Začíná den pro náš pobyt na Rujáně poslední. Po celodenní „alejové turistice“ a večerní prohlídce částečně chátrajícího a částečně rekonstruovaného komplexu Prora začínáme poněkud klidněji – několika přednáškami. V Arnice totiž tvrdíme, že dokonalý přehled o stromech, promyšlená strategie, patřičná péče a propagace jsou nejen výhodné pro stromy samotné, ale také pro regiony, v nichž dané aleje rostou. Mohou přinášet nemálo prostředků, které sem přivezou turisté. Ale vyrazíme i ven, a to nejen za alejemi.

Úterý bude dnem, který kompletně strávíme v terénu. V alejích, na loveckém zámečku, v alejích a v přímořském letovisku, které je opět plné alejí.

Noc na pondělí si skutečně skoro v ničem nezadala s tropickou bouří. Tedy snad jen kromě teploty vzduchu. Neskutečně silný vítr, častokrát bičování kapek deště okenní tabulky, skoro až děsivý hukot. Dvě epizody za noc. Ale dynamické vyvažování tlaků vzduchu a s tím spojené vichřice občas na mořském pobřeží přicházejí. A co je hlavní - všechny stromy okolo střediska Prora to vydržely.

Kazachstán se musí, kromě řady problémů pocházejících z průmyslu, poprat i s prostým faktem daným geografickou polohou – lidé nemají v aridním klimatu dostatek vody. Tedy vody je v Kaspickém moři hodně, ale rozhodně není pitná. V Aktau, správním centru Mangystauské oblasti, se s tím vypořádali obří odsolovací jednotkou. A zadělali si na další obrovský problém.

Sobota 16.5.

Sobota pro nás byla hlavně dnem příprav na dlouhou cestu za takzvanými hot-spoty (horká místa). V plánu máme už zmíněné poutní místo Beket Ata, průjezd okolo rozsáhlých ropných polí, návštěvu města Zhanaozen, kde si prohlédneme místní dotřiďovací a recyklační linku a máme naplánovánu schůzku s místními organizacemi, potom se přesuneme do městečka Kuryk, kde mají nějaký problém v budově pro první stupeň místní školy.

Sotva jsme v jednom projektu odprezentovali výsledky dvou a půl let práce a představili návrhy, jak vyčistit kontaminovaná místa středního Kazachstánu, vyrážíme do středoasijské země znovu. Tentokrát do Kazachstánu západního, do města Aktau v Mangystauské oblasti u pobřeží Kaspického moře. Jedeme pátrat po místech znečištění, pomáhat lokálním nevládním organizacím a nabízet místním aktivistům a novinářům tipy, jak o životním prostředí informovat, jak si dávat věci do souvislostí nebo jak vizuálně pracovat s informacemi.

Ač pořád slyším, jak se rozdíly mezi evropskými zeměmi stírají, pořád jsem překvapený, jak jsou Česko a Německo opravdu stejné. Když po dálnici překročím hranice směrem od Ústí nad Labem na Dresden, jediné, co se změní, je větší přítomnost větrníků v krajině a menší přítomnost škodovek na silnicích. Při trošku pozornějším pohledu pak zjistím, že cedule jsou tu v jiném jazyce a kilometrovníky jsou modré, nikoli žluté jako na naší D1. Na řadě konkrétních detailů se ale ukáže, že zdání klame.

Šílená, ale fakt šílená kosa. Spaní venku má jisté romantické kouzlo, ale když o něm člověk neví předem a erární spacák nafasuje nějaký super letní, není to do těch ranních a u jezera navíc velmi vlhkých 12 stupňů úplně ono. Někteří se mohli aspoň přitulit k místnímu psovi, se kterým mohli sdílet živočišné teplo. 

Před chvílí jsme se vrátili z večeře, kdy jsem poprvé okusil uzbecké pečené manty. Taky docela lahůdka, kterou bych doporučil. Ale to není hlavní myšlenka tohoto záznamu. Koleha Honza mě naučil na dálku poznávat „panelákové“ restaurace (přízemní byty přestavěné na kafečka), kde se dělají šašliky. 

Zastavili jsme v Pavlodaru u jednoho kafesi na oběd. Dosud jsem se tomu vyhýbal, ale nakonec si říkám – proč vlastně ne? Mohl bych odjet z Kazachstánu a neochutnat šašlik. A jak to dopadlo?