Arnika koncem roku vydala knihu Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně. A za kmotra knize vybrala novináře Tomáše Feřteka. Ten si ale po přečtení knihy chtěl hodit konopný provaz a následně se nechat zkompostovat.
Mám z knihy docela jiný dojem. Snad je to tím, že zatímco Tomáš Feřtek knihu prolétl během tří hodin, než se vydal na křest knihy, já ji vozím s sebou v batůžku už tři měsíce a čtu si v ní při cestách městskou hromadnou dopravou. Své může hrát i to, že jsem nejrůznějších knih, brožurek nebo letáků za léta strávená v Ekolistu viděl nespočet. A ze záplavy kvůli grantu narychlo zbastlených skládaček zřetelně vyčnívají dvě knihy – Desatero domácí ekologie od pánů Vlašína, Máchala a Ledviny, jehož první verze vznikla před dvaceti lety, a pak právě publikace Arniky, která v některých ohledech Desatero i předčí.
Tomáš Feřtek si ve svém textu stěžuje, že kdyby měl žít podle toho, co se v knize dočetl, stane se z něj neurotický asociál. A radí, že z doporučení uvedených v knize, je potřeba si vybírat něco „jako z jídelního lístku a nepředstavovat si, že můžu sám sníst všechno".
Po pravdě - nevím, jak jinak lze podobnou publikaci udělat, aby při fastfoodovém čtení nevyvolala pocit nevolnosti. Autoři z Arniky v knize dle mého soudu poctivě a bez zbytečného brnkání na emoce popsali, jaké dopady má naše pobývání ve světě, a hned poskytli čtenáři pomocnou ruku v podobě doporučení a návodů, co může on sám dělat. Dobře se například vyrovnali s tématem spotřeby masa a vyhnuli se hysterickému apelu na soucit se zvířaty (byť je pro něj sakra důvod) a argumentují věcně s odkazem na významnou instituci OSN.
Pravda, některá doporučení jsou trochu mimo mísu. Například hned v první kapitole Arnika doporučuje, abychom kupovali výrobky pouze od výrobců, kteří se chovají zodpovědně ke svým zaměstnancům. Obzvláště důležité je to prý hlídat u výrobků z rozvojových zemí. To je doporučení, které neumím při nákupu dost dobře naplnit, protože prostě nemám možnost si ověřit, jak se která firma stará nebo nestará o své zaměstnance. Ale takových rad je v textu pomálu. Drtivá většina jich je snadno využitelných. Arnika je navíc směřuje jak na obyčejné spotřebitele, tak i na firmy či místní úřady.
A jsou míněny přesně tak, jak knihu doporučuje číst Tomáš Feřtek. Jak autoři Desatera, tak autoři Jak žít lépe si jsou vědomi toho, že nemá smysl lidem cokoliv diktovat. Jak v úvodu Desatera avizuje Aleš Máchal, smyslem publikace „není spasit svět nebo přinést zaručeně pravé návody, jak ušetřit životní prostředí i svoji kapsu. Snahou autorů je pouze podpořit sílící úsilí mnohých lidí o environmentálně odpovědnější nakládání s přírodou a šetrnější zatěžování tzv. ekosystémových služeb, jimiž jsou nenahraditelné, životně důležité přínosy planetárních ekosystémů umožňující život přírodních společenstev". Stejně tak jeden z autorů Jak žít lépe Vlastimil Karlík v předmluvě píše: „Nemusíte a neměli byste tuto knihu brát jako dogma, jako vztyčený kárající prst. Přečtěte si ji a přijímejte svá vlastní rozhodnutí. S plným vědomím jejich důsledků."
Knížka Jak žít lépe je podle mě dobrým „jídelním lístkem", který připravili zkušení kuchaři. A není potřeba se po přečtení hned věšet nad nejbližším kompostem. Jen si vybrat (nebo také nevybrat) dle svého uvážení a chuti. A po pravdě si myslím, že knihy typu Desatero nebo Jak žít lépe jsou důležité například pro lidi, kteří se z nějakého důvodu chtějí začít chovat "eko", ale nevědí jak na to. Tyto knihy jim dají jednoduché informace o tom, co a proč má smysl dělat a co lze snadno změnit.
P.S.: Tomáš Feřtek ve svém komentáři klade otázku, jestli není na čase, aby nevládní organizace při vydávání podobných textů změnily taktiku. Velmi by mne zajímalo, jestli má na mysli nějaká konkrétní doporučení, nebo zda šlo jen o řečnickou otázku.
