Ve březnu jsem se jako vedoucí ukrajinského projektu Arniky zúčastnila oficiální české delegace na Ukrajinu. Kromě spánkového deficitu a chřipky jsem si přivezla i silný dojem. Dojem vytrvalé, bojující země, která přijala realitu takovou, jaká je a naučila se s ní žít. Rozhodně se s ní ale nehodlá smířit.
Setkání, které nebylo
Lvov, Kyjev, Dnipro, Záporoží. Města, která jsem na své cestě navštívila. To poslední je od frontové linie vzdálené asi 40 kilometrů. Jela jsem jako členka výpravy, kterou vedl Tomáš Kopečný, vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny. Účastnili se jí představitelé české vlády a soukromého i neziskového sektoru. S panem Kopečným jsme se potkali v únoru v Kasárnách Karlín při příležitosti debatního večera na téma „Rok války“. Slovo dalo slovo a počítali s mou účastí.
O pár týdnů později už jsem seděla ve vlaku směr Ukrajina i s připravenými podklady, včetně naší zprávy o škodách na životním prostředí způsobených ruskou invazí na Ukrajinu. Materiály jsem měla představit na jednání na ukrajinském ministerstvu životního prostředí. Jednání, kterého jsem se nakonec nezúčastnila, protože ukrajinští zástupci si přáli jednat pouze na mezivládní úrovni. Moje podklady naštěstí odprezentoval sám zmocněnec Kopečný. Jsem zklamaná, že jsem to nebyla já? Možná. Trochu. Ale zásadní argumenty týkající se ochrany přírody se nakonec dostaly k důležitým uším a o to jde. Potlačit vlastní ego jsem se za léta strávená v byznysu a neziskovém sektoru naučila dokonale. Nádech. Výdech. Jedeme dál.
O jiných objetích
Po cestě došlo na řadu dalších důležitých setkání. V Dnipru a Záporoží jsem se sešla s pověřenci oblastní vojenské správy pro životní prostředí. Jedním z důsledků ruské agrese je částečná militarizace státní správy. Dobrá zpráva je, že si tito zástupci uvědomují důležitost našeho projektu, který se zabývá monitoringem kvality ovzduší a v posledním roce také zaznamenáváním válečných škod na životním prostředí. Data jsou potřeba vždy. Před válkou, během války, i po ní.
Kromě formálních setkání došlo i na ta příjemnější. S našimi kolegy a přáteli. S Oleksijem. Táňou. S Halinou. Syn Haliny [1] byl v armádě a z toho, co zažil, se bude nějakou dobu vzpamatovávat. S každým z nich se na přivítanou i na rozloučenou objímám. Naše dnešní objetí jsou jiná než ta dřívější. V zázemí už se si sice neumírá tak často jako na počátku války, ale přesto může přiletět zbloudilá raketa. To mi připomněl zážitek z nočního vlaku z Dnipra. Muži, který se mnou jel v kupé, zazvonil telefon. Volala manželka, že nad nimi létají rakety a jejich syn má panický záchvat. Můj spolucestující svého syna asi čtvrt hodiny do telefonu trpělivě uklidňoval. Jeho hlas byl příjemný a nakonec uklidnil i mě. Že to jednou skončí. A my se vrátíme k životu, jaký jsme znali předtím. Věřím.
Autorka je koordinátorkou ukrajinského projektu Arniky.
[1] Jméno bylo vzhledem k citlivosti tématu změněno.
