O integrovaném registru znečišťování s RNDr. Jindřichem Petrlíkem

Na úvod - co je Evropský registr úniků a přenosů znečišťujících látek a co český Integrovaný registr znečišťování:

Evropský registr úniků a přenosů znečišťujících látek (European Pollutant Releases and Transfer Register - E-PRTR) je veřejně přístupnou databází o znečišťujících látkách, jejich únicích a přenosech. Prvním ohlašovacím rokem E-PRTR byl rok 2007. Předchůdcem E-PRTR byl tzv. EPER - Evropský registr emisí znečišťujících látek založený v roce 2000. Českým ekvivalentem E-PRTR je Integrovaný registr znečišťování, do něhož jsou firmy povinny samy ohlašovat údaje. Najdete tak na jednom místě shromážděné údaje o tom, kolik těchto látek ročně vypouští konkrétní průmyslový či zemědělský provoz do životního prostředí. V České republice byl poprvé přístupný na internetu 30. září 2005.

• Jaký je rozdíl mezi IRZ a E-PRTR, jak se vzájemně ovlivňují? V čem je největší síla IRZ a jaké má slabiny v porovnání s E-PRTR?

Integrovaný registr znečišťování vznikl jako informační systém o únicích a přenosech zpočátku 72, dnes již 93 chemických látek a jejich skupin nezávisle na evropském PRTR. Jeho původním vzorem byly spíše obdobné systémy v zemích mimo Evropskou unii, i když se jim nakonec vůbec nevyrovnal. Hlavně proto, že nezahrnoval tolik látek (kanadský anebo americký systém čítají stovky látek), ale hlavně dodnes nezahrnuje informace o vstupech látek do výrobních procesů. Chybí tedy data o jedné straně rovnice vstupy – výstupy. IRZ i E-PRTR mají společného jmenovatele v Protokolu o PRTR k Aarhuské úmluvě, tedy mezinárodní Úmluvě o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Ve srovnání s E-PRTR obsahoval IRZ méně látek, a proto bylo nutné přijmout nový zákon o IRZ, aby se látky doplnily. Je však nutné říci, že z praktického hlediska nemá doplnění 21 látky příliš vysokou hodnotu, protože jen o jedné z nich musely české podniky podat hlášení. Informování veřejnosti se tak fakticky příliš nerozšířilo. Pokrokem je zpřísnění ohlašovacích prahů pro dioxiny, tedy skupinu látek označených též zkratkou PCDD/F (polychlorované dibenzo-p-dioxiny a dibenzofurany). 

Paradoxně mohlo při aplikaci E-PRTR do českého právního řádu dojít k omezení dostupných informací, protože český IRZ je specifičtější v ohlašování chemických látek přítomných v odpadech a rovněž se ohlašovací povinnost odvíjí od překročení tzv. ohlašovacího prahu pro danou látku. Pokud tedy určitý provoz vypustí do ovzduší například více jak 0,1 g dioxinů (vyjádřeno v toxickém ekvivalentu) za rok, musí jejich množství vypuštěné za příslušný rok ohlásit do IRZ. Už to není omezeno tím, že by měly povinnost ohlašovat jen určitá průmyslová odvětví, jak je tomu v E-PRTR. Tím jsem také, myslím, řekl, jaké jsou silné stránky IRZ – ohlašování množství chemických látek v odpadech a povinnost ohlašovat pro všechna průmyslová odvětví bez rozdílu. Podobnou právní úpravu má více států – například Velká Británie, USA, Kanada. 

• Zavedení IRZ předcházel dlouhý proces schvalování. Přesto existují stále skupiny, které se snaží dohodnuté kompromisy dále omezit nebo dokonce registr zrušit. Je IRZ v té podobě, jak ho známe dnes, stále ohrožen? A pokud by k tomu došlo, kdo by na „osekaném“ registru získal a kdo tratil?

