Chystaný zákon EU o oběhové ekonomice hrozí legalizací toxického popela ze spaloven v silnicích a budovách. Nová zpráva Zero Waste Europe varuje: struska obsahuje PFAS i těžké kovy. Více než 40 organizací žádá přísnější pravidla.
Čerstvě publikovaný mezinárodní report organizace Zero Waste Europe z května 2026 přináší zásadní varování před chystaným unijním zákonem o oběhové ekonomice (Circular Economy Act). Evropská komise totiž plánuje na podzim 2026 v tomto zákoně masivně podpořit využívání druhotných surovin, což s sebou však nese obrovské riziko: bez přísných pojistek unie fakticky zlegalizuje a urychlí šíření nebezpečných látek do silnic, budov a veřejné infrastruktury. Nová zpráva s názvem „A toxic legacy: Bottom ash in Europe's circular economy“ bije na poplach, protože evropské spalovny vyprodukují ročně přes 12 milionů tun popela. Snaha unie prezentovat tento materiál jako „zelený a recyklovaný“ je podle ekologů v přímém rozporu se snahou o čisté životní prostředí bez toxických látek, jelikož tato struska prokazatelně obsahuje těžké kovy, perfluorované látky (PFAS) či mikroplasty, které se dlouhodobě uvolňují do okolí.
Konkrétní česká data přináší odhad emisí PFAS odborníků z Arniky, prezentovaný na mezinárodní vědecké konferenci DIOXIN. Na základě reálných měření ve spalovnách odpadu autoři vypracovali nezávislý odhad emisí a přenosů PFAS pro stávající i plánované české spalovny. Perfluorované látky proces spalování přežívají a hromadí se ve výstupech – úniky do ovzduší sice představují problém, ale popel a popílek jsou pro životní prostředí řádově masivnější hrozbou. Podle odhadu vygenerují tuzemské spalovny za 25 let provozu v pevných odpadech konzervativně 30 až 244 kilogramů PFAS; u největších provozů jako ZEVO Malešice nebo SAKO Brno mohou ročně do popela putovat stovky gramů až jednotky kilogramů těchto látek. Ani to však nezastaví Pražské služby od stavby dalšího parkoviště ze strusky ve svém areálu.
Podobně problematické jsou bromované dioxiny. Toxicitou se vyrovnají chlorovaným dioxinům, ve spalovně se ale chovají jinak – na rozdíl od svých chlorovaných protějšků končí především v popelu. Nově by se přitom měly sledovat i v emisích do ovzduší, kde pro ně není stanoven žádný limit; většina českých spaloven se je ale měřit nechystá. U PFAS je situace ještě horší – neprobíhá žádný monitoring. Tyto látky jsou navíc mnohem lépe rozpustné ve vodě, takže se ve formě popela mohou snadno dostat do životního prostředí, kde zůstanou extrémně dlouho, protože se téměř nerozkládají.
Pokud v Česku vzniknou další spalovny, prohloubí se závislost na neustálém přísunu odpadu nutném k tomu, aby miliardové investice ekonomicky fungovaly po příštích třicet let. Tento tlak na permanentní zásobování spaloven znemožní plnění skutečných recyklačních cílů, které nový Circular Economy Act vyžaduje, a zároveň vyprodukuje ohromné množství strusky, které se provozovatelé budou chtít zbavit co nejlevněji. Přitom s rostoucím počtem měst blížících se modelu „zero waste" by stále častěji měla zaznívat otázka, zda nové spalovny vůbec potřebujeme.
Závěry zprávy Zero Waste Europe jasně ukazují, že hlavním motorem masivního protlačování strusky do infrastruktury jsou pro průmysl vysoké náklady na její bezpečnou likvidaci na skládkách, nikoli environmentální přínos. Snaha Evropské komise uměle navyšovat tabulky recyklace tak paradoxně nahrává spalovnové lobby.
Více než 40 evropských organizací proto naléhavě vyzývá unijní komisařku pro životní prostředí Jessiku Roswall, aby chystaný zákon nezneužívala k podpoře toxického byznysu s popelem ze spaloven. Pokud evropská i česká legislativa nezavede přísnější limity a častější testování, neskončíme v bezodpadové ekonomice, ale s infrastrukturou plnou věčných chemikálií a s plošnou distribucí toxických látek přímo do půdy a podzemních vod – v některých případech navždy.
