Obaly z evropských obchodů končí pokoutně převezené do Myanmaru, kde se v plastu topí celé vesnice. Podle vyšetřování místních i mezinárodních novinářů zveřejněných investigativním portálem The Frontier se tisíce tun odpadků, včetně obalů ze supermarketů v Polsku či Velké Británii, do země dostávají i přes Thajsko kvůli mezerám v místních i světových regulacích. Jde ale jen o jeden z projevů přehlcení světa plastem a jeho nebezpečnými příměsmi.
Novináři popisují příklady myanmarských vesnic zcela zaplavených plastovým odpadem: hromadami a celými poli sáčků, obalů, kelímků, lahví a další ušpiněné plastové hmoty na prostranství mezi domy i kolem nich, dokonce ve vodě. „Před třemi měsíci najednou začali vysypávat odpad před můj dům… Býval to obecní park,“ popsala Aye Aye Than, šedesátnice z oblasti Shwe Pyi Thar severně od Rangúnu.
Ač velká část odpadu pochází přímo z Myanmaru, mezi plastem analyzovaným novináři a experty se našly i obaly od zboží evropských společností, mimo jiné z Polska: tamější pobočky supermarketu Lidl, pivovaru Kasztelan a sýrárny Spomlek. Žádná z firem přitom do Myanmaru nevyváží – ani produkty a podle vyjádření tiskových mluvčí rozhodně ne odpad. Vtip je ovšem v tom, že podle dostupných dat se do země značná většina importovaného plastu dostává pokoutně ze sousedního Thajska.
To sice dovoz i odvoz odpadu na papíře reguluje a podřizuje poměrně přísným pravidlům, praxe je ovšem velmi děravá a trpí na notně nedostatečnou kontrolu a vymáhání norem. Místní popisují, že kolem kontejnerů se slisovaným plastem na obou stranách thajsko-myanmarské hranice funguje zavedená logistická síť, která tuny a tuny v podstatě bezúčelného materiálu pašuje, a to často s vědomím uplatitelných myanmarských pohraničníků.
V Thajsku i proto odborníci a ekologové debatují o dalším zpřísnění pravidel pro import i export. Punyathorn Jeungsmarn z organizace EARTH Thailand, s níž dlouhodobě spolupracuje česká Arnika, Frontieru ale vysvětlil, že ač je jedním ze současných problémů mimo jiné nejasná kategorizace importovaného plastu, kdy se pod formální nálepku vejde ledacos, regulace nevyřeší vše. „Zákaz (…) pomůže, ale není to perfektní řešení. Byznys si najde jiné cesty.“
Přímo v Myanmaru se, jak uvádí i thajský portál Prachatai, lidé často bojí ozvat. Zemi od roku 2021 vládne vojenská junta, která si nebere servítky s pronásledováním opozice či drastickým omezováním internetu. Rozsáhlé části území se navíc nachází ve stavu faktické občanské války mezi opozičními silami a armádou. Plast se vozí nadále, mění se snad jen výše úplatků vybíraných za jeho převoz na hranicích.
Toxický koktejl
Vysypáním tun plastu nic netušícímu člověku za domem navíc příběh jen začíná. Rozseknout nerudovskou otázku „kam s ním“ je totiž pro místní nejen krajně obtížné, ale i potenciálně nebezpečné. Do různých plastových materiálů, kolik jich jen člověk vyrábí, se přidává celkem přes 13 tisíc různých chemických přísad. U značné části nikdo neví, co přesně dělají s lidským zdravím, u jiných by možná leckdo raději netušil.
Těchto látek, mezi které lze zařadit i ty perzistentní (tedy dlouhodobě přetrvávající a takřka nerozkladné) či úžeji třeba různé zpomalovače hoření, se nejen prakticky nedá zbavit, ale v plastu se přenášejí i skrze recyklaci. Hrozí, že u exponovaných lidí přispívají ke vzniku rakoviny a narušují mimo jiné hormonální i imunitní systém. Celou řadu takových jedů a asi-jedů obsahuje například PVC. To se podle informací od The Frontier v myanmarských haldách plastu v neznámé míře vyskytuje spolu s převládajícím, teoreticky snadno recyklovatelným polyetylenem.
Se vzniklou míchanicí všeho možného ovšem těžko něco dělat. Lidé ze zamořených vesnic se tak odpadků zbavují, jak jen jde. Výjimkou není ani pálení, jímž sice hromady plastů zdánlivě zmizí ze světa, ve skutečnosti se tak ale hlavně uvolní jejich nejnebezpečnější příměsi a nové látky vzniklé při spalování do ovzduší a širokého okolí.