Snaha IRZ omezit stále existuje ze strany konzervativní části průmyslu. Nechci to zobecnit na průmysl jako takový, přestože za omezení IRZ lobují hlavně lidé ze Svazu průmyslu a obchodu ČR a lidé z Ministerstva průmyslu a obchodu. Z reakcí průmyslových podniků vím, že nereprezentují názor celého průmyslu. Průmyslovou lobby prosazovaná omezení se týkají různých částí IRZ – hlavně jim vadí ohlašování chemických látek v odpadech, ale také sledování dvou látek, které jsou v českém IRZ navíc ve srovnání s evropským registrem – styrenu a formaldehydu. Tyto látky jsou problémem v plastikářském, stavebním a dřevozpracujícím průmyslu. Jde tedy zřejmě o tlaky z této strany. Přitom například emise styrenu patří ve srovnání s jinými problémy v průmyslu k těm snáze řešitelným. Co se týče odpadů, nepochybně by veřejnost přišla o určitý dohled nad pohybem nebezpečných látek v odpadech a vydělaly by na tom firmy, kterým skrytí takových dat vyhovuje. Prodělaly by na tom stát a veřejnost. Státní instituce by přišly o cenný zdroj informací, který na druhé straně zatím ještě plně nedocenily.

Co se týče zrušení IRZ, nemusíme se ho, myslím dnes již  bát. Muselo by k němu totiž dojít v celé EU zrušením E-PRTR.

• Jak mohou občané využít IRZ pro to, aby žili v prostředí s minimální chemickou zátěží z různých podniků?

Jednoznačně jako zdroj informací, a to pokud možno aktivně. Mám tím na mysli využití IRZ coby vstupní informace k následným krokům. Například vyhodnocení Kronospanu v Jihlavě jako největšího průmyslového zdroje úniků formaldehydu v celé České republice pomohlo místním lidem přimět závod k opatřením, jež vedla k redukci emisí této rakovinotvorné látky. Samozřejmě se lidé nemohou spokojit s jedním číslem z IRZ, ale musejí pátrat dál - požádat o protokoly z měření emisí, poradit se s odborníky, vypracovat určitý plán tlaku na příslušný provoz, případně zastupitelstvo města či obce. Dlužno říci, že jsou to velice často právě obce a města, kdo data z IRZ využívají k tlaku na průmyslové provozy ve svém obvodu, aby zredukovaly množství vypouštěných škodlivin. To by nebylo možné bez každoročního vyhlašování žebříčků největších znečišťovatelů, které v České republice dělá Arnika. V jiných zemích pak jiné nevládní organizace – ve Velké Británii to dlouhou dobu byli Přátelé Země.

Pasivním využitím dat IRZ je základní orientace lidí o kvalitě životního prostředí v určité lokalitě například při koupi nového bytu. I toto pasivní využití IRZ, se kterým se setkáváme, je signálem pro místní zastupitelstva, že by měla vyvinout tlak na snižování úniků toxických látek z provozů v obci či městě.

• V současnosti obsahuje IRZ 93 látek - je to podle Vás dostatečné? O jaké látky byste ho případně rozšířil? Bylo by to podle Vás možné legislativně prosadit? A jsou dostatečně nastaveny prahy pro ohlašované látky?

To je hned několik otázek, pokusím se na ně postupně odpovědět. Myslím si, že 93 látek v registru ani zdaleka nevystihuje reálný vliv průmyslových provozů na životní prostředí. Když to srovnáme s tím, že například stovky látek jsou vyhodnocené jako rakovinotvorné anebo látky ovlivňující náš hormonální systém, je to rozhodně velice málo. Na druhou stranu nemá smysl IRZ rozšiřovat o látky, které pravděpodobně v České republice nevypouští anebo nepoužívá vůbec žádný podnik. K doplňování IRZ by měla vzniknout odborná komise při MŽP, která by tento systém pravidelně doplňovala a upravovala. 

