Poučíme se? Tři katastrofální selhání českých vodohospodářů a nejen jich

9.9.2002 - Jan Zeman, oddělení environmentální ekonomiky ČEÚ | Články
9.9.2002 - Analýza některých příčin povodně 2002

Když v prosinci 1993 a v lednu a v únoru 1995 drtily rozsáhlá území západní Evropy povodně bezprecedentní délkou trvání, rozsahem postiženého území a leckde i rekordní výškou povodňových vln, vodohospodáři z podniků Povodí ČR byli v klidu a na obavy, že by takové povodně mohly udeřit i v ČR, odpovídali, že nám nic takového nehrozí. Tehdy selhali poprvé. Neuběhlo ani dva a půl roku a povodeň století až tisíciletí postihla v červenci 1997 Moravu, Slezsko, část východních Čech, sever Slovenska, některé regiony Rakouska a dalších zemí. Tady vodohospodáři, zvláště pak z podniku Povodí Moravy, selhali podruhé. Po pěti letech (mezitím ale velké povodně řádily v jiných zemích Evropy) udeřila obří povodeň zejména na jih a západ Čech, dále na rozsáhlá území v Německu a Rakousku. Selhali zde vodohospodáři z Povodí Vltavy potřetí?

 

Několik základních údajů

Nejdříve ale několik základních údajů. Předběžný odhad ČHMÚ (předběžná zpráva o povodni 2002 na internetu ČHMÚ) mluví o tisícileté povodni na Vltavě, Malši, Lužnici a Blanici v Jihočeském kraji a pětisetleté povodni na Vltavě v Praze, Mělníce, v Ústí nad Labem a v Děčíně v srpnu 2002. Mezi 5. a 13. srpnem na území ČR mělo ve dvou vlnách spadnout asi 3 miliardy metrů krychlových srážek, z toho polovina se měla vsáknout a druhá polovina rychle odtéci, především po Vltavě, resp. jen malá část po Ohři a po Labi nad Mělníkem.

 

Jestliže povodeň 1997 zmařila v ČR 50 lidských životů a vládní odhad škod zněl 62,6 mld. Kč, povodeň 2002 si vyžádala 17 lidských životů a první odhady škod se pohybují kolem 100 mld. Kč. Občany, podnikatele i starosty především zajímalo, kam až voda vystoupí. K jejich i všeobecnému zděšení na řadě řek byly překonány všechny dosud známé povodňové rekordy, stejně jako za povodně 1997 na Moravě a za řady jiných povodní v jiných zemích. Jestliže za povodně 1997 s výjimkou lidových hasičů tragicky selhaly všechny složky protipovodňové ochrany (čest a sláva menšímu počtu starostů, kteří s povodní srdnatě bojovali a generálu Voznicovi, který měl odvahu se ujmout řízení záchranných prací nikým nezmocněn na vlastní riziko), při povodni v r. 2002 záchranný systém fungoval podstatně lépe, byť zdaleka ne bezchybně. Co je smutné, mnohé chyby se opakují a stojí nás nemalé peníze i penězi nevyčíslitelné hodnoty.

 

Rozvrat globálního klimatu

Rozvrat globálního klimatu včele s postupujícím sílícím skleníkovým efektem, vyvolaný rostoucími koncentracemi kysličníku uhličitého a dalších skleníkových plynů v ovzduší, začíná být jednoznačný. Eskalace ohromných povodní zejména v Evropě a v Asii, ohromných tajfunů zejména v tropech a v subtropech a ohromných such zejména v Severní Americe a v Austrálii v posledních 10-20 letech vede k razantnímu poklesu odmítačů teorie klimatických změn. Zůstávají jen skalní stoupenci bezbřehého ekonomického liberalismu, kteří o klimatu a skleníkovém efektu nechtějí nic vědět. Velké povodně a jiné přírodní katastrofy ale na jejich zaříkání nedají a pustoší dál a stále intenzivněji další a další regiony světa. K tomu přistupuje stále rychlejší tání ledovců, které časem povede k zatápění hustě obydlených nízko položených pobřežních oblastí stoupající hladinou moře.

 

Zůstaňme ale u povodní. Rostoucí klimatická změna znamená vyšší pravděpodobnost výskytu velkých přírodně ekologických katastrof (ne zemětřesení a výbuchů sopek), ne však jejich konkrétní určení v místě a v čase. Můžeme čekat, že velké povodně se budou vyskytovat i v Evropě mnohem častěji, ale jestli udeří v červnu, v červenci, v srpnu či v září a jestli udeří ve Francii, v Německu, u nás či na Ukrajině je věc náhodná.

