en ru

Český Agent Orange

28.6.1998 - Petra Stypová (*1976), studentka Kulturní publicistiky | Články
Dějištěm "havárie", která trvala téměř čtyři roky bylo socialistické Československo šedesátých let, konkrétně tehdy nově otevřená výrobna chlorovaných fenolů ve Spolaně Neratovice. Vznikal v ní čtyři roky 2,3,7,8-tetrachlordibenzo-p-dioxin (TCDD), látka tisíckrát toxičtější než nejsilnější přírodní jed - kurare.
Četné zdravotní potíže zaměstnanců závodu dovedly tehdejšího ředitele Spolany k rozhodnutí nový provoz uzavřít. Až po čase byl jako příčina nemocí odhalen TCDD a zjistilo se, že jsou jím zamořeny i výrobní haly. Dlouhou dobu se vůbec nevědělo, jak s kontaminovanými budovami naložit, až od roku 1982 začaly vznikat různé koncepce jejich asanace. Jedovatější než kurare Problém s dioxiny ve Spolaně vznikl zavedením nové technologie zpracování derivátu fenolu, z nějž se zde vyráběl trichlorfenolát a pentachlorfenolát sodný. Tyto látky byly velice žádané a používané jako antiseptika, pleťové a protiplísňové přípravky. Nový závod zahájil provoz v roce 1965. Doc. MUDr. Jana Vejlupková, CSc z Kliniky nemocí z povolání VFN a 1.lékařské fakulty UK je jedním z lidí, kteří celý případ podrobně sledovali: "TCDD je pravděpodobně jednou z nejtoxictějších látek, kterou až dosud člověk vyrobil. Tato pevná substance je velmi špatně rozpustná ve vodě, lépe v tucích a v organických rozpouštědlech, je stálá vůči kyselinám a alkáliím a extremně odolná vůči teplotám. V druhé polovině šedesátých let se ve Spolaně Neratovice vyráběl 2,4,5-trichlorfenoxyoctan sodný a butylester kyseliny 2,4,5-trichlorfenoxyoctové. S největší pravděpodobností zde při alkalické hydrolýze tetrachlorbenzenu vznikal TCDD, jehož koncentrace v ovzduší nebyla nikdy měřena, protože v té době se o jeho existenci ještě nevědělo. Ale přítomnost TCDD byla posléze prokázána jak ve finálním výrobku herbicidu Arboricidu E (známého pod názvem Agent Orange z vietnamské války - pozn. red.), tak i v omítce a ve vnitřním vybavení výrobních prostor. V souvislosti se stále se měnící technologií výroby (po celou dobu se jednalo pouze o poloprovoz a někdy byla výroba i na několik měsíců přerušena) pravděpodobně kolísalo i množství vedlejšího meziproduktu TCDD. Tím si lze vysvětlit, proč při zavádění výroby onemocnělo v roce 1965 jen několik osob a teprve v letech 1967 až 1968 nastalo hromadné onemocnění osmdesáti zaměstnanců. Byli postiženi dělníci, technici, inženýr, lidé, kteří zde pracovali dva týdny až řadu měsíců. Osmdesát nemocných představuje přibližně jednu čtvrtinu až pětinu osob, které zde v průběhu let výroby byly zaměstnány. Výroba byla definitivně zastavena v roce 1968. Z postižených bylo na naší klinice hospitalizováno 55 mužů, jejichž průměrný věk v době první hospitalizace byl 33,6 let. Byli mezi nimi mládenci na prahu dospělosti, muži středního i vyzrálého věku. Intoxikace se nejčastěji projevila kožními změnami zvanými akne chlorina. Na kůži se vytvářely cysty, které často zhnisaly, komedony a maximum změn bývalo na obličeji, trupu a genitálu. Mnohé projevy byly tak těžké a rozsáhlé, že změnily zevnějšek nemocného k nepoznání. TCDD však zasáhl i do mnoha jiných dějů v organismu. Porucha metabolismu porfyrinů se projevila temným zbarvením pokožky s přídatnými změnami, které symptomatickou jaterní porfyrii provázejí. Častým nálezem byla porucha metabolismu tuků a uhlovodanů, což může mít význam pro rozvoj arteriosklerózy. Časté údaje nemocných o únavě a slabosti dolních končetin bylo možné dokumentovat elektromyografickým vyšetřením periferních nervů dolních končetin, které nasvědčovalo poškození těchto nervů. Je pravděpodobné, že TCDD byl přímo zodpovědný i za poruchu činnosti mozku zjišťovanou při psychiatrickém vyšetření. Na psychických změnách se však druhotně podílela i tristní situace nemocných: zohyzdění, nejistota z budoucnosti, strach ze smrti. Úmrtí jednoho z nich na následky intoxikace tyto obavy znásobily. V některýcdh případech byla zjištěna i lehčí léze jaterní, ověřená bioptickým vyšetřením. Jaký byl průběh onemocnění? Protože jsme neznali mechanismus patologických dějů, které TCDD v organismu způsobil, nebylo možné zavést kauzální léčbu; léčili jsme jen příznaky, které nejvíce trápily nemocné. Informováním pacientů, jejich ošetřujících lékařů a závodu jsme se snažili preventivně zabránit tomu, aby ve svém osobním nebo pracovním životě ani v budoucnosti při stabilizaci zdravotního stavu nepřicházali do styku s látkami, o nichž je známo, nebo se důvodně předpokládá, že by mohly poškozovat orgány a systémy, které byly TCDD poškozeny. Během prvních tří let jsme u některých pacientů pozorovali zhoršování zdravotního stavu často v souvislosti s prodělanou běžnou infekcí, stresovou situací, zvýšenou fyzickou námahou, ale i bez zjevné vyvolávající příčiny. Asi po pěti letech