IRZ by si určitě zasloužil rozšíření například o bisfenol A, větší škálu bromovaných zpomalovačů hoření, některé stabilní a bioakumulující se fluorované látky. Například tedy o látky nedávno doplněné na seznam Stockholmské úmluvy o perzistentních organických látkách. Nedělám si iluze, že je politicky reálné takové rozšíření prosadit; navíc při úspěšně vyvolávané náladě ve společnosti, že průmysl je již tak příliš sešněrován zákony na ochranu životního prostředí. Lidé, kteří takovému tvrzení věří si však neuvědomují, že za současné vypouštění přílišného množství škodlivin nakonec zaplatíme v budoucnu horentní sumy peněz za zvýšenou zdravotní péči a za náklady na nápravu ekologických škod.

Vrátím-li se ještě k ohlašovacím prahům pro jednotlivé látky – pro některé nejsou vůbec nastaveny tak, abychom obdrželi dostatečné informace o tom, jak konkrétní provozy zatěžují životní prostředí. Například ohlašovací práh na úrovni 10 kg za rok pro emise hexachlorbenzenu do ovzduší je nastavený výše než je celkové množství této látky vypuštěné v České republice do ovzduší všemi zdroji jejích úniků. Přitom se jedná o látku nebezpečnou již ve velice nízkých koncentracích v prostředí. Tento příklad je do očí bijící, jiné případy špatně nastavených ohlašovacích prahů samozřejmě nejsou tak markantně viditelné.

• Poskytuje IRZ dostatečnou kontrolu nad znečištěním, vzhledem k tomu, že údaje jsou zveřejňovány až devět měsíců  po konci roku, ke kterému se vztahují?

Myslím, že ano. Podstatná je jeho hodnota jako vstupního informačního zdroje a srovnání mezi jednotlivými provozy. Daleko spíše bych se však tázal, zda se během půl roku, po který mají být data dodávaná do IRZ průmyslovými podniky prověřována, skutečně něco děje. Podle  reakcí některých podniků i podle do očí bijících nesmyslů to vypadá, že se nedaří údaje v IRZ dostatečně prověřit. Je jasné, že to závisí na personální kapacitě ministerstva a jím řízených organizací.

• Kontroluje někdo zpětně podniky, zda čísla, která do IRZ uvedou se zakládají na pravdě? A jsou tyto kontrolní mechanizmy funkční?

Mělo by to dělat Ministerstvo životního prostředí ČR anebo jím pověřená instituce. Přestože se to zlepšuje a kontroly jsou znatelné, stále ještě dochází v ohlašovaných množstvích k řadě nepřesností a paradoxně často v neprospěch průmyslových provozů, protože jejich pracovníci prostě provedli výpočet špatně. Často si toho všimnou až, když jsou překvapeni, že figurují na některé z hlavních příček žebříčků největších znečišťovatelů. Přestože mechanismus kontroly stále není zcela funkční, nelze očekávat, že někdy bude možné zkontrolovat všechna data ohlášená do IRZ stoprocentně.

• Víte o nějakém případu, kdy byl nějaký podnik sankciován za nepravdivé údaje do IRZ?

Vím o drůbežárně v Košičkách, se kterou zahájila Česká inspekce životního prostředí řízení o udělení pokuty za neohlášení emisí amoniaku. Jak to dopadlo nevím. Je však zřejmé, že v řadě případů podniky ohlásily úniky či přenosy látek až pod tlakem ze strany České inspekce životního prostředí. Zda se jednalo o pokuty, však nevím.

• Jak dlouho již vyhlašuje Arnika žebříčky největších znečišťovatelů, tzv. top-teny? Jak Vás to napadlo a proč jste s tím začali?

