Každý rok vznikají po celém světě desítky milionů tun textilního odpadu. Móda je rychlejší než kdy dřív, oblečení se stává téměř jednorázovým produktem a možnosti jeho zpracování zůstávají zoufale pozadu. Chemická recyklace bývá často prezentována jako technologie budoucnosti, ale realita je mnohem složitější. Než ji dokážeme používat ve velkém, musíme změnit samotný systém fungování textilního průmyslu.
Kolik textilního odpadu svět produkuje
Čísla jsou přitom alarmující. Ročně vzniká přibližně 92 milionů tun textilního odpadu. Většinu z nich tvoří syntetické materiály, 30 % představuje bavlna a zbytek různé směsné či přírodní materiály. Pod vlivem rychlé módy a levné spotřeby toto množství navíc dál roste tempem 4-5 % ročně. Většina odpadu se však k recyklaci vůbec nedostane. Pouze 1 % textilu se zpracuje pomocí chemické recyklace zpět na nové vlákno a 12 % se využije downcyclingem, například jako izolační výplň nebo čisticí hadry. Celých 87 % končí na skládkách, ve spalovnách nebo putuje do zahraničí, kde často jen změní podobu ekologického problému. I přes malé procento využití se stále vkládají vysoké naděje do chemické recyklace, má to ale smysl?
Proč chemická recyklace textilu zatím není řešením
V posledních letech se stále častěji mluví o chemické recyklaci, která je prezentována jako moderní a nadějné řešení rostoucího množství textilního odpadu. Myšlenka sama o sobě zní velmi lákavě, rozložit textilní materiály zpět na základní chemické jednotky a z nich znovu vyrobit plnohodnotné vlákno. Takový proces by teoreticky umožnil vytvořit skutečně uzavřený materiálový cyklus a výrazně snížit závislost na primárních surovinách. Jenže realita zatím tak ideální není.
Chemická recyklace totiž, stejně jako většina jiných recyklačních technologií, vyžaduje pro optimální a nenákladný provoz na vstupu ideálně velmi čistý a jednodruhový materiál. To však neodpovídá skutečnému složení většiny oblečení, které nosíme. Textilie jsou dnes obvykle směsí dvou a více vláken, často navíc doplněných o knoflíky, zipy, suché zipy či různé kovové komponenty. Všechny tyto části je nutné před samotnou recyklací odstranit a roztřídit, což nelze efektivně automatizovat a provádí se převážně ručně. Už zde tedy vzniká zásadní bariéra, která celý proces prodražuje a zpomaluje.
Další komplikací jsou chemická aditiva obsažená v textilu, jako jsou například barviva, UV stabilizátory, či různé povrchové úpravy. Ty ovlivňují chování materiálu při rozkladu a je nutné je z textilu odstraňovat pomocí organických rozpouštědel. Po procesu tak zůstává velké množství znečištěných, toxicky zatížených rozpouštědel, která je nutné buď nákladně čistit, nebo likvidovat. Tím se nejen prodražuje celý postup, ale zároveň vzniká významná environmentální zátěž, která zpochybňuje samotnou udržitelnost chemické recyklace. V praxi tak existuje celá řada textilií, které zatím chemicky recyklovat vůbec nejde, a u dalších je možné zpracovat jen velmi omezené množství.
K technologickým omezením se zároveň přidává i ekonomická stránka. Chemické recyklační linky jsou energeticky extrémně náročné a jejich provoz je drahý. Proto je cena takto recyklovaného materiálu častokrát vyšší něž materiálu nového. Současně neexistuje dostatečně robustní infrastruktura, která by dokázala zajistit pravidelný přísun vhodného materiálu ve správné kvalitě. Sběr, třídění i logistika zůstávají nedostatečně rozvinuté na to, aby chemická recyklace mohla fungovat ve velkém měřítku. K tomu je třeba dodat, že značná část procesů, které se dnes pod pojmem chemická recyklace prezentují, nevede k výrobě nového vlákna, ale ke spalování textilu jako paliva – což uzavřeným materiálovým cyklem rozhodně není.
A nakonec je zde další limit. Textilie, které už prošly nošením, praním a běžným opotřebením, mohou být natolik degradované, že ani chemické procesy nedokážou obnovit jejich původní kvalitu. Výsledné vlákno tak nesplňuje požadované vlastnosti, což snižuje jeho využitelnost. I když je tedy chemická recyklace z technologického hlediska fascinující a do budoucna může hrát důležitou roli, dnes stále naráží na řadu praktických, technických, ekonomických i environmentálních překážek. Zatím zkrátka nejsme ve fázi, kdy by mohla fungovat jako plošné řešení textilního odpadu.
Jaká řešení tedy existují
Abychom se s textilním odpadem dokázali skutečně vypořádat, nemůžeme spoléhat jen na recyklaci. Je potřeba změnit fungování textilního průmyslu, ale i přístup spotřebitelů. Základem je vyrábět méně a kvalitněji, podporovat delší životnost a opravitelnost oděvů. Součástí řešení je také lepší design. Oblečení by mělo vznikat z jednodruhových materiálů a bez zbytečných směsí či úprav, které komplikují pozdější třídění i recyklaci a ohrožují zdraví lidí a životní prostředí. Pokud budou produkty od začátku navrženy s ohledem na ukončení jejich životnosti, usnadní to jejich znovuvyužití i recyklační procesy. Určitou změnu by v tomto ohledu mohla přinést legislativa založená na principu Extended Producer Responsibility (EPR), tedy rozšířené odpovědnosti výrobců. Ta přenáší část odpovědnosti za odpad na distributory a výrobce, kteří by museli přispívat na sběr, třídění a recyklaci textilu. EPR má potenciál stabilizovat financování celého systému a vytvořit ekonomické podmínky pro jeho rozvoj. Chemická recyklace textilu má smysl – ale jen za jasně definovaných podmínek: pokud má na vstupu čistý, jednodruhový materiál a pokud skutečně vede k výrobě polymerů, ze kterých byl původní materiál vyroben. Cokoliv jiného – včetně výroby paliva z textilního odpadu – není uzavřeným cyklem, ale jen jinak pojmenovaným a velice nákladným spalováním.
