lesy našeho charakteru - namnoze v řádcích zasázené a holosečně kácené. Okolo dálnice samozřejmě jistým ořezem a místy prokácením prošly, ale celkový dojem je velmi přírodní. Popadané větve i celé stromy, které postupně tlí a podléhají přirozeným přírodním procesům.
Lesy lemují dálnice na dlouhých úsecích. Řada z nich vypadá velmi přírodně, drobnější úseky pak hospodářsky.
Buď jsme vjeli do jiné spolkové země, nebo mají Němci v pravidlech, že severo-jižní dálnice musejí být lemovány lesy a východo-západní poli. Jinak si totiž neumím vysvětlit tu razantní změnu krajiny. Zelené lány, kam se podívám. Místy prodchnuté větrníky, jinde krajina skoro připomíná širé kazachstánské stepi. V každém případě ale volná krajina otevírá pohledy a průhledy na desítky kilometrů alejí okolo silnic nižších tříd. Samozřejmě i v těchto končinách se najdou enklávy divočící přírody, evidentních "důkazů" už ale 130 kilometrů od Stralsundu není tolik.
Polí jsou tu celé lány. Ale velmi často jsou oddělena alejemi. V krajině to vytváří velmi příjemnou strukturu.
Přejezd z pevniny na ostrov je skutečně impozantní. Obrovský most, doplňující svého staršího, uprostřed zvedacího předchůdce, aby pod ním mohly proplouvat lodě. Nové konstrukce je vysoká, přitom na pohled subtilní.
Impozantní most spojující pevninu a Rujánu
Jen co jsme se vyskytli na Rujáně, okouzlily nás přírodní a často mechem porostlé střechy domů, a co aspoň mi vyrazilo dech, bylo ubytování v Jugendherberge Prora. Do nedávna opuštěný, nikdy nedostavěný, při odchodu Sovětů významně poničený komplex, který měl podle hitlerovských plánů soužit německým vojákům zraněným za války, v myšlené budoucnosti třetí říše to mělo být monumentální, skoro pět kilometrů dlouhé letovisko pro nejširší vrstvy obyvatel. Možná to bude znít zvláštně, ale poničené a opuštěné stavby, uvnitř z litého betonu, mají zvláštní poetiku. Aspoň pro mě.
Prora - místo našeho ubytování, nedostavěný mamutí rekreační objekt, někdejší kasárna východoněmecké verze "pomocných technických praporů"
Pro dnešek končíme, celodenní cesta dá docela zabrat. Zítra ráno hurá za odborným programem.
Za možnost vydat se na Výpravu do alejí Rujány patří dík německé nadaci DBU.
Pokračování reportáže - 2. část >>