Celorepublikový žebřík vyhlašujeme od prvního roku existence IRZ, tedy od roku 2005, krajské jsme pak začali připravovat až o rok později, tedy od roku 2006. Podobné žebříčky vyhlašují nevládní organizace v řadě zemí, kde fungují informační systémy podobné českému IRZ, tedy například ve Spojených státech, Kanadě či Velké Británii. Proto jsme nemuseli pro inspiraci chodit daleko. Stačilo se podívat na internet. Zároveň je logické, že bez podobných žebříčků neexistuje tlak na průmysl ke snižování množství vypouštěných toxických látek, a to by byla škoda. Navíc bylo zřejmé, že se k vyhlašování podobných žebříčků naše ministerstvo neodhodlá. Bohužel zatím nejsou data z IRZ pořádně využita ani pro jiné účely. V USA například vláda vyhlásila program, jehož cílem bylo snížení úniků určité skupiny škodlivin. Tento program byl vázaný právě na jejich registr, kterému se říká Toxic Release Inventory (TRI).

TIP! Všechny žebříčky Arniky od počátku vyhlašování najdete zde.

• Jaké máte zkušenosti s postojem firem k IRZ a ke zveřejňování žebříčků největších znečišťovatelů?  Má zveřejňování žebříčků nějaký vliv na následné chování podniků? Například: pokud se umístí na předních pozicích mají snahu se zlepšit nebo jim je to jedno? Mohl byste jmenovat nějaký příklady z praxe, kdy IRZ přispělo ke snižování emisí?

Průmyslové podniky naše žebříčky sledují a samozřejmě jim není příjemné, pokud skončí na prvních místech. Většinou pak slibují prostřednictvím masmédií, že emise škodlivých látek sníží, ale často se také ohrazují prohlášením, že mají vše v pořádku, nepřekračují zákonné normy, jsou nositeli různých certifikátů a tak dále a tak dále. Ano, většinou příslušné emisní limity nepřekračují, ale to je životnímu prostředí a našemu zdraví jedno. V jejich případě daleko spíše záleží na tom, jaká celková množství se daných látek dostanou do životního prostředí, a to v absolutních číslech. 

Něco jiného totiž je, když emisní limit splní malý provoz, který do ovzduší za hodinu vypustí 3000 m³kouřových plynů, anebo naopak velký závod vypouštějící každou hodinu 100 000 m³ kouřových plynů. Přestože oba provozy splní zákonnou normu, ten větší zatíží životní prostředí samozřejmě více. A právě takovéto srovnání absolutních množství vypouštěných látek veřejnosti poskytuje jenom IRZ, zatímco v povoleních vydaných příslušným provozům se většinou hovoří jenom o koncentracích škodlivin na m³ vypouštěných kouřových plynů anebo na litr vypouštěných odpadních vod. Údaje o chemických látkách přítomných v odpadech pak lze najít jen v IRZ, ve vydaných povoleních ani v hlášeních o produkci odpadů za jednotlivé provozy takové údaje nenajdete.

Abych se vrátil k odpovědím na položené otázky: Zveřejňování žebříčků největších znečišťovatelů prokazatelně svůj význam má. Je to vidět  minimálně na několika „napravených“ znečišťovatelích a na zvýšené aktivitě starostů, zastupitelů a občanů v některých lokalitách. Abych byl konkrétní, žebříčky vedly ke snížení vypouštěných škodlivin z provozů jako je Ivax Pharmaceuticals v Opavě, Kronospan v Jihlavě, v několika laminátovnách vypouštějících styren atd. Samozřejmě, že se najde několik průmyslových podniků, které ani na tlak zastupitelů a občanů nedají, natož na jednou ročně zveřejněné žebříčky největších znečišťovatelů.

• Jsou podniky, které jsou nenapravitelné a objevují se v IRZ pravidelně? O jaké typy podniků se například jedná?  

Ano, jsou firmy, které se objevují v žebříčcích opakovaně a možná je jim to i jedno. Jde například o elektrárny ČEZu, chemičku DEZA ve Valašském Meziříčí anebo hutnický komplex ArcelorMittal v Ostravě. Vesměs tedy jde o provozy ve vlastnictví velkých firem, které jsou si do jisté míry jisté svými vazbami na vysoce postavené politiky. Ale ani ty nejsou odolné vůči většímu tlaku veřejnosti, což je patrné na příkladu ostravských hutí ArcelorMittal.