Ač je takové nakládání s odpadem, k jakému jsou donuceni lidé v Myanmaru, samozřejmě obzvlášť rizikové, s toxickými látkami v plastech se zachází lehkovážně po celém světě – jen je to tím absurdnější, že nás k tomu nenutí zoufalé okolnosti. Studie Global survey of dioxin- and thyroid hormone-like activities in consumer products and toys, publikovaná nedávno za přispění odborníků z Arniky v prestižním časopise Environment International, odhalila až šokující míru nebezpečných příměsí i v široké škále zcela běžných produktů z „černého plastu“, tedy recyklovaného elektroodpadu.
Látky užívané jako zpomalovače hoření (jako je například tetrabrombisfenol A) a nechtěné produkty spalování odpadu, obsahující bromované látky, jako např. bromované dioxiny (PBDD/F), jež mimo jiné narušují neurologický vývoj a fungování štítné žlázy dětí, výzkumníci našli třeba v různých plastových rukojetích, ale i čelenkách, ba dokonce hračkách. Mezi ty patří vůbec nejtoxičtější předmět z celého mezinárodního souboru: v Česku prodávaná skládací kostka s Krtečkem. Pokud by ji například roční dítě vkládalo do úst – jako to děti zkrátka dělají –, utrpělo by zásah několikanásobně více dioxiny, než kolik činí tolerovatelný denní příjem stanovený Evropskou agenturou pro bezpečnost potravin.
Všechny znepokojivé informace mají společnou mezinárodní netečnost k zahlcování životního prostředí plastem: ať už v podobě hromad odpadu pochybně odvážených do zemí globálního Jihu, kde se lidé mohou jen obtížně hájit, či ještě zákeřněji prostřednictvím toxinů ve výrobcích ze „správně“ využitého, recyklovaného materiálu. Obojí sice mají regulovat mezinárodní dohody – jmenovitě Basilejská a Stockholmská úmluva –, u obojího jsou tu ale značné rezervy, dané mimo jiné zájmy velkého byznysu či spletitým mezinárodním děním.
Současná omezení nefungují
Vrátíme-li se do jihovýchodní Asie, sem se pozornost vývozců odpadu obrátila po roce 2017, kdy přestala zahraniční – tedy zhusta americké a evropské odpadky – přijímat Čína. Ta dříve stála za skoro polovinou světového importu vyhozeného plastu. Nicméně kvalita materiálu se průběžně snižovala, zatímco ekologické následky v podobě nevyhnutelného znečištění ovzduší a vody rostly. A mašinerii odpadového vývozu nešlo jen tak zastavit.
I v daném regionu samozřejmě platí mezinárodní závazky, které by měly proudy odpadků významně regulovat. Thajsko, sloužící jako překladiště pro Myanmar, v červnu ratifikovalo dodatek Basilejské úmluvy, ve zkratce zakazující vývoz nebezpečných látek – včetně rizikového plastu – z globálního Severu do rozvojových zemí. Ten je podepsaný také takřka všemi zeměmi OSN, byť s výjimkou Spojených států amerických.
Jak ale popisuje investigace myanmarského Frontieru, basilejské regulace se zkrátka porušují. Jim Puckett, výkonný ředitel Basilejské akční sítě, jež plnění pravidel sleduje, přímo viní vlády, pro něž je zkrátka nejpohodlnější a nejvýnosnější vývoz tisíců tun plastu ignorovat. A náprava se rodí jen postupně.
Evropská unie v polovině listopadu našla politickou shodu rozvinout dřívější zákaz vývozu nepoužitelného plastového odpadu novým opatřením. To má zakázat veškerý export plastu do zemí mimo společenství rozvinutých zemí OECD. Po pět let mají trvat jen možné výjimky tam, kde se podaří splnit podmínky, jež mají zaručit, že plast neskončí někde jen tak nasypaný. Experti úpravu vítají, podotýkají ovšem, že dosavadní pravidla se masivně porušovala, a bude tedy zapotřebí skutečné snahy Unie i členských států zastavit také šedý trh a vyložené pašeráctví.
