Začíná den pro náš pobyt na Rujáně poslední. Po celodenní „alejové turistice“ a večerní prohlídce částečně chátrajícího a částečně rekonstruovaného komplexu Prora začínáme poněkud klidněji – několika přednáškami. V Arnice totiž tvrdíme, že dokonalý přehled o stromech, promyšlená strategie, patřičná péče a propagace jsou nejen výhodné pro stromy samotné, ale také pro regiony, v nichž dané aleje rostou. Mohou přinášet nemálo prostředků, které sem přivezou turisté. Ale vyrazíme i ven, a to nejen za alejemi.
Už ozkoušené Naturerbe Zentrum se stalo základnou pro náš dopolední program. Markus Hentschel z katastrálního úřadu ve Stralsundu nám představil německou podobu databáze alejí. Podobnou, kterou teď ve spolupráci s Ostravskou univerzitou připravujeme pro aleje Moravy a Slezska (a věříme, že v budoucnu pro celou republiku). K čemu slouží? Právě k tomu, aby silničáři, úředníci i odborníci měli přehled, kde jsou jaké stromy a aleje, v jakém jsou stavu – a podle toho mohli třeba plánovat rozpočty a projekty, aby bylo o stromy řádně postaráno. Nebo k plánování nových a kompenzačních výsadeb stromů.
 |
 |
 |
Foto: Jan Losenický
Druhým řečníkem pak byl prof. Jürgen Peters, který už zavítal i do Česka a setkal se s řadou lidí, kteří mají s ochranou alejí co do činění. Často například slyšíme, že aleje jsou jen jakýmsi reliktem z doby renesance a zejména baroka, v dnešní době bez smyslu a užitku. Namnoze dokonce jsou to prý přímo zabijáci a do moderních plánů a moderní dopravy nepatří. Je to vážně tak?
Profesor Jürgen Peters (Foto: Jan Losenický)
Profesor Peters tyto mýty racionálně vyvrací. Nebavme se teď o nostalgii, kterou k alejím cítíme „jen“ proto, že jsou typickou součástí naší krajiny a známe je už od narození. Odhlédněme také od „tvrdé“ ekonomické argumentace, kdy se někteří snaží služby poskytované stromy a alejemi přepočítávat na peníze (jde o ony ekosystémové služby). Nic se však nemění na faktu, že lidské oko, lidská mysl interpretuje krajinu osázenou alejemi jako atraktivní. Do takové krajiny se člověk rád vypraví a stráví v ní nikoli nepodstatnou dobu. Z estetického hlediska přinášejí i křivolaké aleje do prostředí harmonii a my jsme schopni je vnímat jako nedělitelný celek, který má přesto jistý řád.
Jak tou souvisí s turismem a místním rozvojem? Jak psáno výše, lidé do takové krajiny jezdí trávit volný čas. To mimo jiné znamená, že někde musejí pít, jíst, odpočinout si, přespat. Touží také při svých pěších, cyklistických a automobilových toulkách něco zajímavého vidět. Co si z těchto faktů vzít? Že pokud tohoto potenciálu využijeme, můžeme do svého regionu přitáhnout řadu turistů, z blízka i z daleka, kteří v kioscích, na zámcích a hradech, v muzeích a penzionech nechají své peníze. A pomohou tak lokální ekonomice. A toto není teorie, kterou by se někdo snažil napasovat na postkomunistické české nebo polské reálie. To je fakt, který potvrzují zkušenosti nejen z Německa, ale také z Toskánska v Itálii nebo zkušenosti švédské.
Převedeno do řeči peněz, jen němečtí, tedy domácí, a jen cyklisté (nikoli pěší turisté), utratili při svých výletech v roce 2010 (tedy v době, kdy bylo Německo v největší ekonomické krizi od roku 1970) 3,8 miliardy Eur. Slovy sto miliard korun. A podstatnou část z nich právě v místech, kde jsou silnice nižších tříd osázeny alejemi. Protože se jim tudy jednoduše dobře jezdí. A jak taková ideální trasa pro cyklisty vypadá? Kromě stromů okolo silnice je dobré, aby silnice nebyla příliš frekventovaná. Podle výzkumů univerzity v Eberswalde jde o provoz s frekvencí průměrně tří projíždějících aut za minutu. A takových silnic najdeme i u nás celou řadu. Bonusem je v Německu třeba i databáze „jedlých alejí“, tedy takových, kde rostou ovocné stromy, jejichž plody se mohou cyklisté občerstvit. Nestojí to minimálně za úvahu, zda nepřenést podobný model do Česka? (Foto: Jan Losenický)
Veskrze pozitivní prezentací jsme se rozloučili se střediskem Naturerbe Zentrum a vyrazili na postupnou cestu domů. Ta vedla, jak jinak, alejemi. Navíc přes atraktivní místa s mimo jiné zajímavými ukázkami péče o stromy, kdy při úpravách parků najdou využití i ty dřeviny, které jejich věk a zdravotní stav odsoudil k pokácení. Mrtvé dřevo je pak využito jako přirozené broukoviště, zásobárna živin, které se při postupném rozkladu uvolňují, i jako stanoviště pro netradiční druhy rostlin.
