Úterý bude dnem, který kompletně strávíme v terénu. V alejích, na loveckém zámečku, v alejích a v přímořském letovisku, které je opět plné alejí.
Video z výpravy do alejí Rujány
Jakmile jsme poblíž Lancken - Granitz vystoupili z autobusu, hned naproti mohutné kaštanové aleji stál stánek nějaké místní obyvatelky s domácími přírodními produkty: různé marmelády, mýdla, mošty, ale i teplý rakytníkový, jen mírně alhokolizovaný nápoj. Ale proto tu nejsme. Vydáváme se směrem na lovecký zámeček Granitz. Cesta vede dlouhou alejí, jež je tvořena převážně dvousetletými jírovci (139 z celkem 168 stromů), o kterých místní starostka Henny Hoffmann zaníceně vypráví.
Kiosek s nepřeberným výběrem místních produktů, často rakytníkových (Foto: Jan Losenický)
A proč že jsme se vydali zrovna do této aleje? Protože je to mimo jiné modelová alej našeho mezinárodního projektu s organizací Insula Rugia, dobře se o ni stará nejen samospráva, ale i místní komunita a zemědělci, kteří okolo staletých velikánů obhospodařují svá pole.
Foto: Jan Losenický
Je to prostě symbol místního kraje s nezměrným turistickým významem.
A jak to na alejové cestě k loveckému zámečku Granitz funguje konkrétně? V tuto chvíli je to vlastně modelová alej společného projektu Arniky a organizace Insula Rugia, na které budeme prezentovat příklad ideální péče. Aby uměli ti, kteří chtějí tu kterou alej zachránit, správně naplánovat potřebnou péči a další dění okolo aleje, je nutné nejprve odborně posoudit jednotlivé stromy. Pak je na řadě jednání úřady o tom, jak se nastaví cíle a priority v péči o stromy a jejich okolí, no a nakonec, aby bylo o alej postaráno i do budoucna, je nutno nastavit správný statut ochrany. Aby bylo vše v pořádku podle německých zákonů – a abychom se my v Česku mohli inspirovat. A z čeho je to všechno placené? Ze speciálního alejového fondu, o jehož zřízení u nás také usilujeme (a jehož existenci předjímá i náš zákon o ochraně přírody).
Tlumočnice Petra právě překládá povídání místní starostky Henny Hoffmann o tom, jak o alej pečují (Foto: Jan Losenický)
Jaké problémy pak tato konkrétní alej má? Stejně jako skoro všude v Evropě, i na Rujáně decimuje jírovce malý motýlek jménem klíněnka. Okolo aleje jsou navíc pole (jako na mnoha jiných místech), z nichž chtějí zemědělci urvat co nejvíce. Unikum aleje v Lancken - Granitz je v tom, že funguje spolupráce mezi obcí a zemědělci, kteří nejen že neorají až k samotným kmenům (a nelikvidují tak kořeny), ale jeden z nich dokonce poskytl místo pro uložení a následnou likvidaci listí napadeného klíněnkou. A ještě si z hrabání listí v aleji udělali v obci slavnost. Takže rozhodně je čím se inspirovat.
Mezi polem a stromy zůstává dostatečně široký pruh, kořeny tak nedostávají "zabrat" od zemědělské techniky (Foto: Jan Losenický)
Alej je v jednom místě rozdělena úzkorozchodnou turistickou železnicí s parními vlaky. Železnice vede po poměrně velké části Rujány a místní se o ni příkladně starají – kromě udržování trati v dobrém stavu, umisťují v jejím okolí i informační tabule a sázejí stromy.
Jedno z turistických lákadel Rujány - úzkorozchodná železnice s parním provozem (Foto:Jan Losenický)
Když jsme překonali železnici, čekal nás poměrně prudký kopec. A protože bylo poměrně brzké jaro, lemovaly stezku kytky odpovídající takzvanému jarnímu aspektu – a z něj na sebe největší pozornost strhávaly sasanky hajní. Lovecký zámeček samotný nabízel mimo prohlídkové trasy také výstup do věže. Z té byl jedinečný výhled do okolí. Ale cesta nahoru byla pro výškofobika, jako jsem já, docela utrpením. Fotit jsem nebyl schopen, proto využívám fotek kolegy Jana Losenického, ostatně jako v celém tomto díle.
