Arménie je země známá nejenom svoji dlouhou historií, dechberoucími horami a panenskou přírodou, ale i svým nerostným bohatstvím. V důsledku době upouštění od využívání fosilních paliv vyvstává potřeba surovin nutných pro výrobu a skladování energie z obnovitelných zdrojů. Arménie jako stát, který má zásoby těchto surovin se tak stává významným hráčem na celosvětovém trhu. A tak se nabízí otázka, jaký dopad má jejich těžba a zpracování na tamní komunity.
Těžební průmysl v Arménii je významnou složkou státní ekonomiky. Momentálně je v Arménii zhruba sedm set dolů, z nichž čtyři sta je v provozu. Z tohoto počtu přibližně třicet dolů slouží k těžbě kovů, především mědi, molybdenu a zlata. Mezi lety 2008 a 2015 vývoz nerostných surovin tvořil čtyřicet procent z celkového objemu exportovaného zboží. V roce 2020 byla Evropská unie pro Arménii třetím nejvýznamnějším vývozním trhem. EU z Arménie dováží především průmyslové zboží a surové materiály, které v roce 2021 představovaly přes devadesát pět procent dovezeného zboží. Do této skupiny patří základní kovy jako například měd, molybden, zlato, stříbro, zinek, atd. Dalšími významnými dovozci arménského zboží jsou Rusko, Čína, Švýcarsko, nebo Irák.
V září letošního roku Evropská komise zveřejnila nařízení o kritických surovinách (European Critical Raw Materials Act), které by mělo snížit potřebu těžby vzácných surovin a zvýšit podíl jejich recyklace. Ve svém prohlášení předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen zdůraznila, že „bez bezpečného a udržitelného přístupu k potřebným surovinám je naše ambice stát se prvním klimaticky neutrálním kontinentem ohrožena“.
Jak tedy funguje těžební průmysl v Arménii? Největší zásoby mědi a molybdenu se nacházejí v ložisku Kajaran a Agarak, mědi v ložisku Shamlukh. Zlato se těží v dolech Sotq, Meghradzor a v menšími zásobami disponujícím ložisku Shaumyan. Ostatní ložiska se využívají s přestávkami, některá jsou již několik let nevyužívaná. Součástí těžebních provozů jsou povrchové nebo podzemní doly, odkaliště pro tekutý těžební odpad, výsypky hlušiny a případně i průmyslové jednotky na zpracovávání surovin.
Takové provozy v Arménii vznikají často v oblastech malých vesnic a měst. Obyvatelům těchto odlehlých komunit se pracovní příležitosti související s těžbou jeví jako lákavý zdroj obživy. V arménském těžebním sektoru pracuje kolem osm tisíc lidí, jejichž průměrný roční plat je statisticky přibližně dvakrát vyšší než celoarménský průměr, což je ale zkresleno velkou polarizací mezd v podnicích tohoto typu. V některých případech je rozdíl mezi řadovým zaměstnancem a vedením podniku až 100násobný. Zároveň nedostatečná bezpečnost práce a sanace důlních lokalit má nepříznivý vliv na životní prostředí a zdraví tamních lidí. Ty zahrnuji znečištění půdy, povrchových a podzemních vod chemickými látkami, nadměrnou prašnost a hluk, snížení hladiny podzemních vod a zhoršení celkové kvality života v těchto regionech.
Vzhledem ke zvyšující se poptávce po strategických surovinách se těžební průmysl jeví jako cesta k prosperitě. Tento sektor se v Arménii intenzivně rozvíjí díky zvyšující se produkci ve stávajících dolech a otevírání nových provozů. Rizika jsou ovšem značná, právní předpisy nepodporují přísné kontroly dodržování předpisů a kolektivní odpovědnost podniků. Vlastnické struktury, jejichž stopa se ztrácí v zahraničí, neplní své závazky a proto neexistují žádná skutečná opatření na kompenzaci škod na životním prostředí a zdraví. Porozumět všem souvislostem je pro obyvatele arménských obcí a měst, kteří jsou často odkázaní sami na sebe, náročné. Proto s našimi arménskými partnery z nevládních organizací CCMS a EcoLur pracujeme na zvětšení informovanosti a pochopení těchto rizik.
V dalším dílu si můžete přečíst, jaký dopad má těžba nerostů v Arménii na konkrétní komunity a jak jim pomáháme tyto dopady zmírnit.
Tento projekt byl podpořen z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR.
