Společnost TSR se v roce 2004 rozhodla, že si u Lovosic postaví drtírnu autovraků. Šrotiště mělo vzniknout na břehu Labe u Lovosic. S umístěním provozu zásadně nesouhlasily dotčené obce, proti se postavily také České inspekce životního prostředí a krajská hygienická stanice. Expertní posudek, který vznikl jako výsledek hodnocení vlivů záměru na životní prostředí, stavbu jednoznačně nedoporučil. Provoz měl stát v záplavové zóně, přitom se zde mělo manipulovat s tunami nebezpečného odpadu. Jakákoliv havárie nebo povodeň by představovaly vážné ohrožení řeky. Šrotiště navíc mělo stát v trase biokoridoru a muselo by se kvůli němu kácet značné množství stromů. Společným úsilím dotčených obcí se podařilo projekt zastavit už v počátečních fázích.
Z pohledu ochrany životního prostředí byl projekt společnosti TSR zcela neakceptovatelný. Kapacita provozu měla dosáhnout 54 – 60 tisíc tun šrotu za rok. Závod měl zaujímat zhruba 15 tisíc čtverečních metrů; ležel by v trase biokoridoru a bylo by nutné kvůli němu kácet desítky stromů. Provoz šrotiště by vyvolal mimo jiné obrovský nárůst nákladní dopravy přes okolní obce.
Nejvážnější obavy vzbuzovala možnost, že by nové šrotiště u Lovosic sloužilo k likvidaci autovraků z Německa – ačkoliv investor to v předložené dokumentaci striktně popíral. Společnost TSR je kapitálově svázaná s korporací Thiessen, která v posledních letech zčásti ovládla český trh. Je možné, že po zprovoznění šrotiště by investor začal dovážet po Labi autovraky, zpět do Německa by se pak vozilo pouze vytříděné železo, zatímco v Čechách by zůstával všechen nebezpečný odpad. Toto podezření podporuje fakt, že domácí kapacity ke zpracování autovraků byly v roce 2005 dostatečné a neexistoval tedy žádný důvod pro budování dalšího zařízení.
Se záměrem od počátku nesouhlasily všechny dotčené obce. Žalhostice namítaly, že šrotiště se má nacházet v záplavovém území a jeho stavba je proto nepřijatelná. Zastupitelé Mlékojed se vypravili do Německa a na Kladno, aby se seznámili s dopadem podobných zařízení na životní prostředí. Vydali pak jednoznačné stanovisko: „Obec nesouhlasí s realizací záměru z důvodu velmi vysoké hlučnosti zařízení a prašnosti a dále z důvodu, že tříděním drceného materiálu vzniká velké množství nebezpečného odpadu.“ Podobně se vyjádřily rovněž Velké Žernoseky. Kvůli extrémnímu hluku, prašnosti a nebezpečným odpadům odmítly umístění šrotiště městské úřady Litoměřic a Lovosic a Česká inspekce životního prostředí. Značné pochybnosti o únosnosti projektu měla i krajská hygienická stanice.
Od léta 2004 procházel záměr společnosti TSR Czech Republic procedurou hodnocení vlivů na životní prostředí (tzv. EIA). Na přelomu let 2005 a 2006 se celý proces dostal do závěrečné fáze, když Ministerstvo životního prostředí ČR zveřejnilo expertní posudek RNDr. Tomáše Bajera, CSs. Ten na základě vyhodnocení celé dokumentace a došlých připomínek výstavbu šrotiště jednoznačně nedoporučil. Podle Bajera byla dokumentace dodaná investorem zmatečná a neumožnila záměr řádně vyhodnotit. Na různých místech textu byly například udávány odlišné výměry šrotiště, rozdílné způsoby likvidace odpadních vod, kapacity dopravy, množství emisí apod. I z nedostatečných podkladů, které investor předložil, však bylo zřejmé, že provoz šrotiště by neúnosně zatížil životní prostředí v okolních obcích a měl negativní vliv na zdravotní stav tamních obyvatel.
V lednu 2006 se v zasedací místnosti Městského úřadu v Lovosicích konalo veřejné projednání posudku o vlivech případně stavby na životní prostředí. Všichni přítomní se vyslovili kategoricky proti budování šrotiště. Výmluvný je fakt, že společnost TSR na jednání ani nevyslala žádného zástupce, který by projekt obhájil. Negativní závěry procesu EIA znamenaly jisté vítězství obcí: drtírna kovových odpadů a autovraků v Lovosicích nevznikne.