 

Výstavba v záplavových územích

Celkem vzato, i velké povodně by nebyly zdaleka tak hrozné, kdyby lidé intenzivně nestavěli v záplavových územích. Nejde o nic nového, už staročeský kronikář Kosmas se zmiňuje o obrovské povodni, která ve 12. století pobrala veliké množství domů i řadu kostelů. Nový je jen obrovský rozsah zástavby v záplavových územích. Začal ve 40. letech 19. století v rámci začínajícího průmyslového rozvoje. Továrny potřebovaly pohon, který často dodávaly síly vodních toků. Zejména však byly pozemky u řek rovné a levněji zastavitelné než pozemky ve stráních nad řekami.

 

Nelze tvrdit, že by si společnost nebezpečí povodní neuvědomovala. Po zpustošení západních Čech velikou povodní počátkem 80. let 19. století vznikla falešná technické koncepce protipovodňové ochrany, založená na výstavbě protipovodňových hrází a přehrad. Falešná proto, že jejím cílem nebylo bránit povodním, ale bránit jejím následkům na majetek umístěný neodpovědně v záplavových územích, technická proto, že stavěla především na technických opatřeních, která se ale při velkých povodních ukazují jako kontraproduktivní. Protipovodňová hráz je dobrá za dvou podmínek: nesmí se za povodně protrhnout a nesmí přetéci. K obojímu za velkých povodní dochází, často ruku v ruce, resp. přeteklá voda dále destruuje sypané hráze.

 

Protipovodňové hráze se stávají kontraproduktivní. Majetek, který byl za nimi umístěn v přesvědčení, že jej před povodní uchrání, nemilosrdně pustoší povodeň. Také protipovodňová přehrada se nesmí protrhnout, jak se stalo v r. 1916 na Bílé Desné v Jizerských horách. Sypaná přehrada navíc nesmí přetéci, protože pak by mohlo snadno dojít k její destrukci. Železobetonová přehrada přetečení vesměs snese bez újmy, pokud je o ní řádně pečováno. Přehrady jsou ale vesměs budovány jako víceúčelové - pro výrobu elektrické energie, pro plavbu, pro rekreaci, pro zásobování vodou, pro udržování minimálního průtoku v řekách a proti povodním.

 

Protipovodňová funkce přehrady je vždy v rozporu s prvními třemi a mimo období sucha, které vede ke snižování zásoby vody v přehradách, i se zbylými funkcemi přehrad. I když snad každá přehrada, postavená nejen v ČR, měla primárně funkci chránit záplavové území před povodněmi, zůstávala reálná protipovodňová funkce přehrad účinná jen u menších povodní. Větší povodně neovlivnila. Velké povodně zpravidla zhoršila. Píši o přehradě ČR v běžném provozu, ne o téměř prázdné dokončované přehradě Slapy v červenci 1954 (zde se zrodil mýtus o ochraně Prahy před stoletou povodní Vltavskou kaskádou), Slezské Hartě v červenci 1997 či o Víru na Svratce, který měl na začátku povodně 1997 o 10 m nižší hladinu z důvodu opožděného připojování vírského vodovodu, takže byl s to podstatně omezit povodeň na Svratce.

 

Nepíšu též o povodni z jarního tání sněhu, kterou umíme včas předpovědět, takže přehrady mají čas se na ně připravit odpuštěním potřebného množství vody. Také povodňově relativně klidné 20. století až do r. 1997 stimulovalo podceňování povodní, intenzívní zástavbu záplavových území a tvrdé umlčování nesouhlasů vodohospodářů. Např. v Otrokovicích přišel ve 20. letech vodohospodář o místo, když mocnému Baťovi odmítl dát souhlas k výstavbě čtvrti Bahňák v záplavovém území Moravy, v 70. letech byli šikanováni vodohospodáři v Opavě, když odmítali odsouhlasit výstavbu čtvrti Kateřinek v záplavovém území Opavy (povodeň 1997 jim dala v obou případech za pravdu) atd.

 

Tristní je, že po povodni 1997 na mnoha místech byly obnovovány zničené domy v místech, kde ty staré povodeň zničila i s vědomím, že se povodňová katastrofa může zopakovat. Podle mých poznatků výstavba v záplavových územích pokračuje i po té, co nový vodní zákon č. 254/2001 Sb. k 1.1.2002 výstavbu v záplavových územích zakázal. Charakteristické bylo, že si řada starostů 5.7.2002, k 5. výročí vypuknutí povodně století na Moravě, pochvalovala v denním tisku, že se jejich občané již přestali povodně bát a opět pilně staví v záplavových územích, s jejich podporou, jak jinak.

