Tomáš Feřtek ve svých komentářích ke způsobu šíření „zeleného evangelia" položil několik otázek, na které je slušné odpovědět. Pokusím se o to v pořadí, jak se otázky objevovaly.
Nejdříve ale malá „zpověď". Ekolist.cz si mě platí i jako vedoucího rubriky Zelená domácnost. Jsem zodpovědný za zodpovídání dotazů od našich čtenářů, které se týkají šetrného chování k životnímu prostředí. A po letech jsem zjistil, že na některé „vypečené" dotazy mám jen jednu odpověď: nevím.
Často se k uspokojivé odpovědi lze dostat s použitím zdravého, nebo chcete-li selského rozumu. Velmi mohou pomoci názory a znalosti odborníků, vědců, lidí z praxe nebo nevládek. Pro získání vyčerpávající a přesné odpovědi je nejlepší nechat provést studii, analýzu nebo spotřebitelský test – a ty pak pravidelně aktualizovat, aby byly stále aktuální. Což je věc sakramentsky náročná a drahá, takže takových dat máme k dispozici poskrovnu.
Například zcela banální otázka, za jak dlouho se rozloží papírový pytlík. Nevím. Záleží totiž na mnoha okolnostech – jak silný je papír, jakou má úpravu, v jakých podmínkách se nachází a jaké vlivy na něj působí. Přesnou odpověď proto nevím. Jakousi představu můžeme zjistit od odborníků. Při rekultivacích skládek se našly 12 let staré noviny, které byly perfektně čitelné. Noviny ale nejsou papírový pytlík, takže: nevím.
Po tomto entrée se snad můžu pustit do otázek Tomáše Feřteka.
Mám dávat přednost bioprodukci, i když je z druhého konce Evropy, nebo konvenčním potravinám z trhu?
Nevím. Záleží to na celé řadě proměnných – odkud ona bioprodukce pochází, zda jde skutečně o bioprodukci a jakým dopravním prostředkem se k nám dostala... A odkud pochází ona konvenční produkce, jak se k nám dostala a za jakých podmínek byla vypěstovaná... To jsou věci, které se při nákupu v podstatě nemáme šanci dozvědět. Selský rozum napovídá, že je lepší, když koupím v hypermarketu obyčejná česká jablka (ano, i to je možné), než když koupím jablka obyčejná (nebo i bio) dovezená z Jihoafrické republiky. Samozřejmě se to dá u konkrétního sortimentu velmi přesně kvantifikovat. Ale taková studie má velmi jepičí život. Stačí, aby obchodník změnil dodavatele nebo změnil svou logistiku, a rázem je celá studie zastaralá. Čili nevím.
Je nepřípustné kupovat jakoukoli zeleninu v hypermarketu?
Je to přípustné.
Na téma hypermarketů versus obyčejné obchody lze vést nekonečnou debatu. Například Nesehnutí hypermarketům vyčítá, že je s nimi spojen nárůst dopravy a že expanze nákupních řetězců způsobuje škody na životním prostředí. Často jsou zmiňovány neutěšené pracovní podmínky řadových zaměstnanců. Na druhou stranu se některé řetězce snaží o ekologizaci svých provozů, více viz tato zpráva. Hypermarkety zpravidla umí nabídnout nižší cenu, což je velká přednost.
Ale co když to, co se prodává v zelenině na rohu, je ze stejného zdroje?
Ano, je možné, že okurka z hypermarketu je ze stejného španělského skleníku jako okurka z malého krámku na rohu. To by neměl být velký problém zjistit, protože obchodníci by měli uvádět zemi původu svého zboží (pokud ne, pošlete na ně ČOI). Co s tím? Nevím. Alternativou je pídit se po lokální a sezonní produkci, například na farmářských trzích nebo prostřednictvím tzv. bedýnek. Můžete oslovit svůj oblíbený obchod/hypermarket a dožadovat se lokální produkce.
Co mám dělat, když žádný dosažitelný trh a malovýrobci v okolí nejsou?
Nakupujte buď přes alternativní obchody typu bedýnky a/nebo v hypermarketu.
Mám brát opravdu v úvahu všechny bioznačky, certifikáty, rozlišovat ty pravé a nepravé?
Obávám se, že pokud se nechcete nechat výrobci a prodejci vodit za nos, musíte si o bioznačkách a ekologických certifikátech něco nastudovat (třeba zde, zde, zde nebo zde). Jinak se vám snadno stane, že v dobré víře budete kupovat něco, co se zeleně jen tváří. Možná se to zdá jako příliš náročný úkol pro obyčejného spotřebitele. Jak ale soudím podle sebe, má člověk tendenci kupovat některé zboží od konkrétní značky pravidelně. U těchto pravidelných nákupů není zas tak složité zkontrolovat, jakými certifikáty se výrobce chlubí, a prostě je „prohnat googlem". Nebo se zeptat v ekoporadnách. V Česku jich jsou desítky, v některých dotačně bohatých obdobích i stovky. Což bohužel znamená, že je dobré vybírat i mezi ekoporadnami. Osobně nemám velkou důvěru k ekoporadnám, které samy nějaké ekozboží prodávají.
Jak ekologicky šetrná a skromná může být rodina, aby neznechutila vlastní děti?
Nevím. Bude to odviset od konstituce dětí, rodičů a míry šetrnosti a skromnosti, schopnosti rodičů životní styl vysvětlit a obhájit, schopnosti dětí životní styl rodičů akceptovat, velkou úlohu bude hrát tlak okolí...
Co dělat, když není skromný životní styl kompatibilní s okolním světem?
Nevím. Bude to opět velmi individuální záležitost. Klíčové bude, jak silná je motivace pro skromný životní styl, jak pevné je přesvědčení o jeho správnosti. Druhou proměnnou bude síla a vytrvalost sociálního tlaku. Z toho se pak odvine, zda se vyznavač skromného životního stylu stane konformním vůči většinové společnosti, nebo zda si zachová svou výstřednost.
Je zelený konzumerismus opravdu lepší než ten konvenční?
Nevím. Můj selský rozum mi říká, že zelený konzumerismus je lepší jen o tolik, o kolik se díky němu daří snížit zátěž životního prostředí. Nicméně i zelený konzumerismus může směle přestřelovat možnosti naší Země. Jsou na to různé indikátory, indexy a stopy, kterými se to lidé pokoušejí změřit. Co o tom vím, jde o tak komplexní záležitosti s tolika proměnnými a různým důrazem na různé veličiny, že mé „nevím" se mi jeví jako poctivá odpověď. Můj soukromý dojem (nebo spíš obava) je, že ani zeleně konzumní společnost není udržitelná. Což není argument pro to, že zelený konzum nemá smysl. Je tu stále naděje, že to třeba bude stačit.
Byla by společnost skromné spotřeby ekonomicky udržitelná?
Nevím. Hodně záleží na tom, jak si nadefinujeme „skromnou spotřebu". Ale tuším, kam míříte. Naše společnost je nastavená tak, že potřebuje určitou míru (ideálně vzrůstající) spotřeby, aby ekonomicky a sociálně fungovala. Je to asi tak, že za stávajícího nastavení by skromná spotřeba vedla k ekonomickému zhroucení společnosti. A analogicky neomezený konzum povede ke zhroucení společnosti z environmentálních důvodů.
Je dost možné, že budeme svědky nějaké „revoluce", jako byla například ta zemědělská nebo průmyslová. Možná právě žijeme na začátku revoluce udržitelného rozvoje. Možná taky ne. Nevím.
