Měli bychom dostatečně porozumět bohaté historii Prahy, abychom mohli určit její novou, vznikající identitu. Je možné, že budování mrakodrapů nemusí pro vznik moderního města stačit. Je zde zodpovědnost vůči kulturnímu a společenskému rozvoji městských čtvrtí a místních komunit, obzvláště v centrálních částech, které čeká mohutný rozvoj.
Město se musí popasovat s problémy i možnostmi spojenými s rozvojem velkých veřejných prostranství. Je zřejmé, že v následujících letech se Praha stane modelovým městem v evropském, ne-li v celosvětovém měřítku, a to jak díky své historii, tak díky ohromnému potenciálu.
Nicméně vytrvalost organizace UNESCO, kulturní a vědecké instituce Spojených národů, v tom, jak Praze připomíná její dědictví, nejenže zdůrazňuje tento potenciál, ale také jeho skrytá rizika. Oblasti, které jsou v „ochranném pásmu“ města, tedy mezi jeho okraji a centrem, zůstávají otevřené vůči dosud nespecifikovanému strategickému plánování a organizaci. Ochranné pásmo je plné „bílých“ míst, co se týče nedostatku urbanistických struktur, které by bylo možno použít k propojení prostranství. Tato nedávno privatizovaná bílá místa jsou rozsáhlými, nevyužívanými plochami, jako jsou například kolejiště, oblasti na nábřeží řeky a další místa, ve kterých se plánuje velký rozmach.
Osoby a skupiny, kterým tyto plochy patří, možná nevědomě koupily dvojsečnou zbraň. I když jsou tyto lokality velmi viditelné a jejich potenciální využití ohromné, připomínají také nevyhnutelně svým majitelům, že musejí vzít v potaz i etickou zodpovědnost vůči městu. Tato rozhodnutí vyšlou do světa vzkaz o vizi a charakteru Prahy – její identitě, sebeuvědomění, hodnotě a budoucí podobě.
Slátaný rozvoj
Již existující urbanistické výhody Prahy by mohly pominout, bude-li se nová, rostoucí podoba Prahy rozvíjet bez ohledu na její minulost a současnost a na plánovanou ucelenost oddělených částí. V tržní ekonomice vede rozvoj města většinou k určité slátanině, neboť jednotliví hráči mezi sebou spíše soutěží, než by své plány koordinovali.
Je zde rostoucí tendence, aby se velké developerské projekty prosazovaly samostatně a aby umenšovaly význam okolních lokalit. Urbanistické projekty, zejména výškové budovy, které vyrůstají nedaleko od sebe, jen zřídka berou ohled na vzájemný vztah, případně přicházejí s ucelenou představou, jež by zahrnovala i sdílené prostředí. V tomto kontextu je složité udržet jednotný koncept města. Veřejná prostranství v mnoha současných návrzích týkajících se ochranného pásma jsou druhořadými, přebytečnými oblastmi, ve kterých developeři nepočítali s budovami. Prostředí, které vzniká těmito slátaninami, je zřídka oceňováno, a přitom mělo být vzato v potaz na samotném začátku.
Praha nyní potřebuje iniciovat cílené partnerství mezi jednotlivými hráči a městem jako celkem. Konflikt mezi památkáři a developery není ničím novým. Tyto dva fundamentálně rozdílné pohledy na věc představují jednoduše volbu „ano, či ne“. Obě strany se však míjejí cílem. Není to totiž o „ano, či ne“, ale spíše o „jestli a jak“. Město by mohlo silně těžit z kombinace historických a environmentálních aspektů s do budoucna zaměřenými tržními impulsy. Takový přístup by mohl být obzvláště užitečný, bude-li se Praha znovu ucházet o pořadatelství olympijských her.
Všichni sdílíme občanskou a profesní zodpovědnost za to, aby město bylo koordinováno funkčně, konceptuálně a esteticky, ve prospěch města samotného i jeho obyvatel a návštěvníků.
Je důležité zdůraznit, že v Praze vzniká mnoho samostatných center. Pro zdravý a demokratický rozvoj města je třeba, aby předtím, než se začne stavět, probíhaly otevřené diskuze o zevrubných plánech a vizích a také o nových myšlenkách týkajících se udržitelného městského plánování. Tyto myšlenky musejí zahrnovat i modernizaci a expanzi národních institucí sídlících v Praze. Město musí poskytnout prostor pro větší soutěž myšlenek, aby lidé v něm žijící mohli sledovat tuto rozpravu a aby se stali aktivními účastníky vytváření budoucnosti města. Spor o Národní knihovnu, která by měla stát na Letné, ukazuje na větší problém – že v současnosti neexistuje žádná udržitelná vize či celková koncepce rozvoje města.
Určitá možnost
Nedávná návštěva představitelů UNESCO se zaměřila na výškové budovy, konkrétně na ty, které vyrůstají na pankrácké pláni v Praze 4. To, co nakonec vyroste na tomto prostranství, je velmi důležité, neboť to bude sloužit jako model toho, jak se vypořádat s historickou identitou města a jeho budoucí podobou. Kvůli současným plánům Praze hrozí, že bude vyškrtnuta ze seznamu světového dědictví UNESCO.
Navrhované mrakodrapy na Pankráci jsou symbolem modernosti jen zpovzdálí. Pankrác je centrem rezidenční čtvrti a jako všechny urbanistické plochy s velkou historií skýtá více příležitostí a potřeb, než je na první pohled zřejmé. Existují lepší způsoby, jak přistoupit k rozvoji této oblasti, jež by například braly v potaz současně historický i moderní charakter Prahy a které by zahrnovaly i nová využití komunikující s existujícím okolím.
Až se na Prahu podíváme za 10 let, budeme vidět stopy cizího trhu, libovolně vytvářející kontrast na horizontu? Anebo uvidíme partnerství zájmů, jež vychází a splývá s okolím a minulostí? Jen čas napoví, jakým směrem se bude ubírat tato mladá demokracie. Příslib, možnosti a zodpovědnost – a také rizika – to vše už tady je.
Elan Fessler je stipendistou Fulbrightovy nadace a absolventem newyorkské Cooper Union School of Architecture. V současnosti žije v Praze.
Kontakt: Elan Fessler, @ @