 

Po 5 týdnech další obrovská povodeň opět krutě trestala tuto neodpovědnou praxi. Základní podmínkou radikálního omezení ohromných škod způsobovaných velkými povodněmi je nestavět a postupně vymísťovat nákladné aktivity ze záplavových území. Za základ nelze brát někdejší stoletou vodu, ale nejvýše dosaženou vodu (nejčastěji hranici záplav povodní 1997 a 2002), či lépe je předpokládat možnost ještě větší povodně.

 

Selhání vodohospodářů za povodně 1997

Mám za to, že za povodně 1997 vodohospodáři ČR z územně příslušných podniků Povodí naprosto selhali, přičemž zvlášť velké bylo selhání vodohospodářů z Povodí Moravy v r. 1997. Proč? V prvé řadě proto, že s tak velkou povodní vůbec nepočítali. Nepřímo to přiznali ve Vodním hospodářství č. 8/1998 (bylo celé věnováno povodni 1997, ale ekologičtí kritikové tam nebyli vpuštěni) tvrzením, že "systém (jejich) protipovodňové ochrany za povodně 1997 neselhal, pouze s tak velkou povodní nepočítal, resp. na tak velkou povodeň nebyl stavěn".

 

Pokud ale s velkou povodní (či jinou katastrofou) nepočítáme, je těžké se jí pak účinně bránit. Zde začal krach aktivit podniků Povodí proti velkým povodním. Spoléhali na přehrady, protipovodňové hráze a úpravy vodních toků. Manipulační řády přehrad, které na základě společenské objednávky stanovují vodohospodáři, ale vesměs s velkými povodněmi nepočítají, takže velké povodně nemírní a někdy i zhoršují jejich průběh. Protipovodňové hráze jsou v různém stavu a někde nejsou. Zejména se ale stávají kontraproduktivní ve chvíli, kdy se protrhnou nebo přetečou.

 

Úpravy vodních toků (obvykle jde o jejich napřimování a částečnou či úplnou kanalizaci) zásadně snižují retenční schopnost niv, urychlují odtok povodňových vod a citelně tak zvyšují povodňové vlny. Koryta řek vesměs už asi 30 let nebagrují, takže se zanáší, snižuje se jejich průtočnost a zvyšuje vyplavování okolních území velkými povodněmi. Jezy jsou nejčastěji pevné. S jejich likvidací se nepočítá, ani když zvýšením hladiny citelně zvýší vytopení obce či města. Stává se ale, že nejsou vytaženy ani jezy stavidlové.

Prostě, modely povodní mají řadu chyb. Plní je značně nepřesnými daty. Žalostně funguje systém varování před povodněmi vodohospodářů. Území bývalého Severomoravského kraje nebylo před povodní 1997 ani varováno, mezi prvními objekty zaplavenými povodní v Olomouci byl objekt ústřední povodňové komise, která měla řídit boj s povodní, některé velké podniky na Ostravsku ujišťovaly ještě 30 minut před zaplavením, že jim velká voda nehrozí. O mnoho lepší varování nebylo ani v bývalém Jihomoravském kraji, který vzhledem k postupnému zaplavování moravských úvalů od severu sice varován byl, ale v záchranném systému kromě lidových hasičů fungovalo málo co a mnoho lidí i podniků se odmítlo i evakuovat.

 

Protržené děravé hráze v Hradci Králové a u Tlumačova (+ nevarování Otrokovických před postupující povodní), neodstřelené jezy Olomouc a Běleč u Otrokovic, neotevřená vrata Baťova kanálu s následným zbytečným vytopením jedné čtvrti Uherského Hradiště, chybějící protipovodňová hráz v Přerově, odtud voda zaplavila Troubky s devíti mrtvými, Bochoř ad. i děsivá nečinnost podniku Povodí Moravy kontrastovala s heroickým bojem slovenských vodohospodářů s běsnícím živlem na Moravě a na Váhu. Uplatnili velký retenční prostor na Oravské přehradě a Liptovské Maře k zachycení asi 135 mil. m3 vody a tím i ke zmenšení a zbrždění povodně, takže povodňové vlny z horního a středního Pováží se nespojily a střední a dolní Pováží nebylo zatopeno.

