„Na území Bosny a Hercegoviny jsou nádherné a nejspíš poslední divoké řeky svého druhu v Evropě,” prohlašuje rozhodně Jelena Ivanić z bosenského Centra pro životní prostředí. Hrdost v jejím hlase je ale zastíněna silnou obavou o to, jak dlouho to ještě bude pravda. Při pohledu na celkové množství postavených, budovaných a plánovaných vodních elektráren v srdci bosenské přírody člověk ihned pochopí. Přesto vidí Jelena budoucnost optimisticky. Naději jí dávají místní, kteří se za své přírodní dědictví postavili. A to doslova.
I Váš hlas může hodně změnit. Podepište prosím výzvu "Balkánské řeky nedáme". Děkujeme!
Na začátek jen objasnění – v čem spočívá problematika výstavby nových vodních elektráren na bosenských tocích? Není vodní energie k přírodě šetrná?
To je dobrá otázka. V Bosně jde o to, že máme energie dostatek a běžně i nadbytek, který pak prodáváme do zahraničí. Z toho vyplývá, že výstavba dalších elektráren není nezbytně nutná. Rozhodně ne, když má tak značný dopad na celý blízký ekosystém. Je to vlastně vykořisťování řek, které by mohly lidem sloužit mnohem lépe například na vodní sporty. Musíme také chápat rozdíl mezi velkými elektrárnami na širokých tocích, které po přehrazení zatopí břehy, vytvoří rozsáhlou vodní plochu a změní klimatické prostředí v okolí, a právě divokými řekami na druhé straně. Těmi v naprosté většině případů protéká pitná voda, čehož využívají nejen zvířata, ale i lidé žijící v blízkosti těchto zdrojů. Elektrárny budované na horských řekách kvalitu vody výrazně zhoršují a nemění tak jen své bezprostřední okolí, ale i desítky a možná stovky kilometrů území níže po proudu. Takové změny ovlivňují místní obyvatele, zvěř i rostliny.
To znamená, že jde hlavně o zhoršení kvality vody, pokud to správně chápu...
Ne tak docela. Celá věc má pochopitelně celou řadu dalších i mnohem zásadnějších dopadů. Je důležité si uvědomit, že elektrárna, to není jen samotná budova, ale v řadě případů se k ní vybuduje systém podzemních kanálů, které vodu do elektrárny přivádějí. Tam mizí voda z povrchu úplně, což je pochopitelně ta nejhorší varianta a pro takovou panenskou přírodu, jako je ta kolem bosenských řek, radikální až devastační rána. Dalšími dotčenými jsou tradiční vodní mlýny, které na těchto rychlých řekách stojí už několik staletí.
Celkově se jedná o téměř tři sta elektráren. To nevypadá jako množství, které by se zrodilo znenadání. Jak dnešní situace vznikla?
Ještě za časů Jugoslávie jsme převážně měli ty obrovské přehrady, které nás už tehdy zásobovaly dodatečným množstvím elektřiny. Jenže v roce 2006 vydal Pero Bukejlović, tehdejší premiér Republiky srbské (jednoho ze dvou celků tvořící stát Bosna a Hercegovina – pozn . red.), přes noc neuvěřitelných sto dvanáct povolení ke stavbě elektráren na horských řekách. A dnes politici toto rozhodnutí využívají jako precedens a jako výmluvu. Tehdy to ale všechno začalo.
Jak je to s omezeními staveb kvůli ochraně životního prostředí? Je možné stavět elektrárny i v národním parku?
Problémem je, že Bosna a Hercegovina nemá energetický strategický plán, takže je obtížné oficiálně dokázat, že je výstavba těchto elektráren zbytečná, a že mnohem rozumnější by bylo zaměřit se na energii získanou ze slunce a větru. Takže ano, bohužel je legální a možné stavět vodní elektrárny i v národním parku, pokud si prosadíte, že jde o veřejný zájem. Je to ale obrovská lež a podvod, protože jde o ryze komerční a hlavně soukromý zájem – ten investorův.
O jaké společnosti se jedná?
