Země bývalého socialistického bloku mají ledacos společného – problémy, často jejich řešení i pohled politiků na ně. Platí to pro různé oblasti, včetně nakládání s odpady. Většina zemí z bývalého sovětského bloku se prala nebo stále ještě pere s převažujícím skládkováním odpadů. Nejdříve vybudovala relativně drahé zabezpečené skládky a teď se vyrovnává s požadavky legislativy Evropské unie.
Protože se z komunálních odpadů stala lukrativní komodita, jsou v této oblasti různé tlaky a názory na to, kterou cestou se vydat. Estonsko to má z pohledu mnoha lidí vyřešeno. „Může nám sloužit jako vzor. 58% komunálních odpadů energeticky využívají a jen 9% jich skládkují,“ jako by napovídal graf na stránkách věnovaných projektu spalovny Mělník provozovaných Skupinou ČEZ.
České ministerstvo životního prostředí a firmy jako ČEZ či teplárenské společnosti, zdá se, by rádi následovali estonskou cestu. Tam to šlo hladce, nikdo moc proti místní velké spalovně odpadů postavené v areálu elektrárny v Iru u Talinu neprotestoval. Byla spuštěna v roce 2013 a má kapacitu 220 tisíc tun odpadů/rok.
Přímořská vesnička Iru má necelých 300 obyvatel a jednu tepelnou elektrárnu.
Při pohledu na to, jak to má Estonsko vyřešeno s odpadem, napadlo mne: Jak to vyřeší s novým cílem recyklace, kterou politika nazvaná jako cirkulární ekonomika (někdy nazývaná více českým názvem oběhové hospodářství) stanovila na úrovni 65% komunálních odpadů. Dnes jich Estonsko recykluje 33%. I když přidá devět procent ze skládek (těžko říct, jestli to vůbec půjde), pořád mu bude do 65% scházet 23%! Sebere je spalovně? Energetické využití odpadů je zajímavý název pro spalování odpadů, ale rozhodně to není recyklace. Když spalovně v Iru ubyde více jak třetina odpadů, jak vyplní tu díru? Lidé v Talinu jsou závislí na dodávkách energie z tohoto závodu.
Když jsem hledal různé informace o spalovnách odpadů na webu v estonštině, vypadávaly na mne různé zprávy o této spalovně. A poskytly mi doplňující informace o tomto pro některé politiky a manažery průmyslových závodů ideálním řešení.
Například článek ze září 2013 uvádí, že závod Iru si nevystačí s estonským odpadem, asi předimenzovaná kapacita. K devadesáti procentům odpadů pocházejícím z Estonska proto musí přidávat 10% dovezených z Irska anebo Finska. Vozí se po moři na lodích.
„Bohužel trh s odpady v Estonsku je pořád ve vývoji a není proto možné dostat do našeho závodu odpad ze všech regionů země. Protože si nemůžeme dovolit výpadek výroby energie, musíme doplnit naši kapacitu čas od ćasu odpadem z Finska a Irska,“ řekla internetovému listu Ärilehele (Ekonomický list) Eliis Vennik, tisková mluvčí provozovatele talinského ZEVO. Talinskou spalovnu v Iru provozuje Eesti Energia, taková malá estonská obdoba Skupiny ČEZ.
Další informace, na které jsem narazil při hledání informací o spalovnách v estonštině, se týkala nakládání se zbytky po spalování odpadů. Tak jako jiné spalovny v Evropě, nechce ani ta talinská platit za uložení strusky a popílku na skládkách. A proto strusku zkouší využívat jako podklad při stavbě silnic a s popílkem zkouší tzv. proces karbonizace. Údajně to umožní pak popílek použít buďto do nějakých výrobků (pravděpodobně cementu anebo jako přísadu do jiných stavebních materiálů) anebo ho uložit na normální skládce. Nedočetl jsem se nic o tom, jak v popílku zafixovali dioxiny. Pravděpodobně si s nimi hlavu nelámou, stejně jako mnohé z dalších spaloven.
Když jsem dočetl tyhle zajímavosti z estonské cesty nakládání s odpady – co nejvíc jich spálit, vrátil jsem se ke grafu stvořenému podle dat Eurostatu a zaujal mne jiný sloupec. Napadlo mne, jestli by nebylo lepší vydat se slovinskou cestou? Proč? Tam podle stejného grafu Eurostatu 58% odpadů recyklují, 18% spalují (stejně jako ČR) a 24% skládkují.
Graf Eurostatu zobrazuje stav roku 2015
Jindřich Petrlík, Arnika - program Toxické látky a odpady