 

Husarským kouskem bylo zpevnění trhající se hráze nad Piešťany. V ČR odpovědnost za nekompetentnost při povodni se nevyvodila žádná, přežili i největší hříšníci - olomoucký primátor Kosatík, jež před povodní odjel do Řecka (dnes zástupce hejtmana Olomouckého kraje) a arogantní šéf Povodí Moravy Novotný (dnes už je v penzi). O kvalitě modelů postupu povodně používaných Povodím Moravy svědčí i skutečnost, že povodeň 1997 k Hodonínu dorazila o 2 dny později, než měla podle použitých modelů dotéci. Rozbor účinnosti přehrad podle dat podniků Povodí říká, že kromě náhodně volné Slezské Harty a Víru povodeň trochu zmírnila jen malá přehrada Hartmanice pod Beskydy, dále Dvůr Království na Labi a Rozkoš na Úpě v okrajových oblastech povodně (Vodní hospod. č. 8/98).

 

Nevelká snížení povodně vykazovaná u ostatních přehrad jsou zřejmě menší než někdejší retenční schopnost dnes přehradními jezery zatopených území. Niva Odry zadržela asi 90 mil. m3 vody (asi dvojnásobek prázdné Slezské Harty), lužní les na soutoku Moravy a Dyje 55 - 60 mil. m3 vody. Nebylo vyčísleno, kolik vody zadržely lužní lesy v Litovelském Pomoraví, četné nivy a rozlivy v moravských úvalech. Rozhodně to bylo mnohonásobně víc než kolik by zadržely vypuštěné přehrady. Přesto jako základní poučení z povodně 1997 vodohospodáři učinili tezi o nedostatku přehrad a potřebě jejich další výstavby, zvláště v povodí Moravy. "Jen lužní lesy a nivy vodu nezadrží!"odmítali tehdy kritiku ze strany ekologů.

 

Selhání vodohospodářů z Povodí Vltavy za povodně 2002

Povodeň 2002 probíhala převážně v Povodí Vltavy, jež patří přehradami k nejlépe vybaveným povodím v Evropě. Přesto byl výsledek protipovodňových aktivit Vltavské kaskády žalostný, byť zřejmě byl v souladu s platnými manipulačními řády. Zhoršil průběh povodně, zvláště na vlastní Vltavě a navazujícím Labi. Matení ohrožených tvrzením o dvacetileté povodni, ač povodeň byla mnohem větší, paralyzovalo evakuaci nejen v Praze. Samotná Vltavská kaskáda zvýšila povodňovou vlnu v Praze, některé její možnosti ke snížení povodňové vlny nebyly využity a ani být využity nemohly, protože Povodí Vltavy se dlouho domnívalo, že jde o dvacetiletou povodeň, ač šlo o povodeň mnohem větší.

 

Povodňové škody zvětšilo též preferování ochrany majetku Povodí Vltavy před ochranou majetku jiných. Modely postupu povodně jsou v řadě směrů chybné, navíc se plní značně nepřesnými daty. Modely uvažují retenční prostor přehrady, ale neuvažují někdejší retenční schopnost zátopového území, který přehradní jezero zalilo a tím i zničilo jeho retenční schopnost. Tyto činitelé se obvykle přibližně kompenzují. Nízké přehrady s relativně velkým retenčním prostorem zatopí a tím i zničí velkou retenční schopnost zátopového území, vysoké přehrady mívají retenční prostor mnohem menší, ale zničí mnohem menší retenční schopnost zátopového území. Výjimkou je přehrada Rozkoš, kterou napájí kanál z Úpy. Nepočítají, že povodeň nejrychleji postupuje po rovné hladině přehradního jezera a nejpomaleji po neupraveném meandrujícím vodním toku (uvažují opak).

 

Podceňují skutečnost, že voda při povodni je mnohem více směsí s bahnem než při modelových pokusech. Protipovodňová funkce dnešní běžné přehrady v ČR tak bývá při velkých povodních víc záporná než kladná, v lepším případě plus mínus nula. Samozřejmě, postup velké povodně byl dosud vesměs vypočteni jen teoreticky bez možnosti praktického prověření. Vyšlo se ze zkušeností z minulých povodní, na Vltavě zejména ze září 1890, kdy povodí Vltavy bylo značně odlišné - nebyly přehrady, nebyly upraveny četné vodní toky a tím zásadně snížena retenční schopnost niv, zástavba záplavových území byla mnohem menší, nejen v Praze. Vážným problémem je i přesnost dat, kterými podniky Povodí modely naplňují.

