Proč je tuňák se rtutí stále legální

Později Fellnerovi, kteří vlastní obchod s auty v Rockaway v New Jersey, vyřešili záhadu nemoci, která Deborah postihla. Téměř 12 let jedla každý den plechovku tuňáka albacore, neboť tuňák byl jedním z mála potravin, které jí nezhoršovaly Crohnovu chorobu (její rodina navíc pocházela z Norska a konzumovala hodně ryb – jak sama říká „bylo u nás normální dát si k snídani například kus tresky s chlebem“). Nikdy ji nenapadlo, že většina tuňáků prodávaných v USA je kontaminována těžkými kovy – z nichž některé výrazně překračují bezpečnou hladinu stanovenou EPA.

Deborah tedy přestala jíst tuňáka a zhruba po roce začaly příznaky otravy ustupovat. Byla však naštvaná a zmatená. Pokud vám konzumace tuňáka může způsobit vypadávání vlasů, neměla by na to upozorňovat varovná nálepka na obalu? V roce 2006 podala žalobu na společnost Tri-Union Seafoods, která vlastní firmu Chicken of the Sea, za porušování zákona New Jersey proti klamání spotřebitelů tím, že firma nepřiznala, že tento výrobek obsahuje rtuť.

„Toxické spory“ jdou obvykle těžko vyhrát a Deborah musela dlouho čelit převaze bohatého průmyslu. Netušila ovšem, že se její námitky. Na to byla připravená. Netušila však, že největší překážkou se stane US Food and Drug Administration (FDA, americký úřad pro potraviny a léčiva) – úřad, který je zodpovědný za ochranu veřejnosti před rtutí v prvé řadě.

Tuňáci jsou velký byznys. Američané snědí přibližně 3 libry konzervovaných tuňáků na hlavu za rok, čímž je tuňák druhou nejpopulárnější potravinou „z moře“ (hned po krevetách). Vláda propaguje jeho konzumaci prostřednictvím školních stravovacích programů, vládního programu pro chudé ženy a děti, a stejně tak FDA a americké ministerstvo zemědělství tuňáka doporučují. Je součástí nízkokarbohydrátových diet – dá se říci, že kulturisté na něm „jedou“. Málo tuku, spousta bílkovin, hodně omega-3 mastných kyselin, které chrání organismus proti srdečním chorobám a podporují vývin mozku v dětství. Některé plechovky s tuňákem dokonce mají nálepku s doporučením Americké kardiologické společnosti.

Díky emisím elektráren a spaloven odpadu se do tuňáků dostává významné množství metylrtuti, což je forma rtuti, která se hromadí v tukových tkáních velkých ryb a také lidí. Ve vysokých dávkách je smrtelná, v nižších dávkách je spojována se srdečními chorobami u starších lidí a s vývojovými poruchami u dětí. Tuňák však není ryba s nejvyšším obsahem rtuti, kterou jíme – první místo patří mečounům a tzv. tilefish (ty však nejsou zdaleka tak hojně konzumovány). „Tuňák je nejvýznamnějším zdrojem rtuti v potravě, protože je tak hojně konzumován“, říká Edward Groth, vědecký pracovník, který napsal studii o rtuti v rybách pro organizace Oceana a Mercury policy Project.

Nic z výše uvedeného není pro zákonodárce novinkou. V roce 1970 jistý profesor chemie z New Yorku otestoval plechovku tuňáka ze své spíže a zjistil, že obsahovala mnohem více rtuti, než je doporučená bezpečná dávka. Po vlastních testech stáhla FDA z trhu kolem milionu plechovek tuňáka. Následkem toho byla také stanoveno pravidlo, které říká, že ryba, která obsahuje víc než 0,5 ppm metylrtuti, může být stažena z trhu.