se stav u většiny nemocných stabilizoval. A když jsme provedli bilanci našeho desetiletého lékařského sledování postižených osob, mohli jsme konstatovat časté zhojení kožních změn, ustálení ostatních projevů intoxikace a u nejlehčích forem onemocnění i úplné vyhojení. Naše nemocné jsme opakovaně zvali k hospitalizaci. Mnozí přicházeli pravidelně, jiní v době, kdy se již cítili dobře, na naše výzvy nereagovali. Nedávno jsme znovu pozvali k podrobnému vyšetření ty, kteří k nám dříve docházeli. Protože jde o více jak dvacetipětiletý odstup od intoxikace, dostavují se převážně ti, kteří onemocněli v mladém věku. Nevím, zda budeme mít možnost přesně se dopátrat osudu zbývajících, kteří by dnes byli v kmetském věku, a získat tak ucelený obraz o dlouhodobém vlivu otravy TCDD na člověka. Kdyby v době zahájení výroby byl u nás přístup k celosvětovým informacím takového rozsahu, jako je nyní, ztěží by krajský hygienik povolil výrobu uvedených herbicidů bez přísných bezpečnostních opatření. Trpkost mnohých postižených se obracela proti Spolaně Neratovice; je to přirozené, onemocněli zde. Avšak vedení podniku nebylo možné vytknout ani porušení hygienických předpisů, ani lidský nezájem a snahu pomoci postiženým. V té době o možné přítomnosti vysoce toxického TCDD nevěděl ani krajský hygienik, ani chemici závodu a ani my lékaři, když k nám přicházeli první nemocní s rozsáhlým obrazem intoxikace, s níž jsme se až dosud nesetkali." Doktorka Vejlupková uveřejnila v roce 1981 v odborném americkém časopise Archives of Environmental Health sdělení o desetiletém průběhu otravy u jejích nemocných. Přestože plně respektovala zákaz uvádění míst, kde došlo k neštěstí, stala se pro tehdejší představitele moci exemplárním příkladem černé ovce poškozující "dobré jméno socialisticého Československa v zahraničí". Ohlas na její článek byl celosvětový, více než sto lékařů z různých zemí žádalo o jeho zaslání a doplnění informací. Budova č. 114 V areálu Spolany jsou celkem tři kontaminované objekty. První z nich - budova č. 114, která by měla být brzy asanována - je patrový objekt střední velikosti zhruba dvacet metrů dlouhý a deset široký. Druhý objekt je výrazně menší. Ale třetí, nejvíce zamořený, svou rozlohou a členitostí převyšuje oba předchozí. Způsob dekontaminace tak rozsáhlé stavby není doposud zcela vyjasněn. Kromě toho se na prostranství třetí budovy nalézá šet set dvousetlitrových sudů se zbytky vysoce toxických látek z bývalé výroby. Fond národního majetku (FNM) má se Spolanou Neratovice smlouvu o účasti státu na likvidaci následků úniku dioxinů na základě zákona o starých zátěžích. Na nákladech plánované asanace objektu č. 114 se FNM bude podílet čtyřmi a půl miliardami korun. Bylo zvažováno mnoho alternativ, jak se zamoření s konečnou platností zbavit. Nakonec byla jako nejvhodnější uznána tzv. tezaurace (zalití speciálním druhem betonu). Není to sice absolutní řešení, neboť kontaminanty zůstanou stále uvnitř. Beton ale zabrání kontaktu zamořené hmoty s okolím, což by mělo zaručit naprostou bezpečnost. Výhoda tezaurace tkví, dle slov ing. Koutného, vedoucího oddělení ochrany ovzduší ve Spolaně, také v tom, že umožní rozebrání objektu pro případ objevu lepšího řešení. Betonový náhrobek a dobrá vůle O způsobu likvidace budovy č. 114 a jejím zamoření je celá "tlustá" studie nazvaná anglickým "risk assesment", což doslovně znamená "posouzení rizika". Vypracoval ji Aquatest. Během naší návštěvy ve Spolaně ležela na stole, ale nepůjčuje se a zůstala pro nás, stejně jako pro veřejnost obestřena tajemstvím. Jak řekl ing. Jiří Kvarda, je majetkem Spolany. Veřejně přístupná bude až studie vlivu na životní prostředí. Na celou asanaci existuje projekt zhotovený Chemoprojektem. V současné době má dojít k jeho posouzení Ministerstvem životního prostředí. Nakonec - za předpokladu, že bude schválen - vypíše Spolana veřejnou soutěž. Tezaurace předpokládá běžnou demolici minimálně kontaminovaných částí, tzn. první patro budovy č. 114 a bývalé sklady a autodílny (ruiny skončí na skládce) a zalití zasažených částí (přízemí a suterén budovy) betonem. Podle názoru generálního ředitele Spolany, Přemka Hlavničky mají v betonu skončit i sudy s toxickým obsahem. Prohlásil to pro Mladou frontu DNES 15. dubna 1996. Projekt tezaurace objektu č. 114 je experimentem, protože v celé historii dioxinových havárií se zatím žádný způsob asanace nepodařilo opakovat. Vždy se totiž nalezly nové a nové nedostatky použitých metod. Zmiňovaný objekt se má v nejbližších letech proměnit v betonový náhrobek. Ovšem jaký bude osud ostatních kontaminovaných budov, mnohem rozsáhlejších a více zamořených, nikdo neví.
Sledujte nás:

Přehled zpráv emailem

captcha 
kniha Jak žít dobře
Objednejte si rozšířené vydání praktického průvodce při každodenním rozhodování za příznivou cenu.…
183 Kč Vstoupit do e-shopu