To je další politováníhodná věc. Většinou jde o tuzemské firmy. Některé jsou samozřejmě i zahraniční, například rakouský Kelag, jiné jsou ze Slovinska nebo Velké Británie. Ale povětšinou jsou to bosenské společnosti, které prodávají vlastní zem. Je to vítězství mamonu, protože roční poplatky za využívání koncese jsou s příjmy těchto společností naprosto nesrovnatelné.
V jakém postavení jsou ochránci přírody v Bosně?
Popravdě nejsme v jednoduché pozici. Naše země se potýká s celou řadou závažných a pro běžného člověka bližších, aktuálnějších a snáze uchopitelných problémů. Lidé nemají práci. V takové chvíli není jednoduché prosazovat výraznější změny, jakkoliv jsou potřebné. Naštěstí si lidé čím dál více uvědomují, že ochrana přírody je nezbytná, a sami začínají chystat různé akce.
O jaké iniciativy například jde?
Ve většině případů jsou to pochopitelně lokální protesty. Vůbec nejvýraznějším příkladem jsou nejspíš lidé z oblasti Fojnica západně od Sarajeva, kteří se postavili proti budování vodní elektrárny na řece Željeznici. Rozhodli se blokovat těžkou techniku a nedovolili tak stavební společnosti přiblížit se k řece. Společně se jim podařilo bránit řeku téměř rok. Po třech stech pětadvaceti dnech stroje konečně odjely.
Takže se lidem podařilo plán na stavbu elektrárny překazit?
Nakonec ano. Ale Fojnica není jediný takový příběh. Podobně v této chvíli vzdorují lidé na řece Kruščici nedaleko Vitezu. To jsou takové dva nejviditelnější příklady úspěchu občanské iniciativy. Ve větších městech zase lidé často bojují za záchranu parků. Nechtějí, aby je investoři zastavěli novými budovami.
Ale nejsou to jen světlé výjimky? Jakou mají lidé vůbec šanci dosáhnout výraznějších změn?
Určitě jsou tady způsoby, jak pomoci. Ale zejména jsou tu důvody a potřeby. V naší společnosti dochází k výrazným přerodům, a ty by nebyly možné bez ochoty a snahy “obyčejných” občanů. Takže i když je to mnohdy obtížné, lidé mohou věci změnit. Často se ale musí vypořádat s posměchem či dokonce výhrůžkami a zastrašováním, jako právě v případě elektrárny Luke na řece Željeznici. Mnozí z protestujících se museli bránit žalobám a lidé z Kojnice prožívají něco podobného – hrozby a pomluvy. Naštěstí už vědí, jak na takové věci reagovat.
Co je tedy těmi hlavními překážkami, které musíte překonávat?
Hlavním problémem jsou nepřekvapivě naši politici a jejich schopnost vydávat přes noc špatná rozhodnutí, jako jsou nové koncese pro vodní elektrárny na divokých řekách. K jejich získání vám stačí jen dostatek peněz. Také kvůli chybějícímu energetickému plánu nemá veřejnost dostatek informací, nebo je nedostává včas. Navíc se v diskuzi o obnovitelných zdrojích energie často záměrně opomíjí ta větrná nebo solární.
Když mluvíte o politicích, koho konkrétně máte na mysli?
Jde předně o zainteresované ministry, například za region Rebubliky srbské ministr průmyslu, těžby a energií Petar Đokić nebo ministryně územního plánování, stavebního inženýrství a ekologie Srebrenka Golić. Ale těch osob je celá řada a většinou jsou mnohem méně na očích veřejnosti.
Jak se na toto téma dívá bosenská společnost, zajímá je ochrana řek a přírody obecně?
Poslední dobou se nám daří zviditelnit tuto problematiku po celé zemi a otevřít lidem oči v tom, jak škodlivé tyto projekty jsou, a že výsledné zisky se týkají jen malé skupiny lidí. Potřebovali bychom ale více pozornosti. Ačkoliv někteří pochopili to skryté nebezpečí, mnozí stále věří lžím a planým slibům, jako například nárůstu pracovních míst nebo rychlého zbohatnutí regionu.
Jak se s tímto populismem snažíte bojovat?