 

V r. 1997 srážkové radary nezachytily asi 30% srážek na odvrácených stranách hor, některé měřící stanice povodeň zničila, za velkých povodní mizí vodočty pod hladinami rozvodněných řek nebo si je voda bere spolu s břehy či mosty, na kterých jsou umístěny. Z předběžných, nepřesných a neúplných dat vyplývá, že když 5. 8. 2002 začaly intenzivní deště v jižních Čechách, byly hlavní přehrady Lipno na Vltavě, Římov na Malši a Husinec na Blanici prakticky plné. Až do nástupu první vlny povodně 8. 8. 2002 z nich Povodí Vltavy žádnou vodu navíc neodpustilo, což významně zvýšilo následné vytopení Českého Krumlova, Českých Budějovic a řady dalších obcí a měst a ještě tragičtěji se projevilo při druhé vlně povodně.

 

Pokud Povodí Vltavy dodrželo manipulační řád, jak tvrdí, je zjevně špatný, protože 2-3 dny, které jsou od začátku intenzivních srážek do nástupu povodňové vlny, nevyužívá k odpouštění vody z přehrad a uvolnění retenčního prostoru pro následné mírnění povodně (stejné chyby se dopustilo zejména Povodí Odry na začátku povodně v červenci 1997). Český hydrometeorologický ústav první vlnu povodně předpověděl, byť Povodí Vltavy tvrdí opak. Je jisté, že energetici mají zájem na co nejvyšší výrobě elektrické energie, rejdaři na plavbě, rekreace na rekreaci atp. i že za manipulace na přehradách včetně manipulací k mírnění povodní zodpovídá územně příslušný podnik Povodí. Je na něm, aby požadavky nerespektující potřeby účinné protipovodňové ochrany striktně odmítal, což ale vesměs nečiní. 10. a 11. srpna při předpovědi dalších povodňových srážek Povodí Vltavy odpouštělo vodu z přehrad tak, aby Prahou teklo asi 1350 m3/s vody.

 

12. srpna ráno navíc neodpouštělo prakticky nic, Vltava v Praze měla jen asi půl metru nad normál, podle všeho z rozvodněné Berounky. Kritický pro vyplavení centra Prahy je průtok asi 2000 m3/s. Mohlo Povodí Vltavy odpouštět tudíž beze škody pro Prahu asi 1900 m3/s vody. Kdyby tak učinilo, získalo by volný retenční prostor 153-154 miliónů m3 vody. Pokud by zvolilo radikální řešení a pouštělo vodu tak, aby Prahou v této době teklo asi 3000 m3 vody za cenu určitých nezanedbatelných povodňových škod, uvolnilo by retenční prostor pro asi 395 miliónů m3 vody k mírnění druhé vlny povodně a k odvrácení mnohem větších škod touto vlnou povodně přinesených.

Povodí Vltavy ale údajně za rozhodující nepovažovalo snížení výšky povodňové vlny, což by mělo být jeho základním cílem, ale dát Praze čas 24 hodin na evakuaci. Prostor uvolněný 10. a 11. srpna tak zaplnilo vodou z předpolí druhé povodňové vlny a proti hlavní povodňové vlně zůstalo s prakticky neovladatelnou vltavskou kaskádou. Druhé vysvětlení postupu vedení Povodí Vltavy je, že natolik věřilo svým značně nepřesným modelům naplněným ještě nepřesnějšími daty (signalizovaly jen dvacetiletou povodeň, ač modely generálního štábu Armády ČR, Rakouska a Německa signalizovaly povodeň větší než stoletou), že v kritickou chvíli vůbec nepochopilo bezprecedentní rozsah povodně a v rámci boje s povodní zkazilo i to, co se dalo zachránit.

Proti radikálnějšímu odpouštění vody z přehrad stojí ale podstatný argument, že to technické provedení přehrad na Vltavě neumožňuje. Tento argument je do značné míry pravdivý, resp. odpouštění na průtok v Praze na 3000 m3/s před hlavní povodňovou vlnou zajistit nešlo. Šlo ale povytáhnout jezová pole přehrad Vraný a Kořensko a tím obě jezera vypustit, tak aby za vrcholící povodně se opět napustila mechanismem suchých poldrů, šlo vypustit přehradní jezero Štěchovické přehrady. Slapy nebyly naplněny maximálně. Určité rezervy měl i Orlík, který vypouštět může přes turbíny elektrárny a spodní výpustě necelých 1000 m3/s.

