PVC (polyvinylchlorid) je plast, který má největší dopad na životní prostředí i naše zdraví. Jeho výrobu, použití i likvidaci provází úniky řady toxických látek. Jak řekla již v roce 1995 Anna Lindh, ministryně životního prostředí ze Švédska, dnes není otázkou, zda výrobu PVC ukončit, ale jak to udělat. V roce 2000 schválila Evropská komise Zelenou knihu o PVC, která výše uvedené problémy dobře popisuje. Evropský parlament, výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin vyzval ve své zprávě z 12. prosince 2006 Komisi, aby vzhledem k problémům, které PVC způsobuje, navrhla samostatnou směrnici o PVC [4]. Roční produkce PVC celosvětově roste a to z 3 miliónů tun za rok 1965 na 20 miliónů tun za rok 2000.. V západní Evropě se v roce 1998 spotřebovalo 5,5 miliónů tun PVC. V roce 1999 se v zemích EU PVC používalo nejvíce ve stavebnictví (57%), v domácnostech (18%), na obaly (9%), v elektrotechnickém (7%) a automobilovém (7%) průmyslu. V odpadech PVC odpovídá za 38 až 66% distribuci všeho chloru [1]. Tento materiál se věnuje problematice PVC v odpadech. Jeho vyšší obsah v nich působí potíže provozovatelům skládek i spaloven. Pokud se dostane mezi vytříděné plasty, působí problémy i zde. Odhady přitom ukazují, že jeho množství v odpadech bude přibývat. Podle [1] to bude o 30% do roku 2010 a o 80% do roku 2020. Pro ucelenost zde shrnujeme také informace o dopadech pálení PVC v domácnostech.
Skládkování PVC
Většina PVC končí na skládkách, kde degraduje a kde se z něho uvolňují ftaláty a těžké kovy. Ty kontaminují skládkové vody a když je likvidujeme na čistírnách odpadních vod , dostanou se tyto látky do řeky nebo skončí v čistírenských kalech. Čistírny je nezachytí a ani jejich únik nesledují. Technologicky by to bylo drahé. Ftaláty byly zjištěny i ve skládkovém plynu.
Při aerobních podmínkách (za přítomnosti kyslíku) se z PVC uvolní 30-35% a při anaerobních podmínkách (bakteriálním rozkladu za vzniku metanu) 4-40% ftalátů [2]. Dlouhodobě není vyloučena možnost uvolnění celého objemu těchto látek.
Díky degradaci PVC může snadněji docházet k jeho vstřebání různými organismy. Výrobci PVC zatím tvrdili, že materiál je stabilní a že dlouhé polymerové řetězce nemohou vstupovat do biologických organismů.
Při požáru skládek se PVC podílí na vzniku vysokých emisí dioxinů. Podle US EPA požáry skládek patří k největším zdrojům emisí dioxinů vůbec [3]. V České republice dochází k několika stovkám požárů skládek za rok. Emise dioxinů se nesledují, ale při užití emisních faktorů ze Švédska by i u nás patřili mezi největší zdroje (emise kolem 40 g TEQ dioxinů).
Spalování PVC
Spalovat PVC je asi vůbec nejhorší způsob, jak s ním nakládat a to proto, že obsahuje velké množství chloru. Pálení PVC vede ke vzniku chlorovodíku a dalších škodlivých látek jako jsou dioxiny, hexachlorbenzen, polyaromatické uhlovodíky. Do škváry a popílku ze spaloven se z PVC dostávají těžké kovy. Celkově při pálení PVC často vznikne víc odpadu než se spálí, protože je nutné vzhledem ke zvýšené tvorbě kyseliny chlorovodíkové v emisích přidávat větší množství látek během procesu čištění spalin. Současně se celý proces prodražuje a toxické látky zachycené v popílku stejně v lepším případě skončí na zabezpečené skládce.
Výroba alternativních paliv
Papír, plasty a další spalitelné odpady se dnes mimo jiné často používají k výrobě tzv. alternativních paliv pro cementárny (TAP). Při jejich výrobě musí být dodržen max. přípustný obsah chloru. Jeho vyšší obsah má vliv na kvalitu vyráběného cementu.
Nelegální pálení PVC v domácnostech
Nelegální pálení odpadu je dalším zdrojem emisí nebezpečných toxických látek. Pokyny ke snižování úniků dioxinů, PCB a hexachlorbenzenu zpracované v rámci Stockholmské úmluvy uvádějí spalování PVC jako výrazný zdroj úniků dioxinů. Se zvyšujícím se obsahem PVC ve spalovaném materiálu se výrazně zvyšuje také množství dioxinů v emisích (viz následující tabulku převzatou z tohoto dokumentu).
Množství dioxinů v emisích v závislosti na obsahu PVC ve spalovaném materiálu
|
Obsah PVC ve spalovaném materiálu |
0% |
0,2% |
1% |
7,5% |
|
|
Množství dioxinů v emisích |
Průměrné ng I-TEQ/kg paliva |
14 |
80 |
200 |
4900 |
|
Rozmezí v ng I-TEQ/kg paliva |
2 - 28 |
9 - 150 |
180 - 240 |
3500 - 6700 |
|
Jedinou reálnou cestou, jak zabránit pálení PVC v domácnostech a s tím spojený únik dioxinů do životního prostředí je jeho zákaz.
Recyklace PVC
Recyklace PVC se prakticky neprovádí. V roce 2000 se v zemích EU recyklovaly pouhé 3% tohoto plastu. V ČR působí přibližně 9 firem, které deklarují, že se věnují mechanické recyklaci PVC. Zda se jedná o skutečnou recyklaci nemáme ověřeno.
Z jižních Čech známe případ firmy Profiakont. Ta dovážela ze zahraničí k dalšímu zpracováni zbytky podlahových krytin. To však není recyklace. Firma navíc byla spojována s nelegálním dovozem odpadů a byl na ní vyhlášen konkurs.
Samotné PVC se netřídí. Pokud se přimísí do ostatních plastů, působí zde problémy. Například linky na zpracování PET lahví, tento plast drtí a potom rozplavováním oddělují jednotlivé druhy plastů od sebe. Polyethylen a polypropylen je lehčí než PET a plave, bohužel PVC stejně jako PET klesá ke dnu a nelze je tímto způsobem od sebe oddělit. Pokud se tedy PVC dostane nějakým způsobem (třeba jako etiketa) mezi PET, znehodnotí cennou surovinu. Internetové zdroje uvádí že jediná láhev z PVC znehodnotí 33 až 50 tisíc PET láhví.
[1] European Commission: Green Paper. Environmental issues of PVC. Brussels, July, 2000
[2] European Commission: The Bahaviour of PVC in Landfill. Final Report. Brussels, July, 2000
[3] US EPA, 2006: An Inventory of Sources and Environmental Releases of Dioxin-Like Compounds in the United States for the Years 1987, 1995, and 2000. EPA/600/P-03/002F. November 2006.
[4] Zpráva výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin z 12. prosince 2006 k tématické strategie pro recyklaci odpadů (2006/2175(INI)). A6-0438/2006.
 |
 |
 |