Loni v červnu jsme vytvořili Koalici za záchranu řek v Bosně a Hercegovině. Dali jsme dohromady řadu dalších organizací a jednotlivců, mimo jiné rybářské nebo sportovní spolky, s cílem podporovat se navzájem a zlepšit naši reakce schopnost. Vypustili jsme do světa sérii videí, kde popisujeme stav věcí. Ta se ohromně rychle šíří, z čehož máme velkou radost. Je to ideální způsob, jak ukázat krásu našich řek i to, jak drastické mohou připravované změny být. Snažíme se pomáhat protestujícím s jejich případy, lépe je organizovat, nabízíme jim právní poradenství a děláme, co je v našich silách, abychom jednotlivé projekty zastavili nebo zpomalili formální cestou.
Jak se zatím koalici v její činnosti daří?
Podařilo se nám úplně zastavit několik projektů. Například na Vrbasu, který protéká Banjou Lukou. Na řece Saně bohužel už jedna elektrárna stojí, výstavbu druhé jsme ale pomohli překazit. A stejně tak dalších pět v národním parku Sutjeska na řekách Hrčavce a Sutjesce. Samozřejmě bychom chtěli být úspěšnější, ale na to nemáme kapacity. Při takovém počtu projektů není možné sledovat denně všechny a reagovat tak rychle, jak je mnohdy nutné.
Co byste k lepšímu fungování potřebovali, čeho máte nedostatek?
Jako všude jinde – lidí, financí a času. Je to takový náš seznam přání. Ale z konkrétních věcí právě poptáváme auto, které bychom moc potřebovali. Většina naší práce je v terénu a potřebujeme se přesouvat i do vzdálenějších lokalit v krátkém čase. Při přejíždění mezi vesnicemi není možné se spoléhat na veřejnou dopravu.
Co podstatného se kolem bosenských řek děje dnes?
Podstatnou změnou ve vývoji je, že se lidé začali sami organizovat. Například právě na Kruščici, kde místní odmítli elektrárnu a v současné době blokují její stavbu. A silně věřím, že uspějí, jako lidé ve Fojnici. Pomáháme jim po právní stránce spolu s dalšími členy koalice. Druhou významnou skutečností je zapojení Evropské banky pro obnovu a rozvoj, která se rozhodla financovat výstavbu elektrárny Babino Selo na Vrbasu. Po reakcích veřejnosti a našich organizací ale prohlásila, že už nebude investovat do žádných projektů na chráněných územích. Vedle toho se zabýváme projektem velké přehrady Buk Bijela na Drině, která je hlavním přítokem Savy, řeky zásobující Dunaj. Soustředíme se i na vodní toky v okolí města Konjic – Naretvu, Ljutu, Kraljuščici a mnoho dalších.
Jak to vidíte s mizejícími divokými řekami v Bosně do budoucna?
Naše práce a pozice bude stále stejná. Většinou můžeme jen reagovat a poskytnout pomoc každému, kdo ji potřebuje. Zabýváme se také vědeckými výzkumy řek a tamních živočichů a rostlin, abychom měli důkazy a argumenty proti stavebním společnostem. Není možné jim dovolit, aby páchaly tak nezvratné změny v našem národním dědictví výměnou za trochu elektřiny. To už si naštěstí uvědomují i občané, což je klíčové.
Možná mi to jen tak připadá, ale skoro to působí jako byste další vývoj viděla poměrně optimisticky...
Je to moje vroucí přání. Věřím v to, že by se mohlo vyplnit, a také v odhodlání místních lidí.
Je nějaký způsob, jak by vám lidé z České republiky mohli pomoci? Například přebytečným autem?
To by bylo báječné (směje se)… Ale vážně, největší pomocí by bylo, kdyby nám lidé pomohli šířit příběh bosenských řek, příběh devastované divoké přírody a lidí, kteří bojují proti chamtivosti soukromých společností.
Jelena Ivanić se narodila v roce 1987 ve městě Novi Grad.
Vystudovala ekologii a ochranu životního prostředí na Univerzitě v Banja Luce.
Dlouhodobě se věnuje dobrovolnictví, organizaci osvětových seminářů
a výchově mládeže v otázkách ochrany životního prostředí.
V Centru pro životní prostředí se zabývá tématem energetiky a změny klimatu.