Při spíše špatné výchozí situaci na přehradách Vltavy na začátku povodně 2002 se ukazuje, že mnohá radikálnější protipovodňová opatření nešlo uskutečnit, i kdyby vedení Povodí Vltavy včas určilo velikost povodně a chtělo je uskutečnit. I když měla přehrada Orlík na začátku povodně náhodně určitý volný prostor navíc, nemohla ho do nástupu hlavní povodňové vlny udržet, neboť nebylo kudy podstatně větší množství vody odpustit. Ze stejných důvodů by nepomohlo odpouštění vody na přehradách Lipno a Římov a vypuštění přehrady Kořenska povytažením jezových polí. Mohlo pomoci jen včasné vypuštění přehrad Štěchovice a Vraný o objemu asi 21,5 mil. m3 vody tak, aby se znovu napouštěly při kulminaci povodně (fungovaly by jako suché poldry) a mírně zvýšit odtok z Orlíku, což se ale nestalo.

Zdá se, že z hlediska vzniklých škod mělo zhoubnější následky ponechání plavebních komor v Praze na Štvanici a na Smíchově (situaci na dalších neznám) uzavřených a neodstřelení Helmovského jezu (i dalších vyšších jezů ve městech, které nelze vytáhnout ani sklopit), přestože zvýšily výšku povodňové vlny v příslušných částech Prahy. Stalo se to málem osudné pro Staré Město pražské, jež bylo při kulminaci povodně i s mobilní protipovodňovou stěnou na hranici vytopení. Pokud se ale s odstřelem jezu nepočítá dopředu, mohou nastat problémy s jeho realizací. Jistě, povodeň byla obrovská, nečekaná a po bitvě je každý generálem. Nepřipravený ale obvykle realizuje větší ztráty než připravený.

Tristní je, že jako první poučení z povodně 2002 jedni vodohospodáři v reakci na kritiku výše uvedených pochybení Povodí Vltavy píší, že jen Vltavská kaskáda povodeň nezadrží, jiní volají po další výstavbě přehrad. Obojí bagatelizují suché poldry, které jediné byly plně funkční v Praze na Rokytce u Kyjí a na Botiči, byť kapacitu mají též omezenou. Nepřekvapuje, že otrlá rejdařská lobby s odkazem na ochranu proti povodním se pokouší znovu prosadit dopravně nepotřebné, velmi nákladné a ekologicky zjevně neúnosné investice do výstavby vodních děl Přelouč, Krásné Březno a Prostřední Žleb na Labi i kanálu Dunaj-Odra-Labe, přestože by dál zvětšily ohrožení přilehlých území velkými povodněmi.

Ale ani lužní lesy a nivy, ani všechna efektivně realizovatelná technická protipovodňová opatření (dejme tomu v rozsahu odstranění výše kritizovaných nedostatků a zvětšení spodních výpustí na Orlíku) povodeň velikosti červenec 1997 nebo srpen 1992 nezastaví, byť ji mohou zmírnit a zejména omezit rozsah povodňových škod. Základní protipovodňové opatření je totiž nestavět v záplavových územích nákladnější stavby a v rámci možností z nich postupně vymísťovat nákladné aktivity.

Proč se v Praze včas neevakuovalo?

Velice podivně probíhala evakuace Prahy, pro kterou Povodí Vltavy vybojovalo asi 24 hodin. Po celé pondělí 12. srpna ujišťoval primátor Němec, že Prahu čeká jen dvacetiletá povodeň. Uliční rozhlas ještě v 18:00 vyhlašoval jen dvacetiletou povodeň. Podle řady svědectví dával v rozporu se zdravým rozumem nesmyslné příkazy neevakuovat. Asi věřil předpovědi Povodí Vltavy, že povodeň bude jen dvacetiletá. V úterý v 6:00 byla vyhlašována v Praze povodeň padesátiletá, v 10:00 stoletá, ve 12:00 více než stoletá, ve 14:00 jen padesátiletá. Dělali si z ohrožených legraci nebo nevěděli ani přibližně, co se v povodí děje? Zřejmě to druhé.

Premiér Špidla v pondělí odpoledne vyhlásil stav ohrožení povodněmi na většině území Čech. Odpoledne jsem obešel nábřeží Vltavy, jejíž hladina rychle stoupala. V 18:00 jsem navštívil krizový štáb Prahy. Žádal jsem neprodleně odstřelit 4,9 m vysoký Helmovský jez v zájmu odvrácení vyplavení Starého Města pražského. Poslali mě na pražský vodohospodářský štáb, jehož šéf to označil za technický nesmysl. Za minulého režimu se počítalo i s možností, že nám Západ vybombarduje přehrady na Vltavě. Odstřel 4,9 m vysokého jezu však prý je technický nesmysl! Poté jsem zjistil, že hladinu Vltavy nezvedá jen Helmovský jez, ale i vedle něj zavřená plavební komora. Podobně byla uzavřena plavební komora na Smíchově.