Někdy se některé firmy pokoušejí tvrdit, že máme nějaká chybná čísla, přestože je samy do IRZ ohlásily, anebo se zaštiťují tím, že příslušná látka není vůbec škodlivá. Naposledy například firma Hobas z Uherského Hradiště tvrdila, že styren nemá žádné karcinogenní účinky ani nemá negativní dopady na hormonální systém u člověka. Popírala tím hodnocení Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny (IARC) a Evropské komise. Před ní to samé zkoušel tvrdit o formaldehydu zástupce Kronospanu, ale současně ve firmě chystali opatření ke snížení jeho úniků.

• Čelili jste ze strany podniků v souvislosti se zveřejňováním žebříčků nějaké žalobě nebo trestnímu oznámení?

Žalobu ani trestní oznámení v souvislosti s IRZ žádný podnik nepodal. Buďto se jednalo o plané výhrůžky anebo šlo o oprávněnou kritiku naší interpretace dat. V takovém případě jsme pak vše uvedli na pravou míru. Za celou historii však šlo o dva případy, kdy se jednalo spíše o nešťastné slovní formulace anebo chybu plynoucí ze špatně nastaveného ohlašování do IRZ.

• Fungují takovéto registry i jinde ve světě?

První integrovaný registr znečišťování vznikl v roce 1978 v americkém státě New Jersey, kde sesbírali jednorázově informace o produkci a použití 155 chemických látek (včetně jejich toků do odpadů) z více než 7000 průmyslových podniků. Tento model se potom stal základem pro návrh federálního systému sběru a zveřejňování dat již v podobě integrovaného registru znečišťování, kterému se v USA říká Toxic Release Inventory (TRI). Ten byl uzákoněn v roce 1986 mimo jiné pod vlivem katastrofy v indickém Bhópálu, kde došlo k vážné havárii v chemickém provozu americké společnosti Union Carbide. Zákon, který zavedl americký registr, se jmenuje Emergency Planning and Community Right-To-Know Act - EPCRA. Za republikánského prezidenta Ronalda Reagana tak vznikl první systém informování veřejnosti - jednotná databáze o únicích toxických látek do životního prostředí (vzduch, voda, půda a injektáže do podzemí).

Od roku 1993 ohlašují informace do národního registru toxických látek také podniky v Kanadě. Ještě dříve začali s registrem ve Velké Británii - v roce 1991. Jeho fungování však spouštěli postupně po jednotlivých odvětvích.

Obdobné systémy IRZ jsou dále v Austrálii, Japonsku, Mexiku, Nizozemí, ve Švédsku a dalších zemích. Od roku 2008 také funguje PRTR v celé Evropské unii, byť jde o velice zredukovanou formu, jak už jsem se zmínil dříve v tomto rozhovoru. Evropský registr je určitě potřeba reformovat.

Stránky Integrovaného registru znečišťování 

Vedoucí programu Toxické látky a odpady a kampaně Budoucnost bez jedů. V září 2001 byl jedním ze zakladatelů Arniky. Nejprve řídil Centrum pro podporu občanů. Od ledna 2002 až dosud pracuje jako vedoucí programu Toxické látky a odpady. Kampaň Budoucnost bez jedů vede od jejího zahájení v roce 2001. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (dříve UJEP), kde získal titul doktora přírodních věd (RNDr.). V roce 1993 absolvoval měsíční stáž v USA zaměřenou na vedení nevládních organizací zabývajících se životním prostředím. Před definitivním zakotvením v neziskovém sektoru pracoval jako vědec, státní úředník a novinář.

Tato aktivita  je součástí projektu Chemická bezpečnost občanů Evropy, který byl finačně podpořen z prostředků Evropské komise prostřednictvím Zastoupení EK v ČR.