Putbus neboli Bílé město. Proč asi (Foto: Vratislav Vozník)
Jeden takový park jsme navštívili ve městě Putbus, jemuž se říká také „bílé město“. Podívat jsme se byli, hlavně na to, jak tady pečují o stromy v zámeckém parku. Od Putbus Circus, hlavního náměstí, nás odvádí průvodkyně Anette Gross z organizace Insula Rugia do hlavní aleje parku. Tvoří ji letité lípy. Mimo jiné i pro svůj věk už prošly řadou odborných zásahů – ať jde o bezpečnostní a stabilizační ořezy nebo instalaci dynamických vazeb zajišťujících koruny. A na kácení už u několika stromů muselo také dojít, naštěstí ale byly nahrazeny mladými stromky a alej tak bude mít pokračování. A jedna douška pro vlakomilce – můžete se odtud svézt parní úzkorozchodkou jak do letoviska Binz, tak k loveckému zámečku Granitz a dále až téměř na samotnou výspu Rujány – do městečka Göhren.
Na kořenech stromů tady cizopasí podbílek šupinatý (Foto: Vratislav Vozník)
Naše cesta ale pokračuje autobusem do Stralsundu, kde budeme mít odpolední „vycházku“, společnou večeři v rybářské restauraci a pak už jen odjezd do krajů českých. V dalších alejích se už nezastavujeme, byť jich projíždíme desítky kilometrů. Rujánu tentokrát neopouštíme po novém mostě s obřím obloukem, ale po stařičké cestě, vedle níž vede i jednokolejná a elektrifikovaná železniční trať.
Majestátní pilíř nového silničního mostu ze Stralsundu na Rujánu pohledem ze staré hráze přes úžinu (Foto: Vratislav Vozník)
Po menším bloudění v Stralsundu parkujeme u oceánia, vyskakujeme s autobusu a domlouváme, jak naložíme s volným časem a v kolik dáme sraz na večeři. A protože jsme na mořském pobřeží, půjdeme do rybářské restaurace – jak jinak.
Nás jako Slovany by mohlo zajímat, že Stralsund založili ve 13. století právě Slované z Rujány. Stal se také jedním z hanzovních měst, což byl v dobách největší slávy hanzy spolek několika set měst po celé Evropě, který si poměrně tvrdě hájil své obchodní zájmy i vůči vlastnímu panovníkovi. A hanzovní historie s řadou trhů, kupeckých domů i honosných gotických staveb z režného zdiva k návštěvníkovi města promlouvá i dnes.
Radnice ve Stralsundu postavená z režného zdiva a z poza ní vykukuje Kostel sv. Mikuláše (Foto: Vratislav Vozník)
Po několika hodinách toulek tu a tam, po pár pořízených snímcích a po kávě a bratwurstu nadešel čas k návratu. Nejprve jsme si u Fishermana dali platýse, pak už ale nastalo loučení, nalodění se do autobusu a odjezd na noční cestu Německem do Prahy a dále domů.
Noční pohled na plachetnici v stralsundském přístavu se se severním Německém loučíme (Foto: Vratislav Vozník)
Díky všem, kteří se na Výpravu za alejemi Rujány vydali, děkuji organizátorkám Marcele a Markétě, díky tlumočnicím Ivě a Petře a díky i řidičům. Věřím, že bude příležitost se na podobnou výpravu zase vbrzku vydat, zjistit „jak se to dělá jinde“ a náležitě si to užít.
Zajímá Vás program naší výpravy? Navštivte i fotogalerii, nebo video z výpravy.