Toto pravidlo však není omezující. Nikoho nenutí nic dělat. Rybářský průmysl navíc označil nový limit za tak omezující, že zažaloval FDA. V roce 1979, na základě tvrzení že „ volnější směrnice přinesou ekonomický zisk“ (které bylo tvrzením zejména National Marine Fisheries Service), FDA zdvojnásobila přijatelnou dávku na 1 ppm, což bylo dvakrát tolik, než stanovila EPA (která je poradním orgánem rybářských spolků ohledně rtuti) a než považuje za bezpečné Evropská unie. Hladina v Číně je stanovena 0.3 ppm - tedy víc než 3x přísnější než hladina stanovená FDA. (Tuňáci koneckonců poukazují na slabé americké standardy – v roce 2006 skupina Defenders of Wildlife otestovala konzervy přímo z obchodů a zjistila, že 1 z 20, zejména konzervy z latinské Ameriky, dosahuje hodnot nad úroveň stanovenou FDA a měla být teoreticky staženy z trhu).

Po prvotních aktivitách v roce 1970 se zdálo, že FDA se přestává o tuňáky zajímat. V devadesátých letech dokonce přestalo náhodné testování ryb zakoupených v obchodech. Po letech kritiky ze strany environmentálních organizací a vědců však v roce 2000 navrhla opatření, které by upozorňovalo těhotné ženy na obsah rtuti. Původní návrh uváděl konzervy tuňáka jako produkt s vysokým obsahem rtuti. Pak se však zástupci FDA soukromě setkali se zástupci tří největších společností v zemi, které se zabývají prodejem tuňáků (Bumble Bee, Tri-Union a StarKist), s US Tuna Foundation a National Food Processors Association.

Firmy se začaly obávat. Tuna Foundation upozornila FDA na soukromých setkáních, že pokud budou konzervy prezentovány jako výrobky s obsahem rtuti, poklesne prodej nejméně o čtvrtinu a výrobci rybích výrobků „budou nuceni čelit zániku z důvodu mnoha možných žalob“. Stejně tak upozornili, že spotřeba tuňáka výrazně poklesne. A jaký byl výsledek? Samozřejmě, konečná podoba doporučení (která byla vydána po nástupu prezidenta Bushe do úřadu) konzervované tuňáky neobsahovala.

Když tedy selhala FDA, některé státy začaly přistupovat na vlastní přísnější opatření. Washington například vydal varování, že děti mladší šesti let by neměly konzumovat více než polovinu plechovky tuňáka týdně. Vědci, lékaři a ekologové však nepřestávali tlačit na FDA, aby přijala přísnější zákonná opatření založená na referenční dávce rtuti, kterou stanovila EPA jako bezpečnou.

V roce 2003 provedla FDA revizi opatření u několika druhů ryb, ale vědecké závěry byly opět donuceny přizpůsobit se zájmům průmyslu. Clark Carrington, zástupce FDA, uvedl pro Agency's Food Advisory Committee, že u návrhu tří kategorií pro obsah rtuti v rybách (vysoká, střední a nízká), nastavili pracovníci hraniční hodnoty tak, že konzervovaný světlý tuňák by skončil v kategorii „nízká hodnota rtuti“, aby „byl zachován jeho podíl na trhu v rozumných úrovních“ (konzervovaný světlý tuňák tvoří cca 75 % tuňáků na americkém trhu, zbytek tvoří tuňák albacore nebo bílý tuňák, kteří mívají větší obsah rtuti).

Nové nařízení FDA tedy varovalo těhotné a kojící ženy, aby nekonzumovaly více než 6 uncí tuňáka albacore a ne více než 12 uncí bílého tuňáka týdně. To samé doporučuje FDA u malých dětí, ovšem s nejednoznačným dodatkem, že děti „jedí menší porce“. 44 liber vážící předškolák, který by se tedy řídil doporučením FDA, by tak zkonzumoval 4x více rtuti, než jaké EPA považuje za bezpečné.