Lovecký zámeček Granitz... (Foto: Jan Losenický)
...a výhled do alejové krajiny Rujány z jeho věže. (Foto: Jan Losenický)
Po vycházce (a obědě v místní restauraci) jsme se vydali autobusem dalšími alejemi. Anette Gross nám pak po cestě vyprávěla, co můžeme okolo silnic vidět. Jeli jsme například silnicí, kterou paralelně doprovázela cyklostezka. Když se totiž silnice rozšiřovala, museli silničáři jako kompenzační opatření vybudovat právě onu cyklostezku – a okolo ní vysázet stromy. Bohužel ne všude se povedlo staré stromy zachránit, právě kvůli příliš intenzivní dopravě. Třeba v Baabe to úplně neklaplo, staré stromy padly, ale opět musely být coby kompenzace vysázeny nové. V Lobe se bude muset situace stromů také brzy řešit, protože letité jasany začínají mít problém s nějakou houbovou chorobou. A co v Gager? Tam starou alej italické formy topolu nahradily mladé břízy.
Cyklostezka, samozřejmě také lemovaná alejí, coby kompenzační opatření za kácení stromů při rekonstrukci silnice (Foto: Jan Losenický)
Po silničkách, které mi svou šířkou a alejovým lemováním připomínaly komunikace II. a III. třídy na Jesenicku, jsme dojeli až na samý okraj Rujány, do obce Thiessow. Pršelo, foukalo, ale ani to nám nezabránilo vyrazit aspoň na chvíli na pobřeží. Někteří se snažili najít v tom zalíbení, jiní evidentně vzpomínali, jak sem před lety jezdili na dovolenou. Ale vězte, že 14. dubna by se tady nechtěl koupat snad nikdo.
Snad jediný, kdo byl s počasím více méně spokojen, byl racek (Foto: Jan Losenický)
Cestou zpět do Prory nás čekaly ještě dvě zastávky. Jedna neplánovaná, jedna důsledně naplánovaná. Tou první byla procházka po místním „něco-jako-skanzenu“. To místo se jmenuje Gross Zicker. Řada domů je starých stovky let, ale jsou udržované a mají své využití coby obydlí nebo třeba penziony. Jeden z nich je ale výjimečný a je to místní turistické lákadlo – takzvaný vdovský dům: Pfarrwitwenhaus. Nechci se raději moc pouštět do interpretace jeho minulosti a proto ty, kteří vládnou německým jazykem, odkážu na Wikipedii >> Pro ty ostatní jen naznačím, že v těchto končinách panoval do 18. století zvyk, že si vdovu po zemřelém knězi vzal za ženu kněz nově příchozí, svobodný. Zůstávala tedy bydlet na faře a bylo o ni postaráno. Jednoho dne, v době dánské nadvlády, se proti tomuto zvyku postavil panovník a na místo vyslal kněze s celou rodinou. Aby ale vdova neskončila na ulici, nechal právě pro vdovy po knězích vystavět tento dům. Dnes slouží jako muzeum, galerie a místo pro pořádání různých uměleckých dílen.
Gross Zickerdovský dům v Gross Zicker (Foto: Jan Losenický)
Další cesta už vedla „jen“ do přímořského letoviska Binz. Turistů a rekreantů tady bylo v tuto dobu skutečně pomálu. Zima a plískanice ustoupily, ale jen mírně. Takže jsme si po nedlouhé vycházce po dlouhém molu rychle pomáhali do nějaké příjemné kavárny. A nebylo úplně jednoduché takovou najít. Nakonec se to ale povedlo a jako asi nejlepší místo, kam v nepříjemném počasí zapadnout na výbornou kávu, uhlazený rum a za jedinečnými pohledy, můžu doporučit kavárnu na Zeppelinstrasse. Jak jinak, než stromy lemovanou ulici, navíc doplněnou o značku upozorňující řidiče, ať dávají na stromy pozor.
A málem bych zapomněl na jednu dost podstatnou součást celého dne. Sice poměrně prochladlí, ale zážitkůchtiví, domluvili jsme se s průvodkyní po někdejším, hitlerovským Německem plánovaném dovolenkovém letovisku krátkou exkurzi. Exkurzi po části skoro pětikilometrové stavbě, která měla Němce připravit na takzvanou „velkou politiku“, po komplexu, který se stal postupem času lazaretem, výcvikovým střediskem východoněmecké armády a kasárnami východoněmecké obdoby našich pomocných technických praporů. Po Proře. Ale protože to s alejemi příliš nesouvisí, můžete se na pár obrázků podívat tady >>
Na Výpravu do alejí Rujány jsme se mohli vydat díky projektu podpořenímu Německou spolkouvou nadací DBU.
Poračování - 4. část reportáže >>