Inu, stejně jako v r. 1997 Povodí Moravy v r. 2002 Povodí Vltavy především chránilo majetek mu státem svěřený mimo jiné k ochraně před povodněmi a osud ohrožených měst a obcí jej nezajímal. Nejsem odborník na odstřelování jezů. Způsob odstřelu musí určit pyrotechnici, přihlížející odvést do uctivé vzdálenosti policie (při potápění jedné uvolněné lodi byl 1 čumil zabit střepinou) a obyvatelstvo obcí po proudu je nutné na vlnu z odstřelu jezu upozornit. Nebyla by dramatická, zvláště ve srovnání s vlnou, která se na Prahu valila z přeplněných vltavských přehrad. Hladina Vltavy by neklesla o celou výšku vzdutí jezu 4,9 m. Jednak výška vzdutí klesá od 4,9 m na nulu u Staroměstského jezu, jednak se Vltava a jiné řeky celá desetiletí nebagruje, takže by se pro náplavy snížila její hladina nad jezem méně, např. jen na polovinu, jednak by s ohledem na stabilitu břehů nebyl odstřelen celý jez, ale jen např. 75% jezu.

I kdyby hladina Vltavy v důsledku odstřelu 75% Helmovského jezu klesla jen o 0,5-1 m (což připustili někteří vodohospodáři), znamenalo by to pro ochranu Starého Města pražského dost. Povodeň shodou okolností kulminovala na hranici přelití neprotržených mobilních protipovodňových stěn, postavených na nábřeží Starého Města. Nebyly odstřeleny ani další vysoké pevné jezy, přestože zvětšovaly vytopení některých měst. Např. v Českých Budějovicích šlo o 3 jezy vysoké asi 4 m, což není vůbec málo. V pondělí se neevakuovalo. V úterý ráno byla již ohrožená území uzavřena, takže povodeň vyplenila vše v dosahu, včetně archívů, knihoven a unikátních sbírek nedozírné ceny: Úřad vlády, Český statistický úřad, Ministerstva zemědělství, dopravy a průmyslu (teprve 5. 9. byl zprovozněn telefon na Ministerstvo dopravy), Ministerstvo financí, Archeologický ústav, pobočku Národního technického muzea v Karlíně, dolní část ZOO, Vodohospodářský ústav v Podbabě.

U něj se zastavme. V pondělí celé dopoledne jednalo jeho vedení o povodni, v poledne rozhodli o evakuaci, v 16:00 poslali pracovníky domů. V úterý ráno již byl ústav uzavřen pro ohrožení povodní. Evakuované věci dali do prvního patra, které ale povodeň též vyplavila. Počítali, že povodňová vlna bude o 1,5 - 2 m nižší. Přitom kdo jiný než Vodohospodářský ústav by měl být v obraze povodňové katastrofy? Znovu jsme u otázky: vědělo v kritických dnech vedení Povodí Vltavy, co se v povodí děje? Zřejmě ne. 

Krátkodobě nejčernější kapitolou Prahy bylo zatopení většiny metra rozvodněnou Vltavou. Podle předpisů platných z předlistopadových dob se část metra v dosahu povodní uzavírá, teče-li Vltavou 1500 m3/s. vody. Jezdilo tam ale ještě při průtoku 4500 m3/s. Dle četných svědectví se zavíralo na poslední chvíli a ne všude se stačilo zavřít, neboť zavírajícím pracovníkům metra hrozilo utonutí ve stoupající vodě. Vedení Dopravního podniku mlží a zastrašuje své pracovníky. I slovní útoky na ruské experty, kteří přijeli pomoci metro znovu zprovoznit, ze strany vedení Dopravního podniku Prahy naznačují zametání stop jeho vedením.

Leč i to, co vedení Dopravního podniku přiznalo, je tristní: - včas nebyla uzavřena stanice Staroměstská a Křižíkova, - do stanice Palmovka prý pronikla voda špatně utěsněnými kabelovými průchodkami, - do stanic Invalidovna a Malostranská pronikla voda shora, - stanice Holešovice nádraží byla zaplavena otevřenou stavbou pokračování trasy do Severního města, - z Palmovky byly kabelovými průchodkami zatopeny stanice Českomoravská a Vysočanská, z Křižíkovy neuzavřeným tunelovým uzávěrem Florenc B i s dvěma vlaky, stanice Můstek A - byla zaplavena prolomením podlahy vodou ze stanice Můstek B. Zdroj: deníky z 24. 8. 2002 Příčina zaplavení trasy B mezi Andělem a nám. Republiky nebyla do 4. 9. 2002 zveřejněna. I kdyby se ukázalo, že byly zatopeny provalením tlakových uzávěrů za stanice Florenc B, což je jedna z reálných verzí, pravdu budou mít projektanti a stavitelé metra v tom, že provalení tlakových bariér a následná destrukce ochranného systému metra je až důsledkem zatopení některých jeho stanic, nikoliv selháním jeho protipovodňové konstrukce.