Doporučení FDA se objevilo převážně v letáčcích u lékařů, nikdy však nepožadovalo značení přímo v obchodech či na plechovkách. I tak průmysl vinil doporučení za cca 10% pokles prodeje za rok. V roce 2005 rozjely firmy kampaň za 25 mil. dolarů, s celostránkovou reklamou v novinách, která vyzdvihovala přínos omega-3- mastných kyselin („Tuňák – chytrý úlovek“) a uklidňovala ženy že „žádná vládní studie nikdy neprokázala nebezpečné hladiny rtuti u žen či dětí, kteří jedli konzervovaného tuňáka“ (pravda, ale žádná studie se na to nikdy nezaměřovala). David Burney, výkonný ředitel US Tuna Foundation uvedl pro noviny New York Times, že jeho žena jedla v roce 2005 tuňáka albacore téměř každý den co byla těhotná a jeho devítiletá trojčata jedí několik konzerv albacore týdně.

US Tuna Foundation si získala osobnosti jako je populární pediatrička doktorka Lillian Beardová, která si vydělala 6000 dolarů během 2 dní propagování konzervovaného tuňáka, plus 10 tis. dolarů ve službách společnosti pro nutriční poradenství během 6 měsíců. V říjnu 2004 Beardová publikovala sloupek v časopise Pediatric News, ve kterém radila dávat dětem „trochu teplého mléka nebo kousek tuňáka než jdou spát“, aby lépe usínaly. Samozřejmě se nezmínila o svých vazbách na průmysl.

US Tuna Foundation také navázala kontakty s vědci, v jednom případě zaplatila 500 tis. dolarů za studii Harvard Center for Risk Analysis a použila výsledky k doložení toho, že Američané nejedí dostatek ryb. Centrum pro svobodu spotřebitelů (Center for Consumer Freedom), nezisková organizace, založená tabákovým průmyslem k boji proti zákazům kouření v restauracích, také přispěchala tuňákům na pomoc, když vytvořila webové stránky, které uváděly, že standarty FDA jsou až příliš opatrné.

Mezitím, se novináři, kteří psali o rtuti v tuňácích, dostali do nepříjemností s průmyslem. National Fisheries Institute a US Tuna Foundation vedly agresivní a otevřené útoky na lidi jako Marian Burros z New York Times (který dříve v témže roce publikoval varování před rtutí v sushi z tuňáka) a Larry Wheeler v USA Today. Když jsem kontaktovala mluvčího Rybářského institutu pana Gavina Gibbonse, nejprve mne podrobil křížovému výslechu, zda jsme k tomuto článku byli navedeni ekologickými organizacemi (nebyli) a potom mne varoval, že celý rozhovor bude nahráván a přepis bude zveřejněn na webu institutu. V odpovědi na mé konkrétní otázky Gibbons uvedl, že spojování vysokých hodnot rtuti v krvi s jakýmikoliv příznaky je neprokazatelným tvrzením které je výsměchem nezávislým a prokazatelným poznatkům o přínosech konzervovaných tuňáků. Je prý nezodpovědné opakovat směšné historky o tom, jak zvýšená konzumace ryb a mořských živočichů vede k ohrožení zdraví, když tyto historky jsou v přímém rozporu s publikovanými vědeckými pracemi, které dokazují přínos konzumace ryb alespoň dvakrát týdně.

Luke Lindley je jedním z lidí, o kterých by Gibbons řekl, že je nezodpovědné o nich psát. Jako 24 letý student medicíny na Stanfordu, byl Luke „zcela uchvácen“ kulturistikou a proto jedl „ tuňáka k snídani, na oběd i k večeři“ spoustu let. V roce 2003 začal mít potíže s pamětí. Vypadávaly mu vlasy a trpěl zažívacími potížemi tak vážnými, že na rok musel přerušit studium. Konečně – poté co viděl zprávy o hodnotách rtuti v tuňácích – požádal lékaře o otestování jeho vlasů. Jiný lékař, který kontroloval výsledky, uvedl, že nikdy neviděl pacienta s tak vysokou hladinou rtuti v těle. „Myslel jsem, že jím zdravou nízkotučnou stravu“, říká Lindley. „Ale ve skutečnosti jsem konzumoval dostatek rtuti na to, aby mi začaly vypadávat vlasy.“