Široká aliance nevládních organizací a občanů napříč Evropskou unií, Rethink plastic, označuje dosavadní evropskou praxi vyloženě za „odpadový kolonialismus“. A podotýká, že jen za rok 2022 vyvezla EU před milion tun plastového odpadu do zemí, kde je nakládání s ním přinejmenším pochybné: skládkuje se, spaluje či skrytě převáží jako ve shora popsaném případě. „50 % z něj putovalo do zemí mimo OECD, jako je Malajsie, Vietnam, Indonésie a Thajsko, zatímco 33 % bylo vyvezeno do Turecka,“ shrnuje aktuální vyjádření Rethink plastic.
I přes nové regulace je tedy velmi otevřenou otázkou, zda pod hromadami odpadu neskončí i další myanmarské (nebo jiné) vsi. Ať již kvůli nezápadním, vnitroasijským exportům odpadu, trvajícímu porušování pravidel či zkrátka tomu, že celosvětově se produkce plastu v prvních dvou dekádách jednadvacátého století zdvojnásobila a totéž se může zopakovat do roku 2050. Přičemž již nyní se z něj podle údajů OSN zrecykluje jen zhruba 9 procent. Znepokojivé otazníky trvají také kolem persistentních organických polutantů – a ani ty jen tak nezmizí.
Budoucnost bez plastů, nebo ve friťáku
Obojí by mohla na úrovni OSN řešit takzvaná Mezinárodní plastová úmluva – či slovy jejího prozatímního návrhu „mezinárodní, právně závazný nástroj proti plastovému znečištění, včetně toho v mořském prostředí“ –, na jejíž podobě se jednací výbor Spojených národů plánuje shodnout do konce příštího roku. Může jít o zásadní dokument vedoucí k omezení výroby zbytečných plastů a načrtnutí tolik potřebných, skutečně mezinárodních systémů kontroly a regulace nebezpečných příměsí.
Jenže i po třetím kole vyjednávání jsou výsledky nejednoznačné. Pokrok zůstává velmi pomalý, a i když existuje určitá obecná shoda na nutnosti řešit toxické chemikálie, naftařské velmoci a velcí výrobci tlačí proti zpomalení výroby plastů, respektive proti skutečným regulacím jako takovým. V módě je navíc ukazování na zcestná „řešení“, jako je možnost odpad pálit – a vypustit do již tak řádně topící atmosféry další gigatuny skleníkových plynů.
„Pokud zjednoduším cynismus, s jakým toto ‚společenstvo ropy‘ přemýšlí o budoucnosti, chtějí nás buď usmažit (ropa jako palivo je zdrojem skleníkových plynů) anebo utopit v plastech. Případně až nás utopí v plastech, tak nás dosmaží jejich spalováním v podobě plastových odpadů či paliv z nich vyrobených,“ shrnul dojmy mnohých Jindřich Petrlík, odborník na toxické látky z Arniky, který se posledního jednání v keňském Nairobi osobně účastnil.
Delegáti se znovu sejdou v dubnu. Především zástupci zemí globálního Jihu, kterých se zahlcení plastem dotýká nejvíce, a k nadprodukci dlouhodobě kritické nevládní a expertní organizace se rozhodně nevzdávají. Uvědomují si, že jde o bezmála historickou příležitost zpomalit jednu z největších hrozeb pro životní prostředí i lidské zdraví, jakou si zvlášť v éře klimatické krize nemůžeme dovolit propásnout.
Ozývají se i další hlasy volající po konkrétních změnách. Například v rámci Evropské unie řada nevládních organizací žádá celounijní odklon od výše zmíněného, celé spektrum nebezpečných přísad obsahujícího PVC. „Všechny současné vědecké poznatky ukazují, že používání PVC je problematické a vede k závažným zdravotním a environmentálním problémům ve všech fázích jeho životního cyklu. Udržitelná výroba PVC proto není možná,“ shrnuje nedávno spuštěná petice, k níž se Arnika v nejbližší době připojí.
Arnika také vydala výzvu Budoucnost bez plastů, kterou může kdokoli podpořit podpisem. Aby se svět neutopil v plastu, nestačí totiž apelovat na řadového spotřebitele. Je třeba cílit na ty, kteří nadprodukci – a v důsledku tedy zamoření jak odpadem, tak mikroplasty a toxiny – na systémové rovině udržují: vlády a korporace. Mezinárodní plastová úmluva i nastavení národních či nadnárodních pravidel musí skutečně řešit jak nadprodukci polymerů, tak se postavit čelem k chemickému koktejlu od stabilizátorů PVC po zpomalovače hoření. A směřovat k výrobě jen skutečně nutných plastů, které lze recyklovat, aniž by se dětem posílaly do rukou jedovaté hračky.
Text jsme původně publikovali na blogu Arniky u platformy Seznam Médium.