Je třeba též zohlednit, že údržba a opravy metra po r. 1989 byly zredukovány na 25%. Spor mezi vedením závodu Metro, Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra o pravomoci při krizovém řízení říká, že znalosti krizového řízení jsou i na nejvyšších místech žalostné. V monitorindu pražských povodňových událostí od 12.8. do 16.8.2002 (zpracoval OPR MHMP) se můžeme na s. 6 dočíst: "(13.8.) 14.32-Praha: Metro stále jezdí a mělo by jezdit až do chvíle, kdy do něj začne zatékat voda." V demokratické ČR se za demokracii schová i ta nejhorší neodpovědnost. Je zcela nepochopitelné, že za hazard s metrem za povodně dosud nebyli z funkce odvoláni primátor Prahy Němec, jeho náměstek pro dopravu Hejl, ředitel Dopravního podniku Prahy Houfek, šéf závodu Metro Houdek, jeho technický náměstek Němeček a další odpovědní pracovníci.

Dopravní kolaps vyvolaný zatopením centrálních úseků metra, dále vyřazením z provozu některých tramvajových tratí a uzavírkou některých silnic z důvodu poškození povodní nebo nutné preference tramvají je pro Prahu ohromný a drtivý. Ekology nesmí mýlit, že se tak od 13. 8. 2002 nedobrovolně realizuje pro většinu občanů Den bez aut, který se ekologům dosud v Praze nepodařilo úspěšně zorganizovat. Naštvanost obyvatel Prahy na zatopení metra je veliká. Nebylo ale vše za povodně v Praze černé. Byla postavena mobilní protipovodňová stěna, která zachránila většinu Starého Města pražského před zatopením. Staré Město mělo štěstí, povodeň kulminovala na hranici jeho vytopení s touto stěnou. Kdyby ale stála protipovodňová hráz chránící Kampu, kterou žádal ministr kultury Dostál, Staré Město by bylo vyplaveno a nenapravitelné škody na památkách by byly mnohem větší.

Vcelku v klidu proběhla evakuace ohrožených čtvrtí, byť se řada občanů odmítla evakuovat a pak se velice divili, co povodeň dokáže. Je třeba smeknout klobouk před obětavostí velkého počtu řadových pracovníků i vedoucích příslušných podniků při práci na likvidaci povodňových škod a před velkou solidaritou, která se v souvislosti s pomocí zvedla. Kazí ji zejména skutečnost, že se někteří "občané" nestyděli v evakuovaných čtvrtích rabovat. Několik otrlých zlodějů bylo chyceno při činu nejen v Praze. Vcelku dobře fungovala ostraha evakuovaných čtvrtí. Proti r. 1997 probíhají lépe práce na obnově poničených území.

Poučíme se?

Toť otázka těžká. Světová konference o životním prostředí v Johanesburgu skončila vesměs nekonkrétními závěry. Americký prezident Bush okázale kašle na svět nejen v případě odmítnutí ratifikovat Kjótský protokol. Klimatický kolaps se tudíž bude na Zemi stupňovat. Zda konečně investoři pochopí, že stavět nákladnější stavby v záplavových územích je ničím neodůvodněný hazard, který nemusí vyjít, je i při novém vodním zákonu otázkou. Zda čeští vodohospodáři konečně pochopí malý vodní cyklus není pravděpodobné, ani slovenskému vodohospodáři - disidentovi M. Kravčíkovi - se zde nedaří. Zda se čeští vodohospodáři přestanou spoléhat na nereálné modely a zda se naučí manipulovat s vodou na přehradách alespoň tak, jak umí jejich slovenští kolegové, kteří v těžké zkoušce povodní v červenci 1997 na rozdíl od vodohospodářů v ČR se ctí obstáli, též nevím. A zda Prahu povedou lidé alespoň soudní, je též otazník. Pravda, podzimní volby dávají příležitost změnit (alespoň některé) neutěšené poměry na pražské radnici.

Sledujte nás:

Přehled zpráv emailem

captcha 
kniha Jak žít dobře
Objednejte si rozšířené vydání praktického průvodce při každodenním rozhodování za příznivou cenu.…
183 Kč Vstoupit do e-shopu