Dr. Jane Hightowerová publikovala v roce 2003 v Environmental Health Perspectives průzkum mezi svými pacienty a otestovala více než 100 lidí, kteří v dotaznících uvedli, že konzumují hodně ryb. Většina měla hodnoty rtuti v krvi vyšší než uvádí EPA jako přijatelnou dávku. Jedním z nich byl desetiletý Matthew Davis, který trpěl vážnými neurologickými problémy, které jeho lékař přičítal konzumaci 3 až 6 uncí konzervovaného tuňáka denně. Jeho prsty se samovolně zkroutily a při psaní se mu třásly ruce. Většina problémů zmizela poté, co přestal konzumovat tuňáka.

Dr. Michael Gochfeld, profesor hygieny životního a pracovního prostředí na Robert Wood Johnson Medical School v New Jersey, říká, že problematika otravy rtutí z ryb je pravděpodobně podhodnocená, neboť lékaři o ní často ani nevědí. Na klinice vídá mnoho případů – alespoň půl tuctu ročně. Lidé si stěžují na zadrhávání v řeči, nemotornost a problémy s viděním. „Většinou je to spojené s rybami“, říká.

FDA, stejně jako rybářský průmysl, uvádí, že se není čeho bát. „Nejsou žádné potvrzené případy prokazatelných účinků metylrtuti v komerčních rybách ve Spojených Státech,“ říká Stephanie Kwisnek, mluvčí FDA. „Jsou zde akorát nepravidelné pochybné zprávy v médiích které nelze prokázat. FDA je v žádném případě formálně nepodporuje.“

Žaloba Deborah Landvik-Fellnerové proti Chicken of the Sea by měla být zcela jasná. To, že konzumovala spoustu konzervovaného tuňáka je zřejmé, stejně jako že měla prudce zvýšené hodnoty rtuti v krvi. Soud by měl rozhodnout, zda rtuť způsobila její potíže, a zda Tri-Union by měl být zodpovědný za důsledek toho co u ní nazývají „nadměrná konzumace“, i když tato definice „ nadměrné konzumace“ je typem pojmu, jejichž stanovení spočívá většinou na soudu. Zatím se však Deborah práva nedomohla – zčásti také proto, že Bushova FDA chrání průmysl před stížnostmi jako je ta její.

V případě Deborah Landvik-Fellnerové použil Tri-Union velmi populární legální strategii – argumentuje, že její stížnost byla již „předem znemožněna zákonem“. Tento argument staví na tom, že pokud je produkt ošetřen zákonem, jakkoliv uboze, spotřebitel by neměl mít právo žalovat – a státy by měly mít zakázáno vydávat opatření či zdravotní a bezpečnostní varování přísnější, než jsou ta vládní.

Ale Tri-Union šel ještě o krok dále. Tvrdí, že vtomto případě je stížnost Deborah Landvik-Fellnerové neoprávněná, protože FDA odmítla značit varovnými nálepkami konzervy s tuňákem – jinými slovy, pokud úřady selžou v regulaci výrobku, potom je žaloba „opět předem znemožněna zákonem“.

Tento argument byl vrchním úředníkům FDA velmi dobře znám. Ve skutečnosti, Daniel Troy, vrchní advokát agentury v letech 2001 až 2004, strávil většinu své kariéry v soukromém sektoru žalobami na FDA jménem farmaceutických a potravinářských společností. Troy, který byl zastáncem nucené doktríny, nastoupil na FDA rok předtím, než prezident Bush jmenoval Lestera Crawforda, viceprezidenta National Food Processors Association, komisařem FDA. Během svého působení požádal Troy velké společnosti aby mu dodaly případy, ve kterých by agentura mohla pomoci porazit žaloby proti průmyslu právě za použití argumentu předem nuceného znemožnění žaloby. Jedním z těchto případů byla žaloba kalifornského návladního, která měla přimět společnosti produkující tuňáky zveřejňovat obsah rtuti v jejich výrobcích na nálepkách na obalu. Právník zastupující společnosti navrhl Troyovi, že dopis od komisaře Crawforda by mohl pomoci podpořit průmysl v jejich argumentu předem znemožněné stížnosti. Také rovnou přiložil obsáhlé poznámky navrhující, které body by měl komisař do dopisu zahrnout.

V srpnu 2005 dopis zahrnující přesně všechny důležité body, které advokát firem navrhl, dorazil na stůl kalifornského návladního Billa Lockyera. Společnosti produkující tuňáky jej rychle předložily také u soudu. Sotva o měsíc později, Crawford rezignoval ze své funkce v FDA v souvislosti s obviněním, že neuvedl svůj podíl na vlastnictví akcií firem, které jsou regulovány právě FDA.

Ale jeho dopis u soudů stále platil: v kalifornském případu, soudní proces (v němž mnoho najatých osobností hovořilo ve prospěch průmyslu, včetně pediatričky Beardové, která dostala 5000 dolarů za tvrzení, že pokud se lidé budou obávat jíst tuňáka, budou konzumovat více nekvalitních potravin) skončil tím, že soudce citoval Crawfordův dopis jako klíčový faktor ve prospěch společností produkujících tuňáky. Dopis také figuroval v případu Landvik-Fellnerové, kdy jej právníci společnosti Tri-Union vznesli jako důkaz, že její žaloba je předem znemožněna zákonem. Po letech sporů nakonec v lednu 2007 okresní soud dal za pravdu průmyslu – a opět při tom citoval Crawfordův dopis, který označil za „přesvědčivý“.

Fellnerová postoupila případ třetímu odvolacímu soudu a 19. srpna, poté, co byl tento příběh publikován v našem časopise, učinil soud pozoruhodné rozhodnutí v její prospěch. Tříčlenný soudcovský panel souhlasil s jejími argumenty, že dopis komisaře FDA napsaný na žádost právníka společností nebyl tím dokumentem, který by mohl přebít zákon. Soud také označil za směšnou poznámku, že doporučení FDA v případě rtuti v rybách je kvalifikováno jako vládní nařízení, které vyžaduje formální průběh, veřejnou kritiku a ostatní seriózní připomínky. „Nepovšimli jsme si, jak vzdělávací kampaň může znemožnit žalobu paní Fellnerové“, napsal panel.

Ve skutečnosti soud zjistil, že zákony New Jersey, které žalovala Fellnerová, spíše doplňují než znehodnocují vládní nařízení ohledně rtuti. Soud uznal, že není pochyb o tom, že průmysl ze situace těží, a na rozdíl od požadavků průmyslu poznamenal, že by bylo zcela jednoduché zavést varovné nálepky, které by souhlasily jak se zákony New Jersey tak i s FDA. Tato poslední skutečnost má dosah daleko za případ Deborah Fellnerové.

Na původní nařízení č. 65 v Kalifornii, které navrhl hlavní státní návladní, aby dotlačil společnosti produkující tuňáky k umisťování varovných nálepek na konzervy, je momentálně podáno odvolání u Kalifornského státního soudu. Ústní připomínky zatím nebyly zaneseny, ale právníci z kanceláře návladního již oznámili snahu apelovat na soud jako v případě Fellnerové. Kalifornský soud nemusí následovat státní soud, ale obvykle je mu trochu podřízen. Pokud se Kalifornský soud shodne s třetím odvolacím soudem, mohla by to být šance pro státy požadující značení rtuti na konzervách s tuňákem. Deborah Fellnerová napjatě očekává výsledek. „Lidé stále dávají tuňáka dětem. Mnozí o nebezpečí ani nevědí“